Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Bohumila,
zítra Judita.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

®ivot se mi v setinì sekundy naprosto zmìnil

Uprostøed všech forem ¾ivota,
které nás obklopují,
jedinou výjimkou je pes,
jen¾ s námi uzavøel spojenectví.


Maurice Maeterlinck

Chcete navázat rychle známost? Kupte si psa, nejlépe štìnì. Chcete poznat mnoho nových pøátel? Zaènìte psát knihu o psech.
Zato, ¾e jsem poznal Petra Hromádku, mù¾e mùj pes Kolja. Co všechno u¾ tohle psisko spískalo se èlovìku nechce ani vìøit. Ano byl to on, který mne a Blanku Kubešovou donutil napsat spoleènì kní¾ku a byl to zase on, který mne seznámil s tímto sympatickým mladým mu¾em.

 
Je tomu ji¾ pár let, kdy jsem Petra po¾ádal, jestli by mi nepøispìl do publikace „Kolja… to neznáte mého psa!“
Ten souhlasil a tak pozdìji vznikl jeho pøíbìh „Mùj ¾ivot s fenkou Anny“ a nejenom to, vzniklo mezi námi obìma moc hezké pøátelství, které vydáním knihy neskonèilo.
Kdo Petra poznal, tak mi musí dát za pravdu, ¾e by nebylo mo¾né si tohoto mu¾e hned na první pohled neoblíbit. Z jeho chování vyzaøuje naprostá vyrovnanost, vrozená èistá dobrosrdeènost a nemalý smysl pro humor – zkrátka èlovìk do ka¾dé nepohody. 
 
Kdy¾ za mnou pøijel Petr z Nového Mýta se svou sliènou Anny, abychom se mohli osobnì poznat, byl to pro mne nezapomenutelný den ve spoleènosti toho mladého sympatického mu¾e a jednoho chytrého psa. V ¾ádném pøípadì jsme se nenudili, a kdy¾ pozdì odpoledne Petr odjí¾dìl domù, tak jsem byl obohacen o spoustu nových poznatkù ze svìta nevidomých, které jsem døíve neznal.

O nìkolik mìsícù pozdìji jsem si øekl, ¾e by bylo ode mne sobecké, kdybych si tak skvìlého èlovìka plného optimismu ponechal sobecky jen pro sebe a nepøedstavil ho dalším lidem. Zatelefonoval jsem mu a po¾ádal ho, jestli by byl ochoten mi poskytnout o sobì interview. Petr samozøejmì souhlasil a tak vznikl tento zajímavý rozhovor.

 
Václav R. ®idek
* * *

 
Co bylo, Petøe, pøíèinou toho, ¾e jste tenkrát pøijal mou nabídku spolupráce na kní¾ce „Kolja…to neznáte mého psa!“ a tak se zaøadil mezi velmi známé èeské osobnosti doma i po celém svìtì.    
 
Pova¾oval jsem za nutné sdìlit lidem, ¾e psi nejsou jen pro hraní a zábavu, ale se svými schopnostmi a smysly nám nesmírnì pomáhají. Moje krásná a chytrá Anny mì nejen znaènì pomáhá k samostatnému pohybu venku, ale psychicky mì podporuje a pøináší mi radost do ¾ivota. Nevidìl jsem vùbec dùvod proè se nepøipojit èlánkem do vaši knihy, spíše to byla pro mì pocta. Lidé, se kterými mluvím osobnì, se nme èasto nenápadnì ptají na mùj ¾ivot po nehodì a na rùzné malièkosti ohlednì Anny. V dnešní dobì, kdy je  kniha v prodeji, si mù¾e o mém vztahu s Anny pøeèíst mnoho lidí. Vodící psi se nevidomým pøedávají ji¾ øadu let, ale dost lidí má v pamìti jen to, ¾e ho obèas potkají ve mìstì. V poslední dobì je v naší republice o posti¾ené postaráno daleko více ne¾ v minulosti, ale zvýšit by se mìla také informovanost lidí. Myslím, ¾e v tomto smìru hodnì pomohla i kniha Kolja… 
 
Váš pøíbìh, který jste mi vyprávìl, mne obsahovì velice zaujal a líbil se mi natolik, ¾e jsem ho hned umístil na první stránky naši kní¾ky.  Mohl byste ètenáøùm krátce pøiblí¾it vaši ¾ivotní tragedii, kdy jste pøed nìkolika lety pøišel o zrak následkem autohavárie? Ale, prosím, nevyprávìjte všechno, v¾dy» to byste prozradil, co jste svìøil mé publikaci.
 
