Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Dívám se z okna
Od sedmi do devíti
Píp, píp, píp! Časové znamení právě oznámilo, že je sedm hodin ráno. Posadím se s prvním dnešním šálkem kávy a krajícem chleba s máslem na své místo u okna v kuchyni. Ještě před několika dny jsem z tohoto místa na ulici moc neviděla, protože mi ve výhledu bránily větve stromů rostoucích pod okny. Jenže motorová pila zazpívala našim stromům jejich píseň labutí a dnes po nich zůstalo jen trochu pilin na udusaném cípu trávníku a nečekaně široký výhled z okna.
Pouliční lampy úderem sedmé zhasly, a protože den zatím jen na několika místech poodhrnul závěs tmavých mraků, je na ulici ještě šero. Za protějším chodníkem září jen okna kiosku a vzadu, ještě kus za ním,se rozsvěcují okna lékárny a zdravotního střediska. Proti rozsvíceným oknům kiosku, v němž se dostanou koupit cigarety, noviny a časopisy, ale také minerálky a nezbytné lahvové pivo, se už od časných ranních hodin rýsují siluety věčně žíznivých zákazníků, kteří si přímo z láhve přihýbají svého oblíbeného zubra a opřeni o pultík okýnka laškují s prodavačkou-paní Krásovou, nebo- když se dostaví plná tří- až pětihlavá sestava – utvoří ostrůvek vedle kiosku a vedou nekonečné halasné diskuse. Když mluvím o pětihlavé sestavě „štamgastů“ našeho kiosku, musím upřesnit, že jeden z nich se vyskytuje pravidelně v podobě dvojhlavé. Ne, nejedná se o pohádkového draka ani o hříčku přírody, ale pouze o fakt, že jeden z pivařů, jehož hlava je v každé roční době pokrytá "maskáčovým“ kloboučkem armádního bojovníka z džungle, se nikdy neobjeví sám. Vždy jednou rukou pevně svírá vodítko, na jehož druhém konci se otráveně tváří pitbul, který jako by svému pánovi z oka vypadl.
Jdu opláchnout hrneček od kávy. Mezitím se už rozednilo. Zdá se, že ten dnešní den bude docela hezký. Mrknu na teploměr: mínus dva. Tak to je dobré. Mimoděk očima zkontroluji hlouček pivařů. Zjišťuji, že dvě hlavy ubyly- ta okloboučkovaná a ta psí. Zbývající tři vytrvalci už pomalu vystáli důlek. Vždyť tu už takhle „slouží“nejméně od 6… Podívám se pozorněji a zjišťuji, že tito pánové signalizují své členství ve stejné „straně“ nejen lahví piva, již třímají v pravici, ale taky oblečením. Všichni tři se navlékli do maskáčových kalhot. Že by se naivně domnívali, že je tak jejich polovičky nenajdou?
Jen pár minut chybí do osmé, když koutkem oka zahlédnu u kiosku růžovou skvrnu. Ujistím se pohledem, že se nemýlím. Skutečně! Růžová bunda a nad ní kanárkový módní „rozcuch“ napovídají, že paní Kostelková se vrátila ze supermarketu a jako obvykle jde ke kiosku probrat čerstvě zaslechnuté novinky. Vím, že teď se mohu klidně věnovat své práci celou hodinu, protože sestava se téměř do devíti nezmění. Těsně před devátou se u okýnka náhle objeví známý klobouček a jeho nositel vzápětí spěšně likviduje pivo, které je poslední pro příští čtyři hodiny. Kiosk se zase otvírá až ve 13 hodin. Chlapi vracejí prázdné láhve do bedny vedle dveří, prodavačka vtáhne bednu dovnitř, zkontroluje okýnko, zda je pevně zavřené, a zamyká dveře na dva západy. Paní Kostelková se chápe tašky s nákupem, která zatím odpočívala na zemi, nasměruje své kroky k domovu, ale ještě stále něco povolává za vzdalující se paní Krásovou rozhořčeně přitom gestikulujíc . Chlapi zatím také někam zmizeli... Ale nemám strach – zítra ráno, nejpozději úderem sedmé, budou zase všichni na
Pohled z okna 