Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Jak to vlastně začalo...
Tak jsem zase nedávno zaslechla na svou adresu, když jsem se bezelstně přihlásila ke své bývalé profesi:"Jůůů, úča! To zase bude!" Tohle stručné zvolání mne vyprovokovalo k tomu, že jsem začala přemýšlet, kdy a proč jsem se pro tu "úču" vlastně rozhodla. Po dlouhém přemýšlení jsem došla k závěru, že jsem vlastně nikdy ničím jiným být nechtěla. Ostatně nic divného. Vyrůstala jsem v čistě kantorské rodině v době, kdy ještě žáci své učitele nestříleli, ba ani nefackovali, nenazývali je do očí jmény domácích zvířat atd. Do školy jsem chodila ráda, takže proč ne?
A tak od chvíle, kdy jsem začala rozum brát, jsem na otázku: "Milinko, čím budeš, až budeš velká?"odpovídala stručně:"Maminkou." Tím jsem ovšem nemínila mateřské povinnosti, ale maminčino povolání. Učila češtinu a dějepis. Zcela zřetelně jsem své plány dala najevo, když jsem končila osmou třídu. Tehdy byla moje maminka pověřena , aby vybrala a koupila pro nejlepší žáky knížky, které měli dostat na závěr školní docházky. Maminka mne do knihkupectví vzala s sebou coby věkově přiměřeného odborného poradce. Prohlížela jsem knížky, vybírala ty podle mého názoru vhodné, když vtom! Uviděla jsem KNÍŽKU! Byla to pěkně vypasená "bichle" v žluté plátěné vazbě, titul vytištěný červenými písmeny. Jen jsem si její název přečetla, byla jsem ztracená. Vůbec mi nevadilo, že není vytištěná na zvlášť pěkném papíře, že v ní nejsou žádné ilustrace, a začala jsem škemrat. Maminka obracela oči k nebesům a snažila se mne přesvědčit, že jsou mnohem hezčí knížky, ale já jsem vedla svou: "Mamí, prosím tě, jenom tuto knížku!" Nakonec se na mou stranu přidala i prodavačka, a tak se kýžená kniha posléze stala mým majetkem.
A která že kniha mne tak okouzlila? Na jejím hřbetě bylo červeným písmeny vytištěno A. S. Makarenko: Pedagogická poema...
Knížku jsem přečetla celou, dokonce dvakrát, a nutno říct, že ani ona mne od kantorské dráhy neodradila. Znemožnit mi vysněnou dráhu se však téměř podařilo náplni přijímacích zkoušek na tehdejší pedagogický institut - tak se tehdy jmenoval předchůdce pozdější pedagogické fakulty. Mám podezření, že těm, kdož sestavovali přijímací zkoušky pro budoucí učitele druhého stupně, poněkud uniklo, že kandidáti učitelství na druhém stupni (tj.v 6.- 9.tř.) chtějí studovat češtinu, matematiku, fyziku, dějepis atd., a že sotva budou v praxi své předměty vyučovat ve visu na hrazdě za vlastnoručního doprovodu houslí. Proč by tedy měli uchazeči o studium učitelství na druhém stupni skládat přijímací zkoušky z tělesné a hudební výchovy? A protože bych (jak už jsem se dříve zmínila) z těchto dvou předmětů zkoušku určitě neudělala, přihlásila jsem se rovnou na fakultu filozofickou, kde při zkouškách tělocvik ani hudebka nehrozily. Svůj sen jsem si ovšem mohla splnit jen na 50%: studovala jsem sice svoji vysněnou češtinu, ale musela jsem se vzdát studia výtvarné výchovy, protože tento obor se na mé fakultě tehdy neotvíral. Ale kreslení a výtvarné umění se stalo mým celoživotním koníčkem, a tak si vlastně ani nestěžuji...
Pohled z okna 