Pohled z okna

Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na jeden třídní sraz…

Chmýříčko

Sedím v šalině a koukám se do pozdního odpoledne. Citelně se ochladilo, hlásí přízemní mrazíky. Ještě to tak. My zahrádkáři máme už ledacos na záhonech, a v plném rozpuku a ono tohle. Dveře šaliny jsou na zastávce před křižovatkou otevřené dokořán, červený semafor hlásá: „ Stůj!“ A najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, vlétlo do dveří bílé chmýří.

Nadýchaný chomáček s nedbalou elegancí prolétl dveřmi a začal se zvědavě rozhlížet po pasažérech. Naproti dveří sedí dřímající muž s červenou kravatou. V ruce drží černý kufřík. Peříčko lehce sklouzne po rukávu mužova saka a se závanem studeného vzduchu se opět zvedne do výšky. Na zvýšeném podlaží sedí maminka s malým hošíkem na klíně. Chlapec se rozhlíží na všechny strany, když v tom uvidí chomáček: „Maminko, podívej, mami, mamííí….“ Netrpělivě tahá matku za kabát. „Neotravuj!“ Chlapec začíná nabírat do pláče. Matka nervózně máchne rukou a chomáček opět poodletí stranou. Sleduji let toho maličkého kousku přírody a na tváři se mi rozhostí blažený úsměv. Naskočí zelená, dveře se zavírají a šalina se rozjíždí. Stačím ještě zahlédnout mizející chmýříčko a začínám se těšit na nadcházející setkání.

Ač je to k nevíře, scházíme se se spolužáky základní devítileté školy už hezkou řádku let v jedné brněnské bezbariérové hospůdce, vždy jedenkrát za měsíc. Máme mezi sebou kamaráda na vozíčku, tak mu chceme umožnit účast na našich schůzkách. I když třída čítala nějakých třiatřicet spolužáků, bývá nás něco kolem deseti až patnácti. Děcka se scházela už v době, kdy jsem pečovala o svoji nemohoucí maminku. Kolikrát mne zvali mezi sebe, ale já jsem se ukrutně bránila, neboť jsem měla pocit, že se už nedokážu ve společnosti chovat s nedbalou elegancí. Při jídle jsem občas nedokázala vpravit celý obsah lžíce do úst, občas spadlo něco na stůl, případně pod stůl. Což o to, pod tím stolem to nikdy dlouho nevydrželo, protože naši dva psi vždy velice pozorně sledují, co se kde šustne, a je-li to k snědku, udělají s tím vždy krátký proces. Občas jsem si pokecala prsa (ne, že bych je měla abnormálně vyvinutá) nebo kolena. Každou chvíli jsem o něco zakopla, případně mně upadlo tělo a další nemilá překvapení - v minulých letech úkazy mně zcela neznámé. Kamarádka Blanka vždy říkala, ať na to nemyslím, že všichni jsou na tom přibližně stejně. Moc jsem jí nevěřila a tak jsem se jednou za nimi vypravila také. Tento výrok není sice moc společenský, ale cizí neštěstí potěší. Zjistila jsem, že se sem tam pokecá kde kdo, že pomlky při vyprávění se úměrně prodlužují s naším věkem, že své vyprávění prokládáme výrazy „ehm,…. no, víš…. já si teď nemůžu vzpomenout“ a podobně.

Naše schůzky se podobají židovské škole. Jeden mluví přes druhého, jsme hluční, překřikujeme jeden druhého a vůbec, chováme se jako malé děti. Tak nevím, že bychom se už přibližovali teorii o návratu těch starších do dětských let?

A co říci závěrem? To malé chmýříčko mně zvedlo náladu. Setkání se spolužáky bylo „bezva“, dali jsme si dobrou baštu, lahodné víno a začali jsme se už teď těšit na další schůzku. Není nad to mít dobré přátele.

Irena Atzlerová

***

Zobrazit všechny články autorky