Ne, že bych byla na uniformy
Jen mne už od malička fascinoval pohled na velkolepost bitevních obrazů. Jako dítko v Praze narozené mne
rodiče vodili do obory Hvězda na Bílé hoře, na vrch Vítkov, kde je majestátný Žižka na koni, do Maroldova památníku Bitvy u Lipan, a ke všemu jsme bydleli u vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde se ulice jmenovaly Baterie, Dělostřelecká, Na zástřelu a podobně. O mnoho let později jsem s přáteli z Belgie navštívila Waterloo. Jestli tam někdo z vás byl a shlédl mistrně udělaný dokument, jistě mi uvěří, že mám husí kůži i teď. Památný vrchol, 40mterů vysoký vznikl z hlíny, ze které ženy, matky, sestry, vdovy vyhrabávaly své mrtvé a hlínu vršily na kopec. Z jeho vrcholu dodnes hledí lev na poraženou Francii.
Waterloo se stalo synonymem prohry
V Čechách jsem v roce 1966 shlédla „Hradecké Requiem 1866 ,“bylo nezapomenutelné. Letos jsem osobně navštívila vzpomínkové oslavy bitvy z roku 1866, která se jmenuje „Prusové u Hradeckých bran .“ Pořádá ji Garda města Hradce Králové a účastní se jí spolky, kluby v dobových výzbrojích a uniformách i ze zahraničí. Scénář je velmi dramatický, působivá hudba a patetický hlas vypravěče umocňuje a evokuje prožitky válečné vřavy. Rok 1866 poznamenal nadlouho veškeré dění v Čechách. Psala jsem o tom i v článku o Spolku Vltavan, o právech na obchod se dřevem a vorařství.
Co se událo roku 1866?
Dne 3. července 1866 se střetla pruská a rakousko-saská vojska v rozhodující bitvě války o nadvládu v německých zemích a střední Evropě. Nedaleko královéhradecké pevnosti se střetlo téměř půl milionu
vojáků všech možných národností v uniformách rakouských či pruských. V krvavém dni obě armády ztratily na mrtvých, raněných a zajatých téměř 50 000 vojáků. Zranění a smrt na bojišti nalezlo i téměř 7000 koní. Bitva se přímo dotkla i samotného Hradce Králové, neboť zde po bitvě zůstalo mnoho raněných. Při pronásledování ustupujících u Plotišť bylo přesně stříleno na Prusy z pevnostního ravelínu č.16. Po marné výzvě Prusů k vydání pevnosti byl 5. července Hradec bombardován polním dělostřelectvem. Hradec Králové byl mohutnou pevností a ve své době tehdejšími vojenskými prostředky prakticky nedobytný. Celkový dojem o vzhledu a velikosti pevnosti lze shlédnout na modelu, který je umístěn v královéhradeckém muzeu. Málokdo ví, že pevnost Hradec s rozlohou 330 hektarů byla jednou z největších - její stavba začala roku 1765 a trvala 23 let nákladem 90 milionů zlatých. Po válce roku 1866 se ukázala nepotřebnost podobných pevností, nepřítel je prostě obcházel, a proto v roce 1884 začalo systematické
ničení hradeckého opevnění. Pevnostní útvary skýtaly levný stavební materiál k výstavbě domů a tak rychle zanikaly mohutné bastiony, ravelíny, poterny, kurteny, fleše a další hradby, jejichž názvy jsou už dávno zapomenuty. Přesto však lze ještě nalézt ve městě několik zbytků pevnostních staveb. Poražená rakouská armáda prchala k Hradci Králové a dál na Moravu. V samotném pevnostním městě zůstali jen ranění, kteří nemohli postupovat dál. Dále zde byla stálá posádka pěchoty, jízdy a dělostřelectva. Tato posádka musela nečinně přihlížet, jak vojáci zápolí s vodou zatopených pevnostních příkopů. Zmatek byl dokonalý, jezdci bez koní, pěšáci na koních, ucpané cesty povozy a kanony a k dovršení chaosu do toho všeho pálili pronásledující Prušáci. Dokonce i ustupující spojenečtí Sasové se díky svým modrým uniformám dostali do palby vlastních pevnostních děl. Pevnostní dělostřelci v Hradci si spletli jejich modré šiky s pronásledujícími Prusy. Mnoho dalších životů tak bylo zbytečně zmařeno. Bylo dobojováno, střelba postupně ustávala vysílení vítězové nebyli schopni dalšího postupu a po mnohých dnech poprvé odpočívali.