®ivot se mi v setinì sekundy pøi této nehodì naprosto zmìnil. Po vyléèení jsem pøišel na to, ¾e nejlépe je ¾ít pøítomností a ne plánovat co udìlám za deset let. Nechci nic pøivolávat, ale nikdo neví, co se mù¾e kdy stát. Moje jízda slu¾ební dodávkou toho osudného dne byla poslední. Nikdy se u¾ nedovím, proè došlo k nehodì, já si nic nepamatuji a myslím, ¾e je to tak lepší. Co všechno jsem pro¾il já a moji blízcí bylo hrozné a nikomu bych to nepøál. Má rodina to tì¾ce nesla a v ka¾dé malièkosti mi pomáhala. Jako zázrakem jsem se z toho dosti rychle dostal do domácí léèby, zotavil se a dneska si mohu dopisovat a povídat s vámi.
Od té doby slavím vlastnì dvoje narozeniny, proto¾e v ten den nehody jsem se jakoby znovu narodil. Musel jsem se s návratem vìdomí uèit prakticky vše, jako novorozenì. V nemocnici jsem podivuhodnì pou¾íval slova z pøedminulého století, ani¾ bych to sám tušil. Je zvláštní, jaké vìci se dìjí. V pøedchozí dobì, kdy jsem chodil do zamìstnání a víkendy trávil s kamarády, pøítelkyní èi doma, jsem nikdy neuva¾oval, jak ¾ije nevidomý. Po pravdì jsem si jich ani moc nevšímal, ale nakonec jsem si to zkusil na vlastní kù¾i.
Rodièe i ostatní se smiøovali se ¾ivotem s nevidomým a já jsem na vlastní kù¾i poznal jak rùznì se lidé dívají na slepce. Musím øíci, ¾e dosud jsem se setkal pøevá¾nì jen s kladným pøístupem. A» se mi chtìlo èi nechtìlo, nezbylo mi nic jiného, ne¾ si zvyknout na slepotu pøi chùzi, pøi jídle, v poznávání pøedmìtù a okolí, i v mnoha jiných vìcech. To vše zaèínalo dlouhou psychickou zátì¾í pøi pøedstavì, ¾e nikdy neuvidím sám sebe, pøítelkyni, rodinu, nádhernou krajinu èi rybièky v akváriu. Posléze jsem si uvìdomoval, ¾e i se slepotou se dá ¾ít krásnì. Mnoho lidí na svìtì se potýká s pøe¾itím daleko hùøe ne¾ já, a proto nyní beru všechno z té lepší stránky. Rodina mi pomohla v leckterých vìcech, a významné bylo rozhodnutí za¾ádat o vodícího psa. Po èase, ve kterém se zaøídilo vše potøebné, zaèal nový ¾ivot s mojí ètyønohou pøítelkyní Anny, která je právì teï vedle mne. Zmìna byla rozhodnì k lepšímu, proto¾e vím, ¾e bude stále se mnou, bude mi pomáhat v potøebných úkonech, ale hlavnì nebudu mít nikdy špatné myšlenky a pocit osamìlosti.
 
Od zaèátku, co jsme se poznali mám k vám nesmírný obdiv s jakou ú¾asnou vitalitou jste se dokázal se vším v pomìrnì krátké dobì vyrovnat. Tak jste se stal pro mnohé stejnì nebo jinak posti¾ené pøíkladem, ¾e je mo¾né ¾ít š»astnì dál. Musím na vás ètenáøùm prozradit, ¾e jste velmi aktivnì zapojen do rùzných pomocných akcí i sportu. Mù¾ete v tomto smìru  o sobì prozradit nìco více?
 
