Polámal se mraveneèek…
Mo¾ná vám také nìkdy lezli po kuchyni a zdáli se otravní. Mo¾ná jste jako dìti také fascinovanì sledovali jejich lesní pøíbytky, a kdy¾ jste si do nich omylem sedli, rychle jste vyskoèili. Pochvala, ¾e jste pilní jako mraveneèek, vás kdysi urèitì pohladila po duši. A Ferda Mravenec? Kdo by ho neznal…
Petr Klimeš kvùli mravencùm vyjel do vzdálené zemì jménem Papua- Nová Guinea. Rozhovor, který jsme spolu vedli, vznikl pro týdeník Naše rodina. Dnes ho pøedkládám vám, tøeba vás zaujme…
Papua – Nová Guinea je domovem nejménì osmi set druhù mravencù
Nova Guinea je nejvìtší tropický ostrov na svìtì, zemì s nevídanou koncentrací rostlin a ¾ivoèichù. Pøed témìø dvaceti lety se èeským vìdcùm z Entomologického ústavu Akademie vìd pod vedením profesora Vojtìcha Novotného podaøilo sehnat finanèní prostøedky na vybudování mezinárodní výzkumné základny pøímo v tamních tropických pralesech, kde se zabývají studiem ekologie hmyzích spoleèenstev. Sna¾í se zmapovat, jak fungují slo¾ité tropické ekosystémy a proè jsou tak druhovì rozmanité. Základna stojí dodnes a neustále se rozšiøuje.
Mladý pøírodovìdec Petr Klimeš strávil na ostrovì rok, v souèasné dobì vede výzkum v laboratoøi Entomologického ústavu AVÈR na pracovišti v Èeských Budìjovicích. Pøedmìtem jeho zájmu jsou mravenci a jejich vztahy s rostlinami a ostatním hmyzem.
Nejznámìjším mravencem u nás je asi Sekorùv Ferda Mravenec…
Kní¾ky Ondøeje Sekory patøí k pohádkám, které vycházejí z pozorování pøírody a mnohé situace v jeho pøíbìzích odpovídají pravdì. S obdivem o nich mluví i mnozí vysokoškolští pedagogové. Sekora byl velkým popularizátorem pøírody a amatérským entomologem, a tak hierarchie ve Ferdovì rodném mraveništi èi vztah mravencù k okolní pøírodì má opravdu reálný základ.
.jpg)
Kdy jste se rozhodl pro mravence?
Pøírodu jsem mìl rád od dìtství, jezdil jsem na skautské tábory èi na tábory s pøírodovìdným zamìøením. Ale kromì toho mì bavilo i malování, historie, hudba. Jako malý jsem chodil do rùzných krou¾kù a rodièe mì v mých zájmech podporovali. Pøihlášku jsem si podal na nìkolik vysokých škol, a teprve po pøijímacích zkouškách jsem si ujasnil své priority a rozhodl se studovat na Pøírodovìdecké fakultì UK v Praze. K mravencùm mì to zaèalo táhnout pomìrnì pozdì, a¾ ve druhém roèníku vysoké školy. Dostala se mi tenkrát do ruky kniha významného odborníka dr. Jana ®ïárka „Proè vosy, vèely, èmeláci, mravenci a termiti – aneb hmyzí státy“. Zaujala mnoho ètenáøù se zájmem o pøírodu, velmi zaujala i mne.
Sešel jste se s dr. ®ïárkem osobnì?
Byl profesorem na naší fakultì. Po jedné jeho pøednášce jsem za ním zašel, chtìl jsem poradit, jak svùj zájem realizovat. Ale ¾ádná vìdecká práce o mravencích, ¾ádný výzkum, do kterého bych se mohl zapojit, tenkrát neprobíhal. Vìnoval jsem se tedy nakonec zemìdìlské problematice, docela jiným tématùm. Výzkum na Nové Guineji jsem ale sledoval na internetu, vìdìl jsem o nìm, a kdy¾ jsem po ukonèení magisterského studia našel informace o tom, ¾e v Èeských Budìjovicích hledají do doktorského studia studenta, který by se vìnoval výzkumu na Papui, pøihlásil jsem se. Mým úkolem bylo studovat spoleèenstva stromových mravencù v korunách tropického deštného pralesa.
