Zøícenina støedovìkého hradu na severní stranì Lu¾ických hor se nachází nedaleko obce Jiøetín pod Jedlovou v okrese Dìèín. Tento gotický hrad byl postaven kolem dvou znìlcových skalisek ve 14 století a mìl vynikající strategickou polohu. Umo¾òoval hlídat jediný schùdný pøechod z Lu¾ice na èeskou stranu Lu¾ických hor. Vlastníky byli rody Vartenberkù, Berkù, Šlejnicù a mnoho dalších. V 17 století byl opuštìn, chátral, pozdìji se stává vyhledávaným turistickým cílem. Je chránìnou kulturní památkou volnì pøístupnou, pouze skalní vyhlídka umo¾òující pohled na území Èech a Saska, je placená. Okolí je významnou botanickou lokalitou s výskytem vzácných teplomilných rostlin.
Mimo této krásné lokality se zachovalo i mno¾ství legend. O ukrytém pokladu se dozvìdìli i v daleké cizinì, a tak se stalo, ¾e se tam objevili i tøi cizinci se snahou poklad najít a vykopat. Kdy¾ jim krèmáø potvrdil, ¾e jsou opravdu v blízkosti hradu Toštejn ubytovali se u nìho. A také od nìho si nechali o zøíceninì vyprávìt. O zlém lakomci, co vlastní ¾enu utrápil, ale potom ho vzal èert a jeho poklad od té doby hlídá ohnivý pes. Jeho utrápená ¾ena chodí po hradbách, jak bílá paní. Kdo ji vysvobodí, tomu uká¾e tajné sklepení a ani ohnivý pes mu neublí¾í. Ovšem mù¾e ji vysvobodit jen èlovìk spravedlivý, který nikomu neublí¾il, a hlavnì musí pøát druhým víc ne¾ sobì. Pokud by chtìl poklad jen pro sebe, zle by se mu vedlo.
Cizinci v hostinci strávili mnoho dní, èasto chodili ke zøíceninì vymìøovat. Jednou v noci o pùlnoèním vyzvánìní, uvidìli bílou paní a oznaèili si místo, kde nehybnì zùstala stát. Druhý den opìt v noci si poklad chtìli vyzvednout. Jen¾e jejich vùdce je zradil, odešel s krumpáèem ještì kdy¾ spali. Našli ho mrtvého u vykopané jámy se šílenì vytøeštìnými oèima. Pøi pohledu na nìho je chtivost po pokladu opustila mrtvého pohøbili, zaplatili úèet a vrátili se do Itálie.
O bílé paní vypráví i další povìst. Na hradì ¾il loupe¾ivý rytíø, který miloval jen své bohatství. Potøeboval své bohatství rozšíøit, a tak hledal bohatou nevìstu. Jeho pøítel, který majetek získal stejným zpùsobem, mìl dceru, a tak se konala velkolepá svatba. Nebylo to dobré man¾elství a dcera svému otci vyèítala, ¾e ji do nìho nutil a ona nemohla svému otci odporovat. Milovala jednoho mladého, ale chudého rytíøe, který ze ¾alu odešel do svìta. Brzy se vrátil v pøestrojení za pìvce a odvá¾il se i na Tolštejn.
Svùj vztah obnovili, proto¾e láska je silnìjší, ale báli se prozrazení. Jednou je našel v objetí pán hradu. Pìvec vyskoèil z okna a man¾elka èekala, a¾ se mu¾ uklidní. Ten ji po èase naoko odpustil, ale tajnì pátral, kdo to byl. Kdy¾ to zjistil, zaèal pøipravovat krutou pomstu. Mladíka nechá popravit a jeho hlavu dá své nevìrné ¾enì jako dárek. Jeho úmysl byl prozrazen, a tak se milenci rozhodli utéct nìkam daleko. Na scénu se dostalo opìt otrávené víno, man¾el to poznal a donutil svou ¾enu zbytek vypít. Pøitom vyslovil strašnou kletbu „A» ani ona nenalezne v hrobì klid, a» bloudí po hradbách jako bílá paní, dokud se nenajde mládenec, který ještì nepoznal ¾enu, aè vyrostl mezi neøestmi, který byl odkojen divou zvìøí, a pøesto zùstal neposkvrnìn“. Pak po zabití draka paní osvobodí a stane se pánem pokladu. Zatím se takový zachránce nenašel, tak Bílá paní stále chodí po hradbách.
Další legenda vypráví o lupièském rytíøi, který pøepadal a olupoval kupce. Za zajaté ¾ádal výkupné. Ten, kdo se nemohl vyplatit, ve vìzení zemøel. Páni z okolních panství, kterým jeho chování ohro¾ovalo obchod se sna¾ili pøes vyjednávaèe ho varovat, pøed jeho dalším poèínáním. Vzkázali, ¾e neuposlechnutí potrestají ohnìm a meèem. Rytíø spoléhal na své pevné hradby a posly nechal vyhnat. Jeden z nich ho varoval „nespoléhejte na své hradby, u¾ byly dobyty pevnìjší hrady a na jejich troskách veselí bojovníci popíjeli víno a oslavovali vítìzství“. Ovšem rytíø odpovìdìl, ¾e pøijdou-li na hrad, dostanou napít tak, ¾e jim sám èert po¾ehná.