Ano, mne samotného velmi pøíjemnì potìšila vzpomínka, která se týká mého pomìrnì krátkého pobytu v nemocnici. Rodinu, pøítelkyni a známé ještì daleko více potìšila vyhlídka, ¾e nebudu muset zùstat na vozíku, èi dokonce v mentálním omezení. Paradoxní je, ¾e uklidòující byla vlastnì myšlenka, ¾e mi zùstanou "jen" tøi trvalá posti¾ení.
Jak jsem ji¾ øekl, všechno po nehodì mi docházelo pomalu a postupnì. Dnes si myslím, ¾e po té události, která naprosto otoèila mùj ¾ivot, jsem v sobì objevil novou sílu a vùli k optimismu. Nikdy pøed tím jsem netušil co se ve mnì nalézá. Jeden èlovìk mi øekl, ¾e pøímo vidí, jak ze mì záøí optimismus a víra v budoucnost. Já u¾ dnes moc dobøe vím, ¾e nejdùle¾itìjší je, aby èlovìk v nìco vìøil a hledal na všem tu lepší stránku. Nesmí se stále trápit pøedstavou, ¾e nevidí, nebo ¾e má nìjaké jiné tìlesné posti¾ení, nesmí se bát vyjít ven a musí se zabývat nìèím, co ho potìší. V¾dycky se dá dìlat spousta vìcí a já si obèas øíkám, ¾e na svìtì jsou miliony lidí, kteøí jsou na tom daleko hùøe ne¾ já.
Je pravda, ¾e k návratu do ¾ivota a do mé souèasné psychické formy mi pomohli pøedevším lidé kolem mne, ale dnes u¾ to dr¾ím pevnì ve svých rukou. Zakoupili jsme s pøítelkyní tandem (dvousedadlové kolo) a nebyl problém se na nìm nauèit jezdit. Netrvalo dlouho a u¾ jsme provádìli delší projí¾ïky do okolí. Nebráním se ani plavání, i kdy¾ není jednoduché dr¾et pøímý smìr, ale v¾dy mi nìkdo pomù¾e. Skoro nutné bylo cvièení nebo procházky pro navrácení se do trochu slušné fyzické kondice.

Byl váš vztah ke zvíøatùm u¾ døíve takový, anebo  se zmìnil tím, co se vám pøihodilo?

Mùj vztah ke zvíøatùm byl v¾dy velice kladný a mìl jsem je v¾dy moc rád. Ale poté, co se mi stala ta nehoda, jsem si jasnìji uvìdomil, ¾e mnoho lidí si zvíøat nevá¾í a mnohdy je zneu¾ívají jen ve svùj vlastní prospìch. Mnozí si jich zaènou vá¾it a¾ tehdy, kdy¾ se stanou jejich nepostradatelnými pomocníky. Pøitom by bylo tøeba zamyslet se více nad hodnotou jejich ¾ivotù, ¾e zvíøata s námi ne¾ijí jen proto, abychom je vyu¾ívali, ale musíme jim také nechat vlastní prostor, svùj vlastní ¾ivot, který mohou svobodnì pro¾ívat. V¾dy» se pøece doká¾í radovat jako my, pro¾ívat emoce, bolest, utrpení a cítit jako èlovìk.

Kdy¾ jsem byl u vás na návštìvì, všiml jsem si, ¾e jste mìl bezesporu velký vliv na své rodièe, které jste svým chováním dokázal "pøevychovat" a s vašim stavem smíøit. A tak berou vaší nevidomost, jako vy s humorem, a všichni si doká¾ete z toho dìlat legraci. Kde se vùbec ve vás bere tahle ú¾asná pozitivní energie a zdravý optimismus, kterým jste dokázal nakazit i celé svoje okolí?
 
Pro rodinu to byl obrovský šok. Ka¾dý zlomek zlepšení mého stavu je potìšil a starali se o mì v nemocnici i doma, jak jen to šlo. Mamka zaèala brát uklidòující prášky na nervy, smíøila se s tím, ¾e sice budu nevidomý, ale hlavnì, ¾e jsem nehodu pøe¾il. Otec pár mìsícù naprosto vìøil, ¾e slepota je jenom doèasná, a já ¾e budu zase vidìt. V koutku duše vìøil, ¾e se mi zrak mù¾e zlepšit, a vìøil jsem tomu i já. Tenkrát mu mnohonásobnì rychleji zaèaly šedivìt vlasy. Rozèílilo ho, kdy¾ moje teta - povoláním doktorka - byla u nás na návštìvì a zaèala rozebírat téma, jak se nevidomý musí nauèit chodit s holí apod.
Øíká se, ¾e všechno chce èas a pøesnì to platilo u nás. Rodina a lidé kolem nás si na to zvykli a dnes všichni berou moji slepotu jako samozøejmou vìc.
Kdy¾ k nám pøijdou známí, kteøí mne jako nevidomého ještì nevidìli, sedí malièko zara¾enì. Já a má rodina bereme moji slepotu s nadsázkou, nìkdy s legrací. Pokud i já sám øeknu vtipnou historku o slepotì ze zaèátku to pøijímají prazvláštnì, ale všechno chce èas a je potøeba shodit obavy èi soucit.

