Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Judita,
zítra David.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Škola bohù (2/4)

„Nechci nikomu nic vyèítat, nikoho kárat pro jeho chyby ani nikoho pøímo èi nepøímo urá¾et. Vím toti¾, ¾e nikdo nechybuje proto, ¾e by chybovat chtìl (a proè by kdo také chtìl?), vím, ¾e s temnotami není tøeba nijak zvláš» bojovat, nebo» pøinese-li se Svìtlo, ustoupí samy.“
Jan Amos Komenský


 
* * *
 
Obìtí šikany se mù¾e stát kdokoliv. Naprosto kdokoliv. Základním pøedpokladem je pouze fakt, ¾e jste jiní ne¾ agresoøi, co¾ samozøejmì mù¾e být opravdu kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Proto¾e i kdy¾ jako lidé disponujeme øadou spoleèných charakteristik, zároveò se v tisíci a jednom ohledu lišíme. Co nás pojí s jedním, s druhým nás rozdìluje. Samozøejmì existují typy osobností èi pøímo skupiny, které se stávají snadnìjší koøistí. Více se odlišují, ménì se brání. A agresoøi spolehlivì vyèenichají slabé jedince. Je jim absolutnì ukradené, jestli šikanují nìkoho, jeliko¾ je hloupý, nebo naopak chytrý. Problém toti¾ nevìzí na stranì obìti, nýbr¾ agresora.
 
Alfie by mohl o šikanì vyprávìt ještì o dost podrobnìji ne¾ já. S Carlosem a jeho partièkou si na prvním stupni vytrpìl svoje. Jeho potí¾ spoèívala – a bohu¾el stále spoèívá, promiò, Alfie – v tom, ¾e je to tak trochu trouba a doma o nìj pøespøíliš peèují – postarší rodièe, jedináèek – vím, vím, jsou to stereotypy, jen¾e u Alfieho se holt naplòují. Do toho u¾ od druhé tøídy nosil brejlièky, jakékoliv hry, pøi kterých se vy¾adovala obratnost èi fyzická zdatnost pro nìj pøedznamenávaly utrpení a poka¾dé udìlal, co se mìlo, neporušoval pravidla a nelhal. Stejnì ale Carlose zøejmì nejvíc štvala Alfieho vysoká inteligence (v šestce šel na mìøení IQ a zjistili mu hodnotu sto šedesát) a výborné výsledky. Na prvním stupni ještì docela dost z nás chodilo na rùzné soutì¾e a vùbec se tak nìjak ve škole sna¾ilo – a Alfie povìtšinou Carlose porá¾el. Jo, kdybych já tak nìkdy skonèila v jakékoliv soutì¾i (kromì pojídání hamburgerù) na druhém místì, jak bych to slavila… Ne tak Carlos. Potom se øízením osudu podaøilo Alfiemu dostat se do okruhu Raplových a Dómových známých, a to z nìj rázem slouplo nálepku snadného terèe.
 
 
Já jsem nikdy neza¾ila nic horšího ne¾ urá¾ky na svou váhu a vzhled. No nic horšího… Ono kdy¾ jste to neza¾ili, tak vám to tak mo¾ná nepøipadá, navíc kdy¾ jste tøeba štíhlí a pohlední, kdy¾ jste tøeba i oblíbení v kolektivu…  Ale ono to bolí. Bolí to hodnì. Poslouchat o tom, jak máte velkej zadek, ¾e jste špek, ¾e vás polechtají na bùèku… I takové øeèi typu u¾ si jdeš zase pøidat, to je tvoje svaèina, nebo jídlo pro celou tøídu, my s tebou nechceme do loïky, mohla by se potopit… To vám na sebevìdomí rozhodnì nepøidá. A jo, nejsem ¾ádná vychrtlina, jen¾e bych o sobì taky neøekla, ¾e jsem beèka sádla, dobøe ¾ivená jalovice, barokní andìlíèek, ¾e se pøe¾írám a podobnì. Teï u¾ mi jsou u prdele kecy o mojí prdeli, nicménì jeden èas jsem kvùli tomu málem pøestala jíst. Mo¾ná vám to pøipadá zvláštní, ¾e jenom kvùli tomu, ¾e nìjaký kretén pronese na vaši adresu rádoby vtipnou hláškou pøed partou podobných hovad, ale kdy¾ nejste v té situaci, kdy je vám dvanáct a nesnášíte svùj vzhled, tak se do toho tì¾ko vcítíte. Slova kolikrát bolí víc jak rána pìstí nebo kopanec do bøicha. V tomhle mi paradoxnì hodnì pomohl covid. Díky distanèní výuce jsem se mohla odstøihnout od tìchhle kreténù a trochu se srovnat sama se sebou.
 