Své chování nezmìnil, jen nechal na hrad svést víno, kterým naplnil celé hradní sklepení. Jednou v noci se spolehlivým slu¾ebníkem všechny sudy z vínem doplnil smrtícím jedem. Zemští páni shromá¾dili vojsko a lupièské hnízdo dobyli. Pøitom se zøítila klenba sklepení a zasypala ho. Vítìzové víno neobjevili, a tak øadu let le¾elo pod troskami a rytíøova pomsta se nenaplnila. A¾ nový majitel chtìl dùkladnì hrad opravit. Dìlníci sutiny ze sklepení odstranili a jeden z nich vešel dovnitø. Vypadal celý omámený a pozbyl vìdomí. Ostatní dìlníci vidouce opilého druha se rozhodli jeden sud si narazit. Jeden z nich znal povìst o rytíøovì pomstì, a proto nechal provést zkoušku, které potvrdila, ¾e víno je smrtelnì jedovaté. Rozhodl, ¾e se víno pou¾ije na hašení vápna. Tomu vínu se pak pøièítala pevnost hradních zdí, které vydr¾elo po staletí odolávat vichru i vodì.
I v další povìsti hraje víno dùle¾itou roli. To, kdy¾ na hradì vládl starý rytíø se svými sedmi syny. Vychovával je velmi pøísnì, a proto¾e byl velice lakotný, své poklady pøed nimi støe¾il. Jeho bezcitnost v synech vyvolávala nenávist, co¾ se neustále zvyšovalo na obou stranách. Tak se synové rozhodli a dohodli, otce zabít, jen èekali na vhodnou pøíle¾itost. Kdy¾ otec jednou sám se vydal na lov, synové pod rùznými záminkami se vzdálili z hradu a zamíøili rùznými smìry do lesa.
Otce pøepadli a zabili. Mrtvolu zahrabali, pøísahali si vzájemnì mlèení a zase rùznými cestami se vraceli na hrad. Nejmladší z nich, byl nejkrutìjší a chtìl slib vyu¾ít ve svùj prospìch. Kdy¾ jednou zùstal na hradì sám, tak èeládce oznámil, ¾e otce zákeønì zabili jeho bratøi a pøikázal zavøít bránu. Kdy¾ se bratøi vrátili, místo vstupu do hradu, je pøivítala volání, ¾e jsou otcovrazi. Tak pochopili, ¾e byli zrazeni, ale vzdát se o svá práva nemínili. Brzy dali dohromady silnou skupinu ozbrojencù a vrátili se k hradu. Hrad byl dobøe støe¾en, a tak se sna¾ili zviklat obránce tím, kdo ¾e otce zabil.
Pokud bojoval pán s nimi, nevìøili. Byl však zranìn a vidìl, ¾e ztrácí dùvìru svého mu¾stva i obával se jejich zrady. Rozhodl se z obklíèeného hradu tajnì uprchnout. Nejprve nasypal do sudù s vínem jed, pak zalo¾il na mnoha místech oheò. Posádka po jeho útìku se vzdala a vítìzní bratøi zaèali vínem slavit vítìzství. Prchající rytíø s obtí¾emi dobìhl k lesu a poslal svého jediného slu¾ebníka pro vodu. Mìl obavy, ¾e ho bratøi pronásledují, a tak na sluhu volal, aby ho ukryl v lese. Jen¾e záhy poznal, ¾e ho neodnáší jeho sluha do hloubi lesa, ale naopak smìrem k hradu. V tu chvíli mìl pocit, ¾e vidí ducha svého zabitého otce. Neznámý, zmítající tìlo odnesl do hradu, kde umíralo v hrozných bolestech šest bratrù. Ráno našli slu¾ebníci mrtvých sedm bratrù.
K povìstem patøí i ta o pyšné majitelce hradu a trestu, který ji stihl. To, kdy¾ starý Beneš z rodu Berkù se o¾enil s mladou Ludmilou z Vartemberku a ¾il s ní ve š»astném man¾elství. Kdy¾ vá¾nì onemocnìla a nic nepomáhalo a její smrt se zdála neodvratnou. Z Prahy pøišel mladý lékaø jménem Vilém a ten krásnou paní pøed smrtí zachránil. Pøi jedné pøíle¾itosti se jí vyznal ze své lásky k ní. Vrátil se domù z ujištìním, ¾e je jeho láska opìtována.
Brzy na to starý Beneš zemøel a Vilém se vrátil na Tolštejn. Byl vøele pøivítán a byl dohodnut jejich den sòatku. Správce hradu Viléma po¾ádal, aby se pøimluvil u paní k povolení sòatku s její komornou. Zkusil to, jen¾e ona to odmítla se slovy „vymanila jsem tì z tvého poní¾eného postavení, ale nemáš právo se míchat do mých zále¾itostí“. V tu chvíli poznal špatný charakter své nastávající a rozhodl se odejít. Veèer v zámecké kapli se modlil, aby našel sílu to uskuteènit. Poklekl na stupnì oltáøe a uvidìl malý balíèek a v nìm náèiní bradýøe. Pova¾oval to za znamení a pøed oltáøem slíbil, ¾e se nevrátí do náruèe své budoucí choti døíve, ne¾ by ji mohl od nebezpeèí potupné smrti uchránit.
