Milí ètenáøi, pøidáváme ještì jednu vzpomínku na skvìlého spisovatele a scenáristu Stanislava Rudolfa. Je to rozhovor, který s ním pøed èasem vedla naše autorka Renata Šindeláøová.
Zaèneme jejím upøímným komentáøem, který napsala za zmínìným èlánkem do ohlasù: „Milovala jsem jeho knihy! Vyrostla jsem na nìm. I díky nìmu sama píšu, chtìla jsem být jako on. A kdy¾ jsem ho poznala osobnì, byla jsem pøekvapená, jak neuvìøitelnì je skromný a milý. Podporoval všechny nové autory, o ka¾dého se zajímal, povzbuzoval ho. S pokornou úctou mu vzdávám hold a posílám pozdrav do nebe.“
Renata Šindeláøová znala pana Rudolfa osobnì a byl pro ní dokonalým vzorem. Není vylouèené, ¾e právì on ovlivnil kladnì její literární tvorbu.
Václav ®idek
* * *
Jméno spisovatele Stanislava Rudolfa znají jistì nejen všechny ¾eny, které pøedevším jeho knihy ètou, ale zajisté i naprostá vìtšina mu¾ù. Stanislav Rudolf toti¾ proslul ji¾ svou první knihou„Metráèek“, která byla poprvé vydána v roce 1969 a stala se bestsellerem. Od té doby vydal Stanislav Rudolf nìkolik desítek dalších titulù pro mláde¾ i dospìlé. Dvanáct jeho knih se doèkalo také pøekladù do cizích jazykù a pìt dokonce zfilmování. V posledních mìsících vyšly tomuto èeskému spisovateli hned dvì knihy. Jaké? O tom více v následujícím rozhovoru a autorem.
Nejprve jednu zcela soukromou: Kolik máte man¾elek, dìtí a jiných zvíøat?
Tak¾e pro vaši orientaci v mé rodinì: mám u¾ 51 rokù jednu man¾elku, s ní dvì dìti. Martin je bankovní technik, Alena prodavaèka. Máme dvì vnuèky, jednoho vnuka, pravnouèata Lukáše a Dominiku. Proto¾e všichni bydlí nedaleko, pravidelnì nás o víkendu navštìvují. Mám obvykle pocit, ¾e k nám pøijí¾dí URNA. Tedy Útvar rychlého na¾r…! O mnohých z nich se doètete v mé kní¾ce „Miluji tì, vole!“.
O té chci právì hovoøit. Postøehla jsem toti¾, ¾e se v ní velmi èasto zmiòujete o své ¾enì Jarce. Nevadí jí to? Nebo vás za ka¾dou cenu podporuje?
Ka¾dý fejeton, nebo jiné své veledílo, jí vnucuji k pøeètení. A ona je skuteènì tak velkorysá, ¾e si mùj text pøeète. Jenom nevím, proè se pak na mì dlouze zahledí a »uká si pøitom na èelo.
Kromì své man¾elky, vyøizujete si ve své tvorbì s nìkým úèty?
Tak zatímco svou Jarušku obdivuji, úèty si neustále vyøizuji se všemi matikáøi svìta. Dodateènì i s tìmi, kteøí mi ztrpèovali studentský ¾ivot na gymplu. Ostatnì v èasopise Vynálezy a pokroky z roku 1912 jsem se doèetl, ¾e na svìtì v ka¾dé dobì existuje jen pìt šest tvoøivých matematikù. Ty ostatní nazval autor „ohledavaèi mrtvol“. To se mi moc líbilo!
V knize „Miluji tì, vole!“ jsem se o vás a vašem soukromí dozvìdìla skuteènì mnoho. Napøíklad to, ¾e román „Barvoslepý“ vznikl na základì vaší osobní zkušenosti. takový handicap ale jistì mù¾e mít i své výhody. Napøíklad se nemù¾ete se svou ¾enou hádat, zda ta barva košile je zelená nebo zelenkavá.
