Síla slova, Slavomír Ravik
O zaplevelení jazyka (8)
Nejsem sám, kdo si povšiml krize svého slovního projevu, který zaplevelila moderní doba amerikanismy, zejména v oblasti výpoèetní techniky, ale také myšlenková chudoba doby, v ní¾ ¾ijeme. Pochopil jsem, ¾e se momentálnì zmocòují ¾ivota lidí abstrakce. Na pøíklad obchodníci s automobily, doká¾í velmi pøesnì formulovat typy vozù, èas jejich zrodu ba i úèel, sílu motorù a vá¾nost firemních znaèek. Patøí toti¾ do oborù, které si u¾ svou povahou vynucují u¾ívání konkrétních termínù. Vy¾adují lingvistickou pøesnost. Tedy pøechod z abstraktních pojmù na precizní „výrazivo“. I laik ví tudí¾ pøesnì, co znamenají pojmy combi, standard, de luxe, formule, limusina èi kabriolet…
Filozofie a nábo¾enství, které mìlo svùj slovník, jen¾ byl naplnìn (i v abstraktech) za¾itým výkladem, se pojednou ocitly na vedlejší, nikoli však slepé koleji. Stejnì tak fyzika elementárních èástic, pracující se stovkami odborných pojmù, které lze jen velmi obtí¾nì vysvìtlovat, vystaèí se vzorci, a ve chvíli, kdy objevila subèástice, šestici kvarkù, byla nucena vypomáhat si adjektivy barev – od zelené po èervenou. Ovšem ve svìtì politiky u¾íváme zámìrnì nebo shodou okolností vylo¾enì abstraktních, a tedy dosti mlhavých pojmù jako je demokracie, strana, uskupení, totalita, tedy výrazù, které jsou absolutnì vyprázdnìné. Ka¾dý z nás mù¾e toti¾ do daného pojmu zasadit svou vlastní pøedstavu, nemluvì o tom, ¾e o demokracii má jinou pøedstavu kultivovaný èlovìk ztìlesòující evropskou tradici, pape¾ František, islamista na pomezí Iráku a Sýrie nebo èínský taoista èi mocipán. Ne náhodou Williame Blake napsal, ¾e chce-li nìkdo prospìt svému bli¾nímu, musí tak uèinit sám a v malém. O obecném blahu, a dokonce ji¾ stovky let, mluví jen „darebáci, pokrytci nebo pochlebníci“.
Klasickou ilustrací jsou ¾ivly, které rozhodují o našem ¾ivotì, napøíklad spousty vichrù, jejich¾ slovní zásoba je v angliètinì nepøedstavitelná. Zemì námoøníkù toti¾ vy¾adovala na vlnách moøí zcela konkrétní pojmy a tìch tedy je v dávném slovníkù moøeplavcù na dvì stovky. Bùh v knize Genese, jak se doèítáme ve Starém zákonu, vytvoøil vodu, naprosto nezbytnou pro ¾ivot, hned druhého dne. Dnes, jak jsem se pøesvìdèil pøi tvorbì hydrologického slovníku o patnácti tisícovkách pojmù, máme druhù vod (povodòových, pitných èi deš»ových) na 350. Ovšem pro jiné ¾ivotní pro¾itky máme ve svém slovníku jen pojem jediný. Jako pøíklad mù¾eme uvést krásu, dobro, lásku èi pøátelství. Kdy¾ jsem se svého èasu o tomto zásadním problému zmínil pøed kolegou na Filozofické fakultì, tento mu¾ mì fascinoval odpovìdí nebo spíš otázkou: „Naè by nám to bylo?“
A právì v této otázce lze nalézt tragédii našeho vìku, který nepo¾aduje roztøídit pojmovì naprosto odlišné sféry, jakými jsou naše pøedmìty u¾iteèné, hmatatelné a prodejné, od základních pro¾itkù, jimi¾ se stává láska nebo pøátelství.
Tak se mi jeví, ¾e jsme na nìkteré výrazy a jejich obsah docela zapomnìli a k nìkterým výrazùm jsme opomnìli pøidat pravou a dobovou i archivní melodii. V naší dobì se v¾il výklad, jako by civilizace nebo civilizaèní pokrok pøedstavoval zejména rostoucí znásilòování pøírody èlovìkem a technikou. Dokonce jsme polo¾ili rovnítko mezi civilizaci a sporný technický pokrok a objevy. Jenom¾e tento abstraktní výraz, který bychom rádi zpøesnili, pochází od pojmu „civis“ tedy „obèan“. Civilizace by pak mìla obsahovat nejspíše právo, spravedlnost, rozum a pravidla k sou¾ití, ovšem i køes»anské ideály, rytíøské heslo „slou¾ím“, pøíslib pomoci slabším, tedy pøedpoklady pro to, abychom spolu byli s to existovat v jedné malé zemi, neøkuli na jedné planetì, ztrácející se v hlubinách vesmíru. A to jako kultivovaní tvorové. Inu zapomínáme, ¾e protikladem civilizace se stává barbarství, tedy spoleèenství, které neuznává zájmy a potøeby bli¾ních. Tudí¾ bychom mìli zapochybovat, nále¾í-li naší spoleènosti adjektivum „civilizovaná“, mimo jiné i proto, ¾e kolem sebe vidíme od prostého èlovìka a¾ po vrcholný svìt politiky nadutost a zhmotnìné pøívlastky a znaky pøíslušející nefalšovanému barbarství.
Zdá se mi, ¾e nezbývá, ne¾ abychom si pøipomnìli váhu Slova s velkým „es“ v pojetí evangelisty Jana. Mìli bychom znovu naplnit dnešku vzdálené pojmy, jako je láska, slu¾ba a pøátelství, a v jejich smyslu spoleènì ¾ít.
Ilustrace: internet