Jaký je rozdíl mezi èeskými a papuánskými mravenci?
Rozdíl je hlavnì v mno¾ství druhù a v poètu mravencù. Zatímco u nás je mravencù zhruba sto druhù, na Nové Guineji je to nejménì osm set druhù, a vìtšina z nich se vyskytuje opravdu jen tam. U nás je nejvìtším bì¾ným druhem mravence mravenec lesní, který nepøesahuje centimetr, v tropických lesích jsou mravenci od tìch sotva viditelných a¾ po nìkolikacentimetrové druhy. Mravenci jsou tam na ka¾dém kroku, i ve mìstech, kousnutí èi bodnutí nìkterých z nich mù¾e být velmi nebezpeèné - vyvolávají prudké alergické reakce.
Jak takový výzkum probíhá?
Sna¾íme se pøispìt k objasnìní toho, jaké druhy mravencù hnízdí na stromech, které druhy tam jen chodí a vracejí se zpìt na zem, jak hnízdí, co ¾erou, jak se jednotlivé druhy na jednom stromì snášejí. Doteï takto podrobný výzkum neprobíhal, ¾ádná ekologická data o vìtšinì druhù neexistovala. Mravenci mají v pøírodì obrovský význam a moc se toho o nich na Papue nevìdìlo. Pozorovat jejich chování v pøirozeném prostøedí koruny stromù je velmi obtí¾né, v rámci výzkumu se našemu týmu podaøilo zorganizovat napø. pøelet nad pralesy létajícím balónem a z nìj vést nìkterá pozorování. Hlavním zdrojem našich informací se ale stalo rozpitvání lesa destruktivní metodou.
Co si pod tím máme pøedstavit?
Hektar pralesa- prostor o velikosti zhruba dvou fotbalových høišt, postupnì kácíme strom po stromu a pøesnì dokumentujeme svá pozorování- vá¾íme stromy, listí, sbíráme hmyz, popisujeme hnízda, sledujeme poškození stromù. Získáváme zcela unikátní data. Je to velmi zdlouhavá práce, já sám se jí vìnuji u¾ nìkolik let. V Papui jsem byl rok, pokraèuji v práci na pracovišti v Èeských Budìjovicích, kde vyhodnocuji a zkoumám vzorky, které mi posílají papuánští spolupracovníci a studenti. K posílání biologického materiálu je potøeba spousty rùzných povolení. Proto zásilky pøicházejí jen jednou èi dvakrát za rok, ale bývá to z našich projektù i deset beden.
Vy tedy také kácíte?
Ano, ale na rozdíl od tì¾aøù minimálnì. Pralesy rychle zanikají, ale o tamní pøírodì se ví velmi málo. Výzkumníci nejsou ke kácení obyèejnì pøizváni. Mnohé druhy tropického hmyzu vìdci v souèasnosti ani nestíhají popisovat, jak rychle mizí ze zemského povrchu. Spolupracujeme s Papuánci, kteøí pralesy vlastní a zamìstnáváme je. Vybrali jsme úsek lesa, který byl domorodci stejnì postupnì kácen, proto¾e si tam budovali zahrádky k pìstování banánù. Neprodali ho tì¾aøùm, ale dohodli se s námi. Díky našim aktivitám tam byla vyhlášena chránìná oblast, která, jak doufáme, bude uchránìna i po pøípadném vytì¾ení okolního pralesa, ke kterému bohu¾el èasem urèitì dojde. My tedy nejen kácíme, zkoumáme, ale i chráníme. Hledáme kompromis, aby byla naše práce prospìšná jak vìdcùm, tak i místním lidem.
Objevili jste nìco zajímavého, neèekaného?
Napøíklad se zjistilo, ¾e stromovým mravencùm ani tak nezále¾í na druhu stromù, na kterém staví své hnízdo, co¾ bylo pro nás docela pøekvapivé. Zajímá je pøedevším rozloha stromu, vhodné vìtve, na kterých by mohli své hnízdo mít. Další zajímavostí je to, ¾e a¾ polovina druhù všech mravencù v pralese jsou mravenci stromoví. Pùvodnì se pøedpokládalo, ¾e vìtšina mravencù ¾ije v pùdì.