®e se Ney stal další obìtí Carlose a jeho kumpánù jsme se dozvìdìli a¾ s odstupem èasu. To, ¾e vìci nefungují, to jsme tak nìjak vnímali. Konec koncù hejty vùèi Neyovi a LGBT+ komunitì ve tøídní skupinì Carlos rozjí¾dìl bez pøestávky a svými homofobními, rasistickými a dalšími totálnì zhovadilými názory se nijak netajil ani ve škole – samozøejmì je šíøil s citem pro to, kdo je uslyší a kdo ne, proto¾e by si nerad pošramotil povìst u uèitelù, kteøí absolutnì netušili, co za svini chválí a dávají ostatním za vzor. Asi jsme si my všichni, kteøí jsme se poèítali za Neyovi kamarády, neuvìdomovali, jak vá¾ná situace je. Kromì toho jsme zahlédli jen zlomek, pár ústrkù na povrchu. O tom, co se dìje pod povrchem, jsme netušili. Karin rozpoznala jako první, ¾e se dìje nìco vá¾ného. Se svým odhodláním zachránit svìt a zvláštním citem pro ty, kterým je ubli¾ováno, si zaèala všímat toho, jak se Ney mìní. Netuším, jak to dokázala, ale vydolovala z nìj, co mu ti hajzlové provádí. Nám z toho prozradila jen zlomek. Kdy¾ nám to svìøovala, tøásl se jí hlas odporem, bolestí a také vztekem, jaký jsem u ní ještì neza¾ila. To se snad ani nedalo nazvat vztekem, ale pøímo nenávistí, ovšem ne pouze vùèi Carlosovi, nýbr¾ i vùèi sobì samé, nenávist za to, ¾e tak dlouho vìøila, ¾e se v ka¾dém ukrývá aspoò kousek dobra, ¾e ka¾dý se mù¾e napravit. Sorry, Karin, ne. Nìkteøí jedinci jsou jen èirou esencí zla. Carlos jí ukázal, ¾e to, èemu vìøila a z èeho uèinila základ své osobnosti, je prachsprostá le¾.

 
 
Carlos kopíroval klasický vzorec. Nejprve s partou na Neye útoèil slovnì – urá¾el buï jeho osobnì, nebo se strefoval do queer lidí. Zahrnoval ho nadávkami, shazoval ho nebo naopak popichoval a sna¾il se ho vyprovokovat k reakci, která však nepøicházela. Nechápu, jak to Ney zvládal, ovšem zdálo se, jako by poka¾dé dokonale ohluchl, kdy¾ se pøiblí¾il Carlos nebo Viktor èi Slim s Pepínem. Tyhle psychické útoky probíhaly paralelnì i po síti, nicménì i zde se Ney obrnil nezvyklou trpìlivostí a neteèností. Z tøídní skupiny dávno zmizel a od Carlose a spol. si zablokoval zprávy, stejnì jako nepøijímal ¾ádné z jejich falešných úètù. Rùzné hanlivé fotky a l¾i, co o nìm Carlos šíøil, buï ignoroval, nebo k nìmu ani nedoputovaly – my mu je rozhodnì nepøeposílali. Kdy¾ od nìkoho Carlos vyslídil jeho telefonní èíslo a zaèal ho terorizovat vulgárními zprávami a anonymními telefonáty uprostøed noci nebo výuky (jo, jasnì, všichni jsme mìli vypnuté mobily, pøesnì jak nám ukládal školní øád), koupil si jen novou SIMku a tentokrát èíslo poskytl pouze tìm lidem, u kterých vìøil, ¾e zùstane v bezpeèí. A zùstalo.
 
Tì¾ko soudit, jak to Neye vnitønì s¾íralo, jestli se propadal stále hloubìji do bezednosti beznadìje, nebo mu nitro opanoval stejný klid, jaký projevoval navenek? Upøímnì si myslím, ¾e nikdo by v sobì nenalezl tolik síly, navíc v jeho pozici, aby ho to nerozhodilo a netrápilo. Ka¾dopádnì i jestli se Ney vnitønì hroutil, navenek se jevil jako skála. Pevný, hrdý, vysoko nad vìcí. A to znamenalo pro Carlose porá¾ku. Trapnou, nezpochybnitelnou porá¾ku.
 