Tak o to se rozhodnì nehádáme. Za ta léta man¾elství jsem pochopil, ¾e moje ¾ena má v¾dycky pravdu, i kdy¾ tu svou!
Ale barvoslepost má i své výhody. Napøíklad mùj tatínek (¾eleznièáø) si pøál, abych byl jednou strojvedoucím vlaku. Svého snu se musel vzdát, kdy¾ jsem ve tøetí tøídì namaloval (prý) rù¾ového konì. Pozdìji jsem se ke svému fyzickému nedostatku ale postavil tr¾nì a napsal jsem román „Barvoslepý“. Dostal jsem za nìj docela slušný honoráø. A ne jednou.
V kní¾ce se také èasto setkáváme s vaší pùvodní profesí – kantoøinou. Samostatnou kapitolu by mohly tvoøit poznámky v ¾ákovské kní¾ce. Jakou poznámku by asi utr¾il Stanislav Rudolf do své dùchodcovské kní¾ky od své rodiny èi pøátel?
Vzorný man¾el, ideální tatínek, chápavý dìdeèek a pradìdeèek Ronn, který jezdí rád se svým Harrym a Hermionou v našem obýváku do Bradavic.
Podle slov z vaší knihy milujete zvyky a tradice. Bývá stále vaším zvykem stavìt hezkým stopaøkám?
A proè nepomoci bli¾nímu svému? V¾dy» i Písmo nás k tomu vybízí. Ovšem zásadnì nestavím stopaøkám na E 55! Ale uvidíme po Novém roce, a¾ nám zvednou dùchody! Schovával jste se skuteènì nìkdy v popelnici, nebo je ten pøíbìh s tímto originálním úkrytem smyšlený?
Nejste, milá Renato, první, kdo mi tuto otázku pokládá. A já si pøi ní poka¾dé uvìdomuji, ¾e velmi èasto bývá skuteèná ¾ivotní pravda v literatuøe nepøesvìdèivá.
Ostatnì nebylo to poprvé, kdy se mi to stalo. Ve scénáøi k filmu „Operace mé dcery“ mám scénu, kdy dva pøátelé pátrají po mu¾i, který okradl pokladní ve spoøitelnì. Pøíbìh jeho dopadení jsem popsal pøesnì tak, jak se pøed léty v našem mìstì stal. Kdy¾ se na tuhle scénu dívám po letech v televizi, potím se a bìhá mi mráz po zádech z její nevìrohodnosti. V umìní se zøejmì musí skuteènost v¾dycky tak trochu upravit.
Píšete, jak jste pomáhal své ¾enì v kuchyni (pøi loupání jablek, pøi peèení pusinek – co¾ mimochodem dopomohlo zrodu vašeho románu „Pusinky“), ve zmiòované kní¾ce najdeme také pár receptù. Ale co všechno skuteènì umíte uvaøit?
Teoreticky všechno. V praxi jsou mou jednièkou buchty, dvojkou sma¾ená vajíèka a na tøetí pochoutce právì teï usilovnì pracuji.
Všimla jsem si, ¾e máte zalepený prst. Øízl jste se pøi vaøení?
Ten prst mám olepený náplastí skoro poøád. A nejen na jedné ruce! Je to proto, ¾e na PC i psacím stroji (kdysi) píši v¾dy všemi dvìma. Tak je mám omlácené. A na tìch druhých se mi obèas objeví moje milenka lupénka.
Jste prý také velmi zimomøivý. Máte nìjaký recept vylo¾enì na zahøátí?
Ano, koupit své ¾enì ètyøtýdenní recept v lázních a po celou dobu nechat v našem baráèku zapnuté ústøední topení. Aáááách…ta pohoda!