Probíhá nìjaký podobný výzkum i u nás- aby byla mo¾nost porovnání?
Sna¾íme se výzkum zopakovat i jinde, abychom získali porovnatelná data. Domluvili jsme se s lesními hospodáøi na ji¾ní Moravì, ale v daleko menším mìøítku. Vykáceli jsme asi 0,1 ha lesa, šlo zhruba o sedmdesát stromù. U nás však ¾ijí mravenci na stromech minimálnì- z tìch sto druhù sporadicky tak šest druhù, jsou to opravdu výjimky. Loví hmyz nebo chovají mšice jen na jednotlivých stromech.
Udr¾ovat takovou výzkumnou stanici v tropech asi není jednoduché…
Kdy¾ jsem na Papui pobýval já – to byl rok 2007, byl jsem tam vìtšinu pobytu jediným bìlochem. Nejen ¾e jsem provádìl výzkum, ale musel jsem se vìnovat i technickému zabezpeèení- administrativì, zásobování, výplatám. Dnes u¾ funguje stálý mana¾er z øad domorodcù a vedoucí výzkumu prof. Novotný tráví na Papui vìtšinu èasu. Máme tøi budovy pøímo ve vesnici Nagada u mìsta Madang a tøi terénní stanice v pralese. Spolupracují s námi Amerièané, kteøí se spoleènì s ÈR podílejí na finanèním zajištìní. Nedávno probìhl i velký prùzkum místních lesù a korálových útesù ve spolupráci s Francií. Od nás jsou vysíláni na roèní výzkumné pobyty studenti doktorského studia, ale èasto to bývají i cizinci, kteøí v Èeských Budìjovicích studují.
Jak vycházíte s domorodci?
Velmi dobøe. Asi dvacítka z nich našla u nás stálou práci, jsou to tzv. paraekologové. Mnozí z nich mají pøírodovìdné vzdìlání na místních školách. Mnohdy pøírodu i techniku sbìru pøírodních materiálù zvládají lépe ne¾ Èeši a mnoho vìcí se od nich mù¾eme nauèit. Pøi svém pobytu na stanici jsem se podílel i na dohlí¾ení a organizování stavby základní školy ve vesnici. Byl to velmi úspìšný projekt, který èásteènì financovala i èeská vláda prostøednictvím velvyslanectví. Škola stojí dodnes, je krásná a funkèní a domorodci jsou na ni pyšní.
Spolupracujete nìjak ?
Ano, ¾áci místní školy ale i jiných škol pøicházejí k nám, na naši základnu. Domorodí asistenti je seznamují s našimi úkoly, vysvìtlují jim, jak je tøeba pøírodu chránit, jak se v pralese chovat. Vztah k pøírodì i ke zvíøatùm vytváøíme osvìtou od tìch nejmenších a myslím, ¾e to má velký smysl. Pøesto¾e ochrana pøírody nepatøí mezi zdejšími obyvateli k prioritám, dobøe vìdí, ¾e prales jim poskytuje potravu a ¾ivobytí, proto¾e vìtšinou jsou to zemìdìlci, kteøí na malých políèkách uprostøed d¾ungle pìstují ovoce èi zeleninu a prodávají ji na trzích.
Jak daleko je z Èeska do Papui- Nové Guineje?
Je to více ne¾ 14 tisíc kilometrù, cesta trvá tøi dny, jsou to vlastnì ètyøi samostatné lety a je to velmi únavné. Navíc v dobì, kdy jsem odlétal já, létala do Nové Guineje jen jedna letecká spoleènost a cesta byla velmi drahá.
Pøekvapilo vás tu nìco, zaskoèilo?
Pøekvapilo mì úplnì všechno. Pøed odletem jsem prošel mnoho knih, shánìl rùzné informace, pøesto pøedstavy a skuteènost v¾dycky bývají odlišné. Nikdy pøed tím jsem v tropech nebyl, a tak jsem se okouzlenì díval na tu zelenou barvu všude kolem sebe. Byla úplnì jiná, ne¾ u nás.