Vydal se na cestu, na které ho staøec sedící na silnici, po¾ádal o ostøíhání. Vilém tak uèinil a pøed jeho zrakem se objevil krásný mládenec, který pravil „dìkuji ti za tvou dobrou vùli a jako odmìna budi¾ ti dáno nadání ka¾dému starci, kterého ostøíháš, vrátit jeho mládí“ doøekl a zmizel. A tak se stalo a mnohým staøeèkùm vrátil mládí. Doslechl se o tom i starý král z polského Krakova a také on omládl a Vilém si mohl cokoliv pøát. Nechal si jeden den na rozmyšlenou, ale u¾ nemohl pøání vyslovit, onìmìl. Král nechal zavolat nejlepší lékaøe, slíbil za uzdravení velkou odmìnu. Jen¾e stav Viléma se nezlepšil, král navýšil odmìnu, ale zároveò také popravu za neúspìch. Nebyla to lákavá vyhlídka, a tak ¾ádný další nepøišel. Po èase se objevil jakýsi staøec s tím, kdy¾ ho nechají o samotì s nemocným, vyléèí ho. Nejprve zkusil oslovení jménem, pak ze sebe strhl falešné vousy a rozhrnul pláš». Pøed Vilémem stála Ludmila v celé své kráse, Vilém mlèel a hledìl na ni jakoby, ji neznal. Ludmila brzy po jeho odchodu litovala svého chování, vydala se po jeho stopách a¾ po obtí¾ném a strastiplném putování se dostala do Krakova. Prosila ho za odpuštìní, klekla k jeho nohám, prosila, aby ji nenechal popravit. Marné, Vilém nepromluvil.
Ludmila králi musela ohlásit, ¾e léèení bylo neúspìšné. Byla vydána katovi. Ve vìzení napsala své rozlouèení s Vilémem a ráno odešla na popravu. Bylo tam mnoho lidí a také Vilém mlèky a smutnì hledìl na popravištì. Neúspìšný lékaø polo¾il hlavu na špalek. Kdy¾ kat zvedl sekeru, zvolal Vilém silným hlasem „stùjte, tento lékaø mì uzdravil“. Ludmila byla zachránìna a Vilém splnil svou pøísahu – zachránil ji pøed potupnou smrtí. Polského krále seznámili se svým pøíbìhem, ten je bohatì odmìnil a oba se vrátili na Tolštejn, kde spolu dlouho a š»astnì ¾ili.
Další povìst je o podivném ptáku, který v noci oblétával trosky bývalého hradu Tolštejn s hlubokým a smutným køikem. Obyvatelé v nìm vidìli jednoho bývalého majitele hradu, o kterém si vyprávìli. Jeden z prvních majitelù hradu mìl krásnou dceru, kterou chránil jako oko v hlavì. Bylo to v dobì, kdy se ještì vìøilo na nadpøirozené bytosti. V hustém lese nedaleko hradu ¾il jeden kouzelník, který se chtìl pøesvìdèit o kráse hradní dcery o kterou byl velký zájem.
V pøestrojení za mladého rytíøe se vydal do hradu. Povìsti o ní nelhaly a on po¾ádal jejího otce o její ruku, ten poznal vlka v rouše beránèím a zdvoøile jeho ¾ádost odmítl. Kouzelník se nevzdával a v rùzných pøevlecích znovu ¾ádal o její ruku. Po tøetím odmítnutí ukázal svou pravou tváø. Starý rytíø chtìl svou dceru od moci kouzelníka ochránit, hrad a celé okolí dal knìzem vysvìtit a kadidlem vykouøit. O svou bezpeènost nedbal, vìøil, ¾e s meèem a kopím se doká¾e ubránit. Pøi jednom z lovù vybìhl z houští mohutný medvìd a rytíø hnán loveckou vášní se hnal za ním. Najednou místo medvìda se objevil kouzelník a opìt ¾ádal o ruky jeho dcery. Rytíø se nenechal pøesvìdèit a zapøisáhl se pøi Bohu a všech svatých, ¾e mu dceru nikdy nedá. Kouzelník zamával svou hùlkou a místo rytíøe k nebi vzlétl mohutný pták, který letìl smìrem k hradu.
Marnì jeho dru¾ina po rytíøi pátrala, zmizel a u¾ nikdo jej více nespatøil. Nikdo z nich nemohl tušit, ¾e ten vytrvale krou¾ící pták, je právì zakletý hradní pán. Podle kouzelníkovy kletby bude ¾ít v ptaèím tìle tak dlouho, aby vidìl, ¾e jeho vznešený rod vymírá a mohutný a pevný hrad se mìní v rozvaliny. Kouzlo pomine a¾ zmizí všechny stopy po hradní stavbì.