Pokládáte se sám za optimistického a pozitivního èlovìka?

Na svìtì se nenajdou dva lidé, kteøí by byli tìlesnì i psychicky naprosto toto¾ní. Ka¾dý má svoje pocity, povahu, názory, které se sice ¾ivotem mìní, ale nìco v nìm u¾ zùstává od narození. Je tì¾ké prohlásit, zda jsem byl v ¾ivotì pøed úrazem optimista èi pesimista. Nìco si mù¾u myslet já, zatímco ostatní moji blízcí to mohou vidìt jinak.
Vím ale s jistotou, ¾e po nehodì cítím bez pochyb, ¾e se ve mì optimismus rozrostl do obrovské míry. Není to jen pohled do budoucnosti, ale já to cítím skoro ka¾dý den a pro¾ívám tak vlastnì pozitivní ¾ivot. Jak neustále opakuji, hledám na všem tu lepší stránku. Èasto zapomínám, ¾e vidím jenom tmu. Pøedstavuji si vìci kolem sebe i podle popisu ostatních. Tuhle jsem jednomu èlovìku popisoval místnost tak podrobnì, a¾ mi nechtìl vìøit, ¾e nevidím. Pøedstavivost je dùle¾itá vìc a já ji pou¾ívám celý den nebo si  vybavuji vìci z minulosti, co¾ si ještì naštìstí pamatuji.
 
Jste duchovní a nebo naopak hmotný èlovìk?

Je to sice jednoduchá otázka, ale mnì se na ni nebude vùbec lehce odpovídat. Pokud mohu øíci, tak urèitì nejsem vìøící èlovìk. Myslím tím toho, kdo chodí pravidelnì do kostela na mše a pravidelnì se modlí. Ale nejsem ani natolik hmotnì zamìøený, abych tyto lidi odsuzoval nebo jim nìco vytýkal. Ka¾dý èlovìk si mù¾e vìøit, èemu chce, pokud mu to dovolí politický èi nábo¾enský stav místa, kde zrovna ¾ije. Já na sto procent vìøím v posmrtný ¾ivot. Jednak jsem k nìmu mìl pøi mé autonehodì docela blízko, ale vìøil jsem tomu i pøed tím, ne¾ jsem oslepl. Èlovìk by mìl v nìco nebo nìèemu vìøit, a» u¾ je to cokoliv. Víra je neuvìøitelnì silná vìc, která doslova hýbe svìtem. 
 
Vyprávìl jste mi, ¾e jste mìl zpoèátku problémy se spaním. Bylo to spojeno s tím, ¾e jste nebyl schopen rozeznávat kdy je den a kdy noc?

Ka¾dý èlovìk, který oslepl podobným zpùsobem jako já za¾il asi podobný styl nespavosti. Doktoøi mi to vysvìtlili tak, ¾e pokud èlovìk z normálního vidìní rychlým zpùsobem oslepne, mozek je z toho tzv. zmatený. To znamená, ¾e z oèí pøedávané svìtelné impulsy do mozku nedojdou kvùli znièeným nervovým èípkùm na pøívodech a mozek  proto neví, kdy má vydávat pøíkazy k únavì a spánku. To znamená, ¾e neví, kdy je den a kdy je noc. Proto se mi po nehodì velmi èasto stávalo, ¾e pøed šestou hodinou odpoledne mozek vydával silné nutkání ke spánku i pøesto, ¾e bylo jasné svìtlo, a do tmy ještì daleko. V noci nejèastìji kolem tøetí hodiny jsem se probudil, a ji¾ jsem nemohl normálnì usnout. Mozek vysílal tìlu signály, ¾e je u¾ ráno, a ¾e bych mìl být dostateènì odpoèinutý. Ovšem ruèièky na hodinkách tomu neodpovídaly.
Lékaøi mi pøedepisovali rùzné léky na spaní. Doktorka z neurologie mi dokonce navrhla, abych zaèal chodit na psychologii. Tam mi pøedepsali léèbu prostøednictvím tablet rostlinného pùvodu z tøezalky teèkované. Po èase to zaèalo fungovat, a s obèasnými kontrolami jsem tyto léky u¾íval skoro dva roky. Pøed pár týdny jsem pøestával léky u¾ívat. Nyní jsem spokojen, proto¾e u¾ spím prakticky normálnì jako ostatní lidé.
 