Kdy¾ u¾ jsme u té zimy, napadá mne, ¾e druhá kní¾ka, o které chci hovoøit, „Zatmìní srdce“, se odehrává v zimním období. Psal jste ji v létì, abyste toto vùbec pøe¾il, nebo naopak v zimì, proto¾e jste se právì cítil smíøen s osudem?
Tak tahle otázka mù¾e napadnout více ètenáøù, pokud si pøeètou fejeton o tom, jak u¾ dlouho vedu se svou man¾elkou takzvané termoválky, kdy se dohadujeme, zda v našem baráèku pøitopit nebo naopak teplíèka ubrat.
Aby bylo jasno: mám rád v bytì teplo, ale jinak mi ta pravá zima se snìhem, závìjemi a ly¾aøskou sjezdovkou nevadí. Tak¾e si ani nevzpomínám, jak bylo, kdy¾ jsem smolil jmenovanou kní¾ku. Jak bych to také vìdìl?! Ka¾dý, kdo píše, mi jistì potvrdí, ¾e pøi téhle práci jsme v¾dycky tak trochu mimo.
Všimla jsem si, ¾e pøesto¾e obèas pou¾ijete vulgárního výrazu, sna¾íte se psát velmi spisovnì. Není to náhodou proto, ¾e vás pøi psaní ovlivòuje uèitelské povolání?
Jasnì ¾e má bývalá profese èeštináøe zanechala na mém myšlení i chování nesmazatelné stopy. Slyším i to, co asi nemám. A neovládnu se nereagovat. Èlovìk musí být ale odjinud, aby slyšel a uvìdomoval si napøíklad náøeèí, v jeho¾ regionu se právì nachází. Já pocházím z Podkerkonoší, kde si dìti hrají na vojáci, ale pøesto, ¾e u¾ teï ¾iji pøes tøicet let v Polabí, stále slyším, jak tady místní rodáci øíkají: “Odpoledne jdu Renátou do nemocnice…!“ Ne s Renátou! Jde Renátou do nemocnice!!!
Ale to mluvíme jen o jazyku. Kantor ovšem nemá jen uèit, ale také i vychovávat. Tak¾e se asi mimodìk ve svých kní¾kách sna¾ím, aby pøíklady mých kladných hrdinù i hrdinek nenápadnì ovlivnily i ètenáøe.
V „Zatmìní srdce“ je jako ve spoustì vašich kní¾ek hlavní hrdinkou dívka. Je to proto, ¾e dívky víc ètou nebo ¾e jejich citlivé dušièce skuteènì tolik rozumíte?
Pøiznám se, ¾e od dívek snadnìji se¾enu jejich soukromý materiál k pozdìjšímu napsání kní¾ky. Vyprávìjí mi podrobnì a nekoneènì dlouho o sobì, o svých láskách i ¾ivotních prohrách, vìdí, ¾e já je nechávám absolutnì v anonymitì, tak¾e se èasto dozvím i to, co by neprozradily mo¾ná ani své nejlepší kamarádce.
Fíha! Dostáváte se ale potom do role, kdy popisujete svìt z pohledu ¾eny. Nevyèítají vám nìkdy mu¾i, ¾e musíte díky kladné hlavní hrdince uèinit z postavy mu¾e padoucha?
Mezi námi, mu¾i, ¾e by se nìkdy nìkde objevil padouch? Tak takový pøípad ze svého okolí ani tvorby neznám.
Jaké druhy zatmìní máte vy sám nejradìji a jaké naopak nesnášíte?
Poka¾dé se tìším na okam¾iky, kdy dochází k zatmìní Slunce nebo Mìsíce. Pøiznám se, ¾e v té chvíli mám pocit, ¾e snad u¾ za pár minut na louce za mými zády mo¾ná pøistanou mimozemš»ané.
Naopak nesnáším mediální zatmívání mozkù.
Prostì, kdo umí - umí!
Kromì své man¾elky, vyøizujete si ve své tvorbì s nìkým úèty?