A co místní lidé?
V povìdomí Evropanù je Papua zaostalá zemì, plná lido¾routù, kteøí nazí pobíhají pralesem… Jen¾e to u¾ dávno není pravda. Civilizace pokroèila i tady, kromì velmi odlehlých oblastí nìkde v ba¾inatých lesích, kde takové lidi opravdu najít mù¾ete, chodí domorodci v evropském obleèení, v rukou dr¾í mobily. V Papui- Nové Guineji je demokratický re¾im, pravidelné volby. Máme spoustu vìcí spoleèných, ale samozøejmì jsou i odlišnosti, na které si tu musí èlovìk zvyknout.
Které tøeba?
Ještì pøed nìkolika generacemi tu ¾ili váleèníci, lido¾routi, a to se èásteènì promítá i do nátury dnešních obyvatel. Jsou to smìsice rùzných zvykù, které se dodnes dodr¾ují, napø. náèelníci vesnic mohou mít i nìkolik man¾elek, funguje tu systém kmenových rodin-klanù, které dr¾í velmi silnì pohromadì. Jejich postupné rozvolòování stìhováním do mìst má neblahé následky tøeba na kriminalitu. Chování domorodcù je jiné, kdy¾ mluví se ¾enou, mu¾em, s èlovìkem mladším èi starším, s nadøízeným èi podøízeným. Aby mohl èlovìk dobøe fungovat, musí jejich mentalitu pochopit, s¾ít se s ní. A taky se samozøejmì nauèit jejich jazyk.
Je tì¾ký?
Pro cizince je pøeká¾kou v komunikaci fakt, ¾e témìø v ka¾dé vesnici se mluví jinak – existuje tu kolem sedmi set jazykù. Aby se vùbec domorodci mohli mezi sebou domluvit, mají øeè podobnou esperantu, druhý úøední jazyk po angliètinì, kterému se uèí dìti u¾ ve školách. Jmenuje se tok pisin, co¾ v pøekladu znamená øeè ptákù. Je pomìrnì jednoduchý, nìkterá slova jsou napodobeniny anglických èi nìmeckých výrazù, nemá ani pøíliš tì¾kou gramatiku. Hodnì se ale vyvíjí a postupnì pøebírá další slova, hlavnì z angliètiny. Jeho osvojení mi trvalo zhruba pùl roku.
A co šamani, sešel jste se s nìjakým?
Myslím, ¾e šamani nejsou souèástí jejich kultury. Domorodci se naopak do nedávna vùbec neléèili, vìøili, ¾e nemoci na nì posílají prostøednictvím zlého ducha- tzv. sangumy- jejich nepøátelé. Proti obvinìným sousedùm z vedlejšího kmene se proto èasto vedly války, krevní msty. V nìkterých krajích tento zvyk stále pøetrvává. Pokoušeli jsme se vysvìtlovat, nabízeli jsme léky.
K folklóru patøí i tance domorodých váleèníkù, mìl jste mo¾nost zúèastnit se nìjaké podobné události?
Domorodé oslavné tance se nazývají sing-sing a patøí k místním tradicím. Hodnì se udr¾ují a jsou souèástí zdejšího ¾ivota. Poøádají se pøi slavnostních pøíle¾itostech, u nás to bylo tøeba pøi otevírání ji¾ zmiòované školy, nebo pøi pøíjezdu nìjaké významné osoby. Proto¾e je výzkum pralesa nákladný, je zajiš»ován i sponzory, nìkdy pøispívají finanènì i prùmyslové spoleènosti, aby ukázaly svùj zájem. A ty pak vysílají své zástupce, slavné osobnosti, které sem pøijí¾dìjí a bývají vítáni právì sing-singem. Byl se tu podívat tøeba i monacký princ.
Dostávají tance v dnešní dobì nìjakou jinou podobu?