Mnoho lidí mívá v noci deprese, které zpùsobuje nedostatek svìtla. Máte nìkdy z nìèeho strach?

Mezi lidmi se obèas øíká, ¾e èlovìk si zvykne na všechno. Mnì nezbývalo nic jiného, ne¾ si na slepotu zvyknout. Jiný výbìr jsem nemìl. Pøizpùsobil jsem se ¾ivotu, kde vidím jen tmu, a nezmìní se to za týden ani za rok. Jen co jsem si po pøíchodu z nemocnice doma uvìdomoval, co to je být slepý, nezùstalo mi hodnì nocí ani jedno oko suché. Kdy¾ èlovìk oslepne bìhem setiny vteøiny, zmìní se naprosto celý ¾ivot a vùbec není jednoduché si na to lehce pøivyknout. Pøes den jsem se mohl vìnovat rùzným vìcem, ale v noci, ve strašlivém tichu, mi hrozivé myšlenky proudily hlavou. Byl jsem prostì pod vlivem šoku. Nedokázal jsem si pøedstavit, jak budu dále chodit, poznávat vìci, lidi, ¾e u¾ nikdy neuvidím svoje blízké. Nedá se ani popsat, jak jsem z toho byl psychicky na dnì. Trvalo to nìkolik mìsícù, ne¾ jsem se s tím smíøil. Moje máma mi øíkala, ¾e kdyby byla slepá, tak by se strašnì bála být doma sama. U mì je to ale stejné, jako døíve. Myšlenky na strach mi nepøicházejí do hlavy, nebo na nì rychle zapomenu kdy¾ se náhodou objeví.
 
Trpíte ještì nìjakými  komplexy?

Dovolím si øíci, ¾e u¾ nìjakou dobu rozhodnì komplexy nemám. Mám povahu jako citlivý èlovìk, tak¾e v období po nehodì, kdy jsem mìl vnímání znaènì omezené, na komplexy nebylo místo. V dobì, kdy ji¾ jsem se vracel do pùvodního tìlesného a psychického stavu zaèal jsem si to uvìdomovat. Rodièe mne ke všemu pøemlouvali èi rovnou postavili, proto¾e já jsem mìl znaènou nechu», a snad jsem se ještì nesmiøoval s tím, ¾e budu ¾ít jako nevidomý. Nedokázal jsem si pøedstavit jak to pùjde dál. Pøi trénování chùze kolem našeho domu mi obèas proletìly hlavou myšlenky, jestli na mì náhodou nekoukají sousedi. Trpìl jsem spíše nervozitou, kdy¾ jsem poprvé se slepeckou holí vyrazil sám na první cestu do mìsta. Vùbec jsem se nestydìl pøed lidmi, kteøí mi nabídli pomoc. Pøekvapilo mne, kolik jich bylo za jednu cestu z domu do námìstí.
Dnes u¾ ani nevím, co to slovo komplex znamená. Všude se pohybuji a jednám s jistotou skoro vìtší ne¾ døíve. Ve mìstì se nebojím zeptat ostatních na dùle¾ité vìci, které zrovna nutnì potøebuji. Chození do krámù a na úøady u¾ taky zvládám v pohodì a zatím jsem se setkal jen s kladným pøístupem od ostatních osob.
 
Jaké je vaše nejvìtší ¾ivotní pøání? 
 
Samozøejmì navrácení zraku. To je opravdu moje stálá touha podporovaná nadìjí, ¾e zaènu alespoò trochu vidìt. Jinak ¾ádné velké pøání nemám. Do budoucna radìji nic neplánuji, proto¾e moc dobøe vím, ¾e mù¾e klidnì pøijít událost, která ty plány naprosto znièí.
Rozhodnì nesním o tom, abych zbohatnul nebo se stal slavným èlovìkem. Nìkterá pøání, po kterých strašnì tou¾íte, se splní. Èlovìka to sice nìjak potìší, ale pak zaène znovu tou¾it, aby toho bylo víc a víc. Já si jen pøeji, abych pro¾il svùj ¾ivot v klidu a pohodì a jednou zalo¾il vlastní rodinu.
 
