Pohled z okna
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zá¾itky atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to o touze pøekonat sám sebe…
Pøekonat sám sebe
Mám v sobì touhu pøekraèovat své síly. Touhu, která mì ¾ene poøád kupøedu. Sjezdy ledovcù se mi nabízejí k uspokojení mé touhy. Vše zaèíná samotnou pøípravou na týden ly¾ování. Balení obleèení, helem a brýlí ve mì probouzejí, jakési nadšení a vzrušení. Cesta která doprovází høebeny zasnì¾ených Alp navozuje mysl k tomu pro¾itku rychlosti. Po ubytování a uvítání v hotelu jsem zcela naladìn na týden smrti. Ne ka¾dý doká¾e to co já na svahu.
Další den. Po snídaní se pøevlékám do svého úboru. Lehké materiály obepínají mé tìlo. Po pøíjezdu na ledovec si vyzvednu ly¾e a ly¾aøskou obuv. Vsouvám nohu do pevnì sevøených pøeskáèù. Utahuju pevnì, aby noha byla spojena s ly¾í. Vezmu ly¾e a hùlky do podpa¾í a jdu ke kabince, která mì doveze a¾ na samotný vrchol mohutné nezdolné hory. Pøi jízdì v kabince si všímám poèasí, pak zrakem sjedu k zemi. Kontroluju si trasu a dráhu, i poèet ly¾aøù na sjezdovce. Vystoupím z kabiny, beru ly¾e a jdu na sníh. Pøi nazouvání si všímám i tvrdosti snìhu, to jestli je namrzlý, nebo naopak urolbovaný prašan. Oklepávám si botu a nazouvám do vázání. Musí cvaknout hlasitì, pak ještì s nohou zatøesu, zda je noha pevnì spojena s ly¾í. Pokud vše má být jak má, odpichuji se od snìhu, abych nabral rychlost a pøedjel houf lidí, co si nazouvá ly¾e.
První zastávka. Zastavuju na hranì svahu, rozhlí¾ím se kolem. Sleduju kolemjedoucí. Jejich techniku. Taky se podívám do dálky. Na ty mohutné nárùstky zemské kùry. To vše je dílo pøírody.
Nasazuju brýle, musí být na milimetr pøesnì. Nesmí mì nikde tlaèit, ani profukovat na poko¾ku. Kuklu natahuju pøes ústa. Kouká mi jenom nos. Naposledy procvièím stehenní svaly. Zatøesu rukama. Omotám si pojistné provázky z hùlek kolem rukou. Zapichuju hùlky do snìhu. Oèima sleduju horizont svahu, ka¾dy hrbol, ka¾dá nerovnost èí defekt na sjezdovce. V poslední moment se nadechnu a odpichuji se od hrany. Pomáhám si nohama k nabrání rychlosti. Pak se schoulím do vajíèka. Nohy tìsnì u sebe a kolmo ke svahu. Svìt se mi zaèíná ztrácet. Z hrobového ticha se najednou stalo vìtrné peklo. Vítr obepnul moje tìlo. Neslyším nic ne¾ šlehající vítr. Nevnímám nic jiného ne¾ dráhu a její tyèe na okrajích. Ka¾dá nerovnost, defekt od rolby se mnou cukne, jako by do vás na ulici narazil èlovìk. Tvrdì a nekompromisnì. Musím bìhem vteøiny se vrátit do té samé polohy, jinak bych se na dráze rozletìl jak kus roztrhaného masa. V ten moment, v tu danou chvíli se cítím volnì, jako pták co roztáhne køídla a pocítí vùni svobody. Jsem rychlejší ne¾ padající sníh. Lidé stojí a nechápavì zírají na sebevraha, øítícího po strmém svahu, na kterém všichni jezdí slalom. Já to beru pøímo rovnì. Nezastavuju. Kolikrát se mi stane, ¾e mì spoj mezi rolbami vymrští do vzduchu. v tu chvíli letím vzduchem. Pomalu ani nedýchám celý sjezd, oèi mi kmitají a vyhodnocují nejlepší trasu. Pak se kvapem blí¾í brzdná plocha. Zadek vymrštím do levé strany a vší silou zatlaèuju vnìjší hranu ly¾e do svahu. Øe¾u dráhu ostrým no¾em. Brzdím dokavad nesní¾ím rychlost. Nìkdy tento poslední úkoly bývá nejvíce bolestivý Chytí mì køeè do stehna a i pøes to dr¾ím. Ohromný snìhový oblak je všude kolem mì. Nic nevidím, dokavad si sníh nesedne. Pak je hrobové ticho. Zaèínám vidìt oblohu a slunce. Srdce mi tak tluèe, mám pocit ¾e mi vyskoèí z hrudi. Popadám dech. Rukama se opírám o stehna a masíruju je. Køeè odchází. Pak se postavím a hledím na svah, který jsem právì pokoøil, jako nikdo pøedtím. Vidím zøetelnì svojí stopu ve svahu. Èistá a jasná linka vedoucí prostøedkem svahu. Pak pøijde pocit opojení. Jsem pøímo nadšený z nového zá¾itku, který se mi vryl do pamìti.
Chvíli ještì stojím a kochám se nad svým úspìchem. Lidé co byli na svahu, dojeli a¾ ke mì a zaèali tleskat. S úsmìvem pøijímám jejich poctu. Odrá¾ím se z místa a jedu k dolním kabinkám. Tento adrenalin není pro ka¾dého, pro nìkoho jsem sebevrah a pro jiné zase vítìz. Den konèí a s ním i moje vystoupení. Po horké a opakované saunì usedám ke stolu s vybraným pìtichodovým menu. Veèer se smìjeme a vyprávíme si pøíbìhy ze svahu. Vše konèí pøípitkem a pozdravením na dobrou noc. Po týdnu adrenalinových zá¾itkù sedím ve škole a hledím z okna a ¾ivì si opakuji detaily rychlosti. Vìøím a vím, ¾e se tam opìt vrátím. Na ten samý vrchol. Na tu samou dráhu. Na tu samou hranu pøed odpichem.
A¾ budu starý a nebudu schopný podávat výkon jako v šestnácti. Rád se podívám na další generaci, která bude pøekraèovat svoje dosavadní výkony. ®ivot je o tom, abychom se zdokonalovali, vylepšovali. Byly zdatnìjší a všestrannìjší. Èlovìk se zkrátka nesmí bát. Kdo se bojí, do lesa nesmí.
Pohled z okna
