Fobie
Bylo krátce pøed Vánocemi. Moje oblíbená hospùdka „U rudého klokana“ byla pestøe vyzdobena vánoèními ozdobami. Venku bylo vedro, jak se na Vánoce v Austrálii sluší a patøí. V lokále šumìla klimatizace. Proud chladného vzduchu si vesele pohrával na stropì se tøpytícími se zlatými hvìzdami. Hospodský, stejnì jako zamìstnanci mìl na hlavì èervenou èepièku s bílou bambulkou, kterou dával najevo, ¾e Vánoce jsou pøede dveømi a je na místì se pod vlivem alkoholických nápojù veselit.
Dlouholetý kámoš Franta mìl také na hlavì vánoèní èepièku, ale pøíliš vesele nevypadal. Sedìl u poloprázdného pùllitru a jakmile mì spatøil, spustil jako kulomet. A to tak, ¾e jsem nemìl šanci dát slovo do pranice. Terèem jeho rozmrzelé nálady byla cena piva. Nevybíravým zpùsobem prošpikovaným vulgarizmy, za které by se ani otrlý námoøník nemusel stydìt, si trpce postì¾oval, ¾e ti zlodìji si teï úètují krvavých 14 dolarù za pùllitr. „Hele to jsou tak tì¾ký prachy, ¾e já, penzista, si u¾ nemù¾u dovolit si dát tìch svých sedum piv. Ta zkurvená vláda nám nejdøív zakázala si i v hospodì zapálit èvaòháka a teï nám zdra¾ila pivo, ¾e prej se tím zmenší napadání ¾enskejch,“ znechucenì prohlásil a zvedl oèi v sloup.
„A pøitom je to navopak,“ dodal Franta.
„Jak navopak?“ zeptal jsem se a objednal si pivo, mysle na to, co mì to bude dneska stát.
Franta se otøásl a s párátkem mezi prsty nahrazujícím cigaretu, mnì vysvìtlil, ¾e díky vysoké cenì piva se teï bojí chodit do hospody „na jedno“, proto¾e mu ¾ena spílá, kolik penìz týdnì za zrzavou vodu utratí, v duchnách ¾e se pak prý k nièemu nemá, vyèítá mu, ¾e usne jako špalek, èpí to z nìho, chrápe, a navíc jí neustálým chozením na záchod budí.
„Tak¾e to dopadlo úplnì jinak, ne¾ si to ti naši blbí politici pøedstavovali. Já Vìrku nebiju, šukání na ni nevy¾aduju krásnì usnu a vona si pak všechny ty vìci o mým chrápání a chození na hajz vymejšlí, su¾uje mì a já s ní mám doma peklo.“
„Hmm, máš svatou pravdu,“ souhlasil jsem. „Vsadim se, ¾e máš díky jejímu peskování teï pøímo fobii chodit na pivo.”
„A víš, ¾e jo,“ øekl Franta a s tlumeným hlasem mi prozradil, ¾e tajnì vydìlané peníze prodejem prázdných lahví si schovává na záchodì v cisternì na vodu, peèlivì zabalené do igelitu. Do hospody pak chodí s tím, ¾e jde do knihovny nebo na pøednášku o chovu èmelákù. Dodal, ¾e se Vìry teï tak bojí, ¾e má zpocený ruce, sevøený ¾aludek jako v kleštích a dokonce prùjem.
„Jasnì typický pøíznaky fobie,“ podotknul jsem znalecky, proto¾e vím o co se jedná. Ne, ¾e bych se bál ¾eny Máni, proto¾e do hospody pravidelnì nechodím, ale z jiného, velice neobyèejného dùvodu.
„No a jaký ty máš strachy, takovej slušòák. Moc nepiješ, za ¾enskejma u¾ taky nelítáš, uzenkama se moc nepøe¾íráš, nehulíš, chodíš na koncerty a vùbec, jaký ty mù¾eš mít fobie.“
„Kdy¾ já se to stydim øíct.“
„Tak to ze sebe vysypej. V¾dy» víš, ¾e to nikomu neøeknu. ®e hrob je proti mnì ukecanej.“
Uvolnìn po tøetím pivì, jsem se trochu zaèervenal a vysvìtlil jsem Frantovi, ¾e prostì, kdy¾ to na mì pøijde, ¾e bez otálení musím, proto¾e kdybych se sna¾il zadr¾et tak bych nezadr¾el a v gatích by se mnì stala hrozná katastrofa.
„No, a teï kamkoliv jedu, tak mám fobii, ¾e tøeba díky nìjaké dopravní nehodì uváznu v zácpì a já nebudu moct nikam jít.“
„Ó fuj, otøásl se Franta. To musí bejt dost nepøijemnej prùser.“
„Klepl jsi høebíèek na hlavièku, odvìtil jsem. „To fakt není ¾ádná sranda. Kam se hrabou lidi, co maj fobii z pavoukù, zdvi¾í, vejšek, lítání a uzavøených prostorù. Nìkdy je to fakt strašný. To se mi jednou stalo, pøísahej, ¾e to nikomu ale neøekneš…“
„Dyk sem ti u¾ jednou øek, ¾e hrob je proti mnì ukecanej, tak povídej.“
„No, na mì to jednou pøišlo, kdy¾ jsem se právì koupal v moøi. Kolem nikdo, tak jsem to udìlal do vln.“
„Hele, to je tedy dobrá historka. Vono se øíká, ¾e tì pak to hovno pronásleduje,“ øekl se šibalským úsmìvem Franta.
„Proto¾e se tohle øíká, tak jsem mìl hrùzu, ¾e mì to taky bude pronásledovat. A pøedstav si, ¾e se tak stalo. Celkem dlouhou dobu jsem se sna¾il pøed ním uniknout. Nakonec jsem se zachránil tím, ¾e umím surfovat. Ale od tý doby mám další fobii a to takovou, ¾e se u¾ nechodím koupat, proto¾e podruhý by u¾ nemusely bejt vlny.“
Franta sice prohlásil, ¾e mì sice lituje, ale ¾e by se mnou kliïánko vymìnil.
„Lepší hovno, ne¾li peskující man¾elka a nedostateèný pøísun piv,“ zafilozofoval si Franta a objednal si další, tentokráte malé pivo.
Já se s Frantou rychle rozlouèil a odjel domù s obavou, jestli nebudu nìkde obìtí zácpy. Myslím té automobilové…