Je to tradice stará mnoho generací, ale pøece jen malièko se mìní. Turismus pronikl i sem, ka¾doroènì se poøádají festivaly, kam se sjí¾dí velké mno¾ství taneèníkù i divákù. Ka¾dý kmen èi etnikum má jiné masky, jiné obleèení, jinou výzdobu. Je to nádherná podívaná a mnohdy jde èlovìku mráz po zádech. Tradièní podoba pomalièku prolíná se souèasností – místo kvìtin èi mechù se nìkteøí taneèníci zdobí vánoèními øetìzy èi plastickými ozdobami…
Bál jste se tam nìkdy, mìl jste tøeba chu» vrátit se rychle domù?
To ne. Ale obavy jsem mìl. Papua je jednou ze zemí s nejvìtší kriminalitou na svìtì, èlovìk si musí dávat velký pozor. V dobì, kdy jsem tam pobýval, byla naše stanice pøepadena, pøišli jsme o poèítaèe, elektroniku, naštìstí se nikomu nic nestalo. Paradoxnì více nebezpeèí èíhá ve mìstech ne¾ v pralese. ®ádná extrémnì nebezpeèná velká zvíøata tu ne¾ijí, èlovìk si jen musí dávat pozor, aby nešlápl na hada èi nevydrá¾dil kasuána, co¾ je pták podobný pštrosovi. Kdy¾ samice hlídá svá vejce, mù¾e i zabít. Všechna taková zvíøata jsou ale velmi plachá a témìø nemáte šanci je spatøit. Do pralesa se chodí s maèetou, ale ta slou¾í k prosekávání vìtví, ne jako zbraò.
Entomologický ústav AV úzce spolupracuje s Jihoèeskou univerzitou v Èeských Budìjovicích. Projevuje se to nìjak i na vaší základnì v Papui?
Kromì studentù doktorského studia, kteøí tu pracují v¾dy rok na svých vìdeckých pracích, zde ji¾ nìkolik let probíhají mìsíèní pobyty v¾dy deseti studentù pøírodovìdných oborù školy, kteøí pracují v terénu s papuánskými studenty na drobných vlastních výzkumech. Pobyt si èásteènì sami hradí, vìtší èást finanèních prostøedkù zajiš»uje univerzita. Je to pro nì skvìlá šance vidìt na vlastní oèi nádhernou tropickou pøírodu a unikátní výzkum našich vìdcù.
Chtìl byste se ještì nìkdy do pralesa vrátit?
Moc rád, i kdy¾ v nejbli¾ší dobì to urèitì nebude. Pracovat na základnì kratší dobu nemá cenu, chce to alespoò nìkolik mìsícù. A já mám rodinu, hodnì práce tady u nás, navíc pobyt je finanènì nároèný. S našimi v Papui jsem ve spojení Skypem, prohlí¾ím fotografie, zpracovávám vzorky, které mi posílají. Doma mi na zdi visí artefakty, které jsem si na památku pøivezl- domorodé masky a døevìné obrázky. Vzpomínám tøeba na výstup na nejvyšší horu Mount Wilhelm, kde jsem mohl obdivovat z výšky 4 500 m pøírodu kolem sebe. Je to jiný svìt, ale krásný.
Vra»me se na závìr ještì k vašim mravencùm. Èím vás nejvíce nadchli?
Svými sociálními vazbami. ®ivotem v koloniích, pevnì stanovenou hierarchií, kterou respektují. Doká¾í vzájemnì komunikovat, fungují jako jeden pevný organizmus. Je stále mnoho toho, co o nich nevíme. Ale kdy¾ se mi procházejí kuchyní, štvou mì, jako ka¾dého…¨
Eva Procházková
Foto z archivu Petra Klimeše
Medailonek
RNDr. Petr Klimeš, Ph.D.
Narodil se 7. srpna 1981 ve Strakonicích. Po studiu zoologie na PøF UK v Praze pokraèoval v doktorském studiu v Èeských Budìjovicích, kde získal v roce 2011 doktorát na Jihoèeské univerzitì. Je vedoucím laboratoøe ekologie a evoluce sociálního hmyzu v Entomologickém ústavu AVÈR a pracuje i na Pøírodovìdecké fakultì Jihoèeské univerzity, kde se podílí se na školení studentù. Je autorem èi spoluautorem odborných publikací o sociálním hmyzu. Rok 2007 strávil na Papui-Nové Guineje pøi výzkumu ¾ivota stromových mravencù v tropických pralesech.