Je 4. července 1866, den po bitvě. Na bojišti začíná hromadné pohřbívání mrtvých, v lazaretech jsou ošetřováni ranění a prováděny amputace. Málokdo však zranění přežije, na nedokonalost zdravotních prostředků doplácí stovky vojáků. Předsunuté pruské hlídky se přibližují k pevnosti a vyzývají jejího velitele generálmajora Weigela ke kapitulaci . Dochází k ojedinělým střetům s hlídkami pevnostní pěchoty. Velitel si nechal den na rozmyšlenou a pak vydání odmítl. 5. července proto dostal 6. pruský sbor rozkaz k ostřelování pevnosti. Na ravelínu č.9 je pohotovost, pevnostní děla opětují palbu a pruské pěší hlídky manévrují v okolí pevnosti a snaží se dostat svá děla k hradbám . Rakouský polní zbrojmistr Benedek proti rychle střílejícím jehlovkám prosazoval taktiku zvanou „štostaktik“, tedy rychlého přiblížení své pěchoty a použití bodáků. Tento nesmyslný způsob útočení zbytečně stál život mnoha rakouských, tedy i českých vojáků. Zajímavostí z roku 1866 je fakt, že ošetřovatelé a nosiči raněných u Prusů již byli označeni červeným křížem, neboť Prusko na rozdíl od Rakouska vstoupilo do ženevské konvence. Rakouští ošetřovatelé se od běžných vojáků téměř nelišili a dokonce byli vyzbrojeni puškou pro zvláštní sbory.
Často se setkáváme s tvrzením, že Prusové zvítězili díky masovému nasazení pušky nabíjené zezadu, takzvané jehlovky. Rakušané ještě používali pušky nabíjené zepředu, téměř pětkrát pomalejší při střelbě. V tom je jen část pravdy, neboť výborně obsluhovaná rakouská děla svojí přesnou střelbou nedostatky své pěchoty vyrovnávala.
Vyňato z dobové básně Jana Votrubce
Děla strašně dlouho hřměla, řady se prorážely,
Skrze pruskou velkou sílu, naši coufat museli,
Osmnáctý batalion, ten byl nejvíc nešťastný,
Pod kapličkou to nad Chlumem, hnijou tam jejich kosti.
Matka, otec běží strachem, by tu syna spatřili,
Najednou viděli ho nésti, nohy měl uražený,
Syn tu spatřil otce, matku, i přátelé svoji,
Srdečně se na ně podíval, a to bylo poslední.
Pro Boha vás vesměs žádám, vlastencové rozmilí,
Abychom se každého dne za ty mrtvé modlili,
By jejich ubohé duše Pán Bůh přijmul na milost,
Bože odpusť provinění, popřej jim v nebi radost…
Pruské vítězství bylo zpečetěno
Když se král setkal s korunním princem, pověsil mu na hruď nejvyšší pruské vyznamenání "Pour'le Mérite" a plačíc si padli do náruče. Vojáci omdlévali únavou, především gardové pluky, které urazily k bojišti čtyřicet kilometrů pěšky a gardisté téměř bez přestání útočili a stříleli salvy rychlopalbou.
Jedna z největších bitev v historii byla dobojována. Význam vítězství v bitvě, celé válce a smyslnost všech obětí ironicky zhodnotil křídelní adjutant pruského krále, který večer po bitvě řekl kancléři Bismarckovi:
"Dnes jste exelence náš největší muž. Kdyby ovšem korunní princ nebyl dorazil na bojiště včas, byl byste největší bídák."
"Hlavní věc je, že dorazil včas", odpověděl Bismarck. "Ale teď, když jsme vyhráli, jde o to, abychom zase obnovili své tradiční přátelství s Rakouskem".
Spolek založený Janem Nepomukem Steinským roku 1888
Komitét pro udržování památek z války roku 1866 je spolek zaměřený na ochranu, údržbu a evidenci památek z
prusko-rakouské války roku 1866 s působností na celém území ČR.
Historie Komitétu pro udržování památek v války roku 1866
Popud ke vzniku spolku, který si vytyčil za cíl ochranu a údržbu stávajících a zřizování nových pomníků z prusko-rakouské války roku 1866 na bojišti u Hradce Králové byl dán 16. listopadu 1888. Toho dne probíhal v lese Svíb, který leží nedaleko obce Chlum u Hradce Králové, lovecký hon. Mezi účastníky byl také setník zemské obrany ve výslužbě a válečný invalida Jan Nepomuk Steinský. Ten se 3. července 1866 zúčastnil bitvy u Hradce Králové a právě v bojích ve svíbském lese utrpěl těžké zranění ruky, která mu musela být amputována.
Vzpomínka na krvavou řež umocněná chmurným podzimním počasím a desítkami hromadných hrobů označených rozpadajícími se provizorními dřevěnými kříži nebo plukovními pískovcovými pomníky přiměla setníka Steinského k myšlence založení spolku, který bude pečovat o zřízené hroby a pomníky padlých vojáků, bude iniciovat zřízení či vlastními silami budovat nové památky na místech posledního odpočinku rakouských, pruských a saských vojáků.
Činnost původního ústředního spolku byla obnovena na jaře 1990, kdy byl na ustