|

|
|
|
nešní Tichý
poutník vás provede historií pražských zvonů.
Společně dojdeme i ke zvonu Zikmund, kterému před
velkými povodněmi v roce 2002 prasklo srdce potřetí.
|
|
|
V naší první
staroslověnské legendě o knížeti Václavovi z roku
940 najdeme větu:"Když nastalo jitro, zvonili na
jitřní."Užívání zvonů k církevním účelům
bylo tedy v Čechách již zcela běžné, ale
zvony tehdejších kostelíků byly jen malé klinkáčky,
neboť éra velkých zvonů měla teprve přijít, a s nimi
se postupně rozšiřovalo i jejich používání na světské
účely. Nejprve k bití na poplach, k ohlašování
velkých neštěstí a živelních pohrom, požárů,
povodní, vichřic, krupobití, bouří, anebo při nepřátelských
přepadech, vzpourách či povstáních. Od čtrnáctého
století se začalo užívat zvonů rovněž k oznamování
zvláště významných radostných událostí, jako
bylo narození následníka trůnu nebo vítězství nad
nepřítelem. Korunovační řád českých králů přímo
předepisoval:."a při průvodu bude bít velký
zvon."
|
|
|
Teprve nakonec se začalo
používat zvonů také k prostému oznamování času.
Vyzvánění poledne však zdomácnělo v Čechách
až za panování krále Vladislava Jagellonského a
venkovské ranní a večerní klekání k zahájení
a ukončení robotního dne bylo zavedeno až po třicetileté
válce. Zvon Marie, nejstarší ze tří zvonů na
zvonici uzavírající Jindřišskou ulici, vystihuje
onu rozmanitost všech těchto funkcí svým latinským
nápisem z roku 1518: "Aj, já zvon nikdy marně
nezaznívám, hlásámť svátek neb požár či pohřeb
slavný."
|
|
|
Každý zvon
býval zasvěcený některému svatému patronovi a měl
jeho jméno, ale na Haštalu visel také Plampač, na
Markétě Poledník, na Jiljí a Jindřichu Cimbály, a
na kostele sv. Kříže dokonce Křapáč, který si v roce
1757 odtud ještě s dalšími čtyřmi zvony
"vypůjčili" Prusové. Nejstarší pražský zvon,
zachovaný bohužel pouze v odlitku, pocházel
podle vlastní datace z roku 1313 a byl původně
odlitý pro klášterní kostel v Břevnově. I s uchy
byl půldruhého metru vysoký a v šestnáctém
století, jak roku 1589 vylíčil ve verších Blažej
Jičínský, již visel na věži Staroměstské
radnice. Byl tedy starší než sama věž, dostavěná
roku 1364 a definitivně dokončena až 4. srpna roku 1381. Zvon
oznamoval čas bušením kladiva spojeného s hodinovým
strojem orloje a byl zničen i s orlojem při německém
bombardování Prahy a požáru Staroměstské radnice
počátkem května roku 1945.
|
|
|
Když Otec vlasti císař
Karel IV. ustanovil v roce 1354 nový pořádek pražských řemesel, zařadil
v něm konváře a puškaře na šesté místo, takže
s ostatními řemesly pracujícími s kovem,
jako byli platnéři, helméři, měčíři, cínaři,
flašnéři či kotláři, tvořili společný cech pod
zelenou korouhví s obrazem muže v brnění a
plné zbroji. Samotným zvonařstvím by se tehdy nikdo
neuživil, menší zvony odlévali konváři a velké puškaři,
což byli vlastně dělolijci.
|
|
|
Skutečný
rozkvět zvonařství nastal v patnáctém století,
kdy žilo v Praze kromě dvou Němců a jednoho Poláka
přes sto domácích zvonařů. Většinou sídlili na Novém Městě pražském
v tehdejší Široké, dnes Jungmannově ulici.
Nejlepší z řemeslníků se stávali zámožnými
a váženými měšťany, v roce 1484 byli například
zvoleni hned tři mistři zvonaři, Jakub, Jíra a
Jílek, za členy městské rady. Z té doby už
také známe nejstarší díla konkrétních mistrů,
jako je třeba zvon Kateřina z roku 1475, který
dosud visí v levé věži strahovského kostela P.
Marie, či zvon ulitý roku 1487 pro kostel sv. Jiljí
na Starém Městě anebo zvon z roku 1489 pro
kostel sv. Kiliána u Davle, všechny tři z dílny
mistra Jeronýma. Tehdy už také bylo zvonařství
tradičním rodovým řemeslem, předávaným a děděným
z generace na generaci.
|
|
|
Zakladatelem jednoho
z nejslavnějších pražských zvonařských rodů
byl Bartoš Brikci z třetí
generace konvářů v huti u kláštera P. Marie Sněžné.
V roce 1498 se oženil s paní Magdalénou,
vdovou po zvonaři Jiříkovi, takže získal vlastní
huť i
Dům U
zvonu v Široké ulici, kde potom odlil na 150 zvonů.
Roku 1509 vytvořil na objednávku krále Ludvíka společně
s kutnohorským zvonařem Ondřejem Ptáčkem největší
zvon tehdejší Prahy, nazvaný Patronus, Pater
campanarum - Ochránce, otec zvonů. Zvon vážil
236 centýřů a byl tak velký, že když jej vezli na
Hrad, museli vybourat kus zdi mezi mosty a Bílou věží,
aby projeli branou. Ale již v roce 1523 byl Bartošem
přelit, a protože nebyl zaplacen, zůstal po léta v huti,
až jej v roce 1532 pro sv. Víta koupil od Bartošovy
vdovy král Ferdinand I.
|
|
|
Tehdy se každý
zvon považoval za posvátnou věc, obestřenou pověrami
a magií, provázející jeho vznik i užívání. Lidé
například věřili, že se zvonu až do zavěšení
nesmí dotknout " nečistá osoba, ženská, leč či
jiný neřád", a kdo by získal nepoctivě kov na
jeho zhotovení, zemře. Ta poslední pověra snad měla
původ v příliš častém úmrtí kovolijců v mladém
věku. Nový zvon proto nemohlo odvézt na Hrad koňské
či volské spřežení, ale pubescenti - nevinní a
bezúhonní pacholíci na smyku.
|
|
|
Teprve za dva roky,
když přišla pořádná zima a napadlo hodně sněhu,
táhlo po celé úterý 30.ledna roku 1534 střídavě
několik set chlapců Bartošův zvon dnešní
Jungmannovou ulicí přes Staré Město a Karlův most na
saních vzhůru k Hradu. Druhý den, ve středu,
přetáhli smyk přes první i druhý příkop s padacími
mosty, ale za nimi vrazili nosem saní do Bílé věže,
zvon jim sklouzl, a jak zaznamenal soudobý kronikář,
"upadl do příkopa a v kusy se ztloukl". Z jeho
zvonoviny byl potom odlit nový velký zvon již přímo
na Hradě, a protože by tehdejší věž jeho tíhu
neunesla, byla vystavěna na severní straně Sv. Víta
dřevěná věž z mohutných trámů, kam byl v dubnu
roku 1538 zvon zavěšen. V roce 1541 při velkém
požáru Malé Strany se rozšířil oheň až na Hrad,
kde zachvátil i dřevěnou zvonici, zvon z ní
spadl a rozbil se na tři kusy.
|
|
|
Podobně
jako kdysi na Hrad, vleklo v zimě roku 1659
za provazy celkem 705 chlapců z Široké ulice přes
dvě tuny těžký zvon na Karlovo náměstí k věži
Novoměstské radnice. Každý chlapec pak dostal stříbrňák,
housku a kapku medoviny. Ale čekali tam i biřici, několik
jich pochytali a ti pak dostali pořádný nářez lískovkou,
což byl starodávný zvyk, kterým se mělo dosáhnout
věčného zapamatování si zvláště významných událostí.
|
|
|
Ale vraťme
se k osudu největšího pražského zvonu. Z Vídně
byl do Prahy povolán králem Ferdinandem I. mistr nad
mistry Tomáš Jaroš, původem z Brna. Jaroš byl
především vynikající puškař, královský dekret
mu zaručoval stálý plat 150 rýnských zlatých ročně
a dva a půl zlatého prémie za každé odlité dělo,
ale vynalézal a konstruoval také různé stroje a
technická zařízení, především pumpy a čerpadla
pro vodárenské věže a k odvodňování dolů,
kterým se tehdy říkalo souhrnně "kumšty".
|
|
|
Nakonec byl Jaroš v Praze
pověřený odlitím velkého zvonu pro chrám s. Víta.
Huť si zbudoval přímo na Hradě a výsledkem jeho
mistrovské práce se stal 270 centýřů těžký
zvon Zikmund. V průměru měří 2 metry 56
centimetrů, je přes dva metry vysoký, do věže
Svatovítského chrámu byl zavěšen v roce
1549 a visí tam dodnes. V roce 1670, v roce
1734 a v roce 2002 mu bylo vyměněno puklé srdce.
Jako předlohy k jeho nádherné reliéfní výzdobě
posloužily dva dřevoryty Albrechta Dürera z cyklu
Život P. Marie a sice Zvěstování z roku 1504 a
grafický list Nejsvětější Trojice z roku 1511,
dále jej zdobí nápisy, stylizované listy akantu,
erby a do jeho obvodu je zasazeno pětadvacet mincí
a medailí. Jeho velebný, hluboký tón se rozléhá
každou neděli v poledne po celé naší republice
z vysílání pražského rozhlasu.
|
|
|
Škoda, přeškoda že
dnes už nemůžeme všechny pražské zvony slyšet,
jak tomu bývalo kdysi zcela běžné každý den. Významný
český pobělohorský historik Bohuslav Balbín
k jejich chvále napsal: "Jak rozkošné bylo
naslouchat hlasům všech pražských zvonů, jejichž
zvuky se nesly nad hladinou Vltavy. Nic podobného jsem
v životě neslyšel. Ještě dnes si nedovedu vysvětlit
tu zvukovou rozkoš."
|
|
|
27.září roku 1916 v předvečer svátku
sv. Václava se všech 267 tehdejších zvonů na pražských
věžích rozeznělo naposledy, neboť většina
jich byla potom přelita na děla pro rakousko-uherskou
armádu.
|
|
|
Z textů Jiřího Horáka
vybrala Jarmila Kremláčková
|
|
|
| |