A tak zaøadil vyšší stupeò. Pustil se do fyzických útokù. Samozøejmì takových, které se nedaly dost dobøe postihnout. To jsou všechny ty drobné š»ouchance na chodbì, v šatnì, ve frontì na obìd. Malá vra¾ení, šlápnutí, údery do slabin, které skryje kupa jiných tìl. Píchání kru¾ítkem do krku a zad (Ney ke své smùle sedìl pøed Pepínem), bouchání pravítkem, poèmárání mikiny lihovkou, shazování vìcí, procházky po tašce, vymoèení se do lahve na pití o tìlocviku nebo do bot, rozøezání bundy… Víte, kdy¾ jde o to trápit druhé, prokazují lidé neuvìøitelnou fantazii a vymyslí i nemyslitelné.
 
 
Jen¾e Ney navzdory všemu stále ještì odolával. A ka¾dý agresor usiluje o jediné – zlomit obì» a uzurpovat si moc nad jejím ¾ivotem. Carlos dál prohrával, i kdy¾ Neye týral, jak jen mohl. To u¾ si ka¾dý ve tøídì všímal toho, co se dìje – no skoro ka¾dý… Samozøejmì kromì babièky Vlastièky. Jen¾e vìtšina se tváøila, ¾e se jich to netýká. Èást lidí dávala dokonce najevo urèité sympatie Carlosovým názorùm, zatímco jen mizivì málo se stavìlo proti. Otevøenì se Carlosovi postavila jen Karin, která se s ním prakticky ka¾dé odpoledne hádala ve tøídní skupinì a ve škole se sna¾ila trávit vìtšinu pøestávek s Neyem, aby ho ochránila. Proto¾e za Karin se zase jako stín táhl Dóm. Nebo staèilo prosté vìdomí toho, ¾e je to jeho holka. A kdy¾ nemohla Karin, nahrazovali jsme ji já s Alfiem. U nás platila zase ta výhoda, ¾e Alfie v sobì mìl zabudovaný jakýsi radar na uèitele a v¾dy jsme se tak kolem nìjakého motali.
 
Jen¾e jsme nemohli dìlat Neyovi garde donekoneèna. A Carlos projevil na své pomìry nezvyklou trpìlivost a jednoduše si poèkal na vhodnou pøíle¾itost, Jako ka¾dý predátor vìdìl, ¾e pøijde a jeho úkolem je být pøipravený a nepromarnit ji. Došlo k tomu po laborkách z chemie pøi odpoledním vyuèování, krátce po konzultaèním odpolední v pùlce listopadu. Carlosovi se podaøilo vyhmátnout Neye v šatnì, kdy¾ se kolem nacházeli vesmìs ti, o kterých vìdìl, ¾e proti nìmu nepùjdou. Pepíno hlídkoval na konci chodby, odkud mohl pøijít uèitel, zatímco Viktor zkroutil Neyovi ruce za zády a Carlos mu vyházel všechny vìci z batohu, rozdupal je (vèetnì mobilu) a vmetl mu do tváøe hrst nechutnì oplzlých urá¾ek. Èást lidí z Áèka si urychlenì sbalila vìci a vypadla, èást zùstala. Carlos všem zakázal natáèení s výjimkou Slima, kterému strèil do ruky svùj mobil a poruèil mu: „Natáèej to, jasný? Ale jestli uvidím ještì nìkoho jinýho s mobilem v ruce, skonèíte stejnì jako tahle zrùda, jasný?“ A pak se rozmáchl a vší silou udeøil Neye pìstí do levé tváøe. Na skøíòky vedle nìj vystøíkla krev. „Ty hnusná zrùdo, vypadneš z týhle školy! Úchylové jako ty nepatøí mezi normální lidi!“
 
Škola bohù 1/4
 
Tomáš Záøecký
 
Ka¾dý z nás si nese ¾ivotem vzpomínky na základní školu. Èasto mívají rozmanitý obsah, a zatímco nìkteré jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, ¾e nám pøetrvají v pamìti i dlouhá léta po ukonèení povinné školní docházky. S promìòující se dobou a spoleèností se promìòuje i školství, a kromì starých problémù se objevují i nové výzvy, kterým èelí ¾áci, uèitelé i rodièe. Rozhodli jsme se proto ètenáøùm pøinést sérii ètyø ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Záøeckého s názvem Škola bohù, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v souèasném komplikovaném svìtì. Autor pùsobí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který nìkomu poslou¾í jako sonda do svìta mladých dospívajících, jinému pøipomene spíše dìsivý horor a dalšímu vykouzlí z pamìti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Dìj Školy bohù se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, aèkoliv je situována do skuteèného mìsta. Stejnì tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skuteènì ¾ijícími i mrtvými osobami èi reálnými událostmi je èistì náhodná.
Václav ®idek
 
* * *
Anotaèní foto https://www.educapardubice.cz/
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 05.05.2023  09:00
 Datum
Jméno
Téma
 05.05.  09:00 Von
 05.05.  06:35 Pøemek