Pøinesla vám ztráta zraku nìco pozitivního?

Urèitì je to zlepšení mých dalších smyslù. Není to dlouho, co se nám stala zajímavá vìc. Mezi svátky jsem šel s mamkou po mìstì. Blí¾ili jsme se k dìtskému høišti s houpaèkami a dalšími atrakcemi. Byly zde tøi dìti, a najednou matka povídá jednomu z nich: „Podívej, kdo k nám jde!“ Okam¾itì jsem podle hlasu poznal, ¾e to je moje sestøenice s dìtmi. Oznámil jsem to pøekvapené mamce, která ji na tu dálku  vùbec nepoznala, proto¾e nemìla brýle. Prostì - zaèal jsem mnohem líp slyšet, ne¾ slyší normální lidé.
Jako nevidomý se chovám k lidem nejlépe jak to jde. Vìtšinou je reakce stejná a atmosféra bývá plná pohody a úsmìvù. Kdy¾ pobývám ve spoleènosti nevidomých cítím se radostnì a velmi spokojenì. Se slepeckými organizacemi jsem byl nìkolikrát na rùzných pøednáškách, vystoupeních a debatách. Je potøeba, aby se lidé co nejvíce seznamovali se ¾ivotem nevidomých a jednání s nimi. S vodící fenkou Anny jsem byl nìkolikrát i v mateøských školkách, proto¾e Anny je z pøítomnosti dìtí nadšená, a toté¾ mohu øíci i o dìtech samotných.
 
Pokud byste se znovu narodil, èím byste chtìl být?
 
Nad tímhle jsem nikdy vá¾nì neuva¾oval. Kdy¾ jsem byl dítì, napadaly mne rùzné myšlenky. Dlouhý èas jsem mìl silné nutkání stát se myslivcem, co chodí po lesích. Léty se pøedstavy mìnily, z hudebníka na bicí nástroje na barmana, øidièe a podobnì.
Nevím tedy èím, ale naprosto pøesnì vím, kde bych chtìl ¾ít. Pøedstavoval jsem si v¾dycky jaké by to bylo ¾ít v rùzných èástech svìta a podvìdomì se nejlépe cítím v Asii. Mo¾ná i proto, ¾e mezi má oblíbená jídla patøí právì asijské pokrmy.

Pøi naší poslední schùzce jsem vás vyzval, abyste zaèal psát svou vlastní knihu a tak pøedal vaše cenné zkušenosti lidem, kteøí se nacházejí v podobné ¾ivotní situaci. Tenkrát jste mi slíbil, ¾e se do toho asi pustíte.

Vaše pøemlouvání k napsání mé vlastní knihy mi nejen polichotilo, ale pøedevším velmi potìšilo, tak¾e u¾ pár dní po našem setkání jsem se do toho vrhl. Zaèal jsem psát po jednotlivých èástech, které zachycovaly urèitá období mého ¾ivota po nehodì, a také nejrùznìjší zajímavé události, které se mi v té dobì staly.
Nejhorší ze všeho je nezapomenout na dùle¾ité vìci, lépe øeèeno, vzpomenout si na nì. Zøejmì se budu muset obrátit i na své blízké, kteøí si nepochybnì vzpomenou na spoustu dùle¾itých vìcí. Nikdy bych nevìøil tomu, ¾e bych se mohl autorsky podílet na knize, která bude opravdu vydána. A stalo se - díky vám a vaší knize „Kolja aneb to neznáte mého psa“. Kdyby mi ale vyšla má vlastní kniha, tak bych byl nejš»astnìjší èlovìk na svìtì.
 
A vaše pøání na závìr?
 
Pøeji všem lidem, aby pro¾ívali takový š»astný ¾ivot, jaký nyní pro¾ívám já. A hlavnì - v¾dy s úsmìvem na tváøi!

 
Petr Hromádko – Václav ®idek
* * *
rozhovor s Petrem vedl Václav ®idek
foto z archívu Petra Hromádka

Zobrazit všechny èlánky autora
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 27.08.2020  13:42
 Datum
Jméno
Téma
 27.08.  13:42 Václav Podìkování pro Vesuvjanku, Bobo a Vladimíra
 27.08.  08:42 Vesuvjana díky
 27.08.  08:09 Bobo -:)))
 26.08.  10:20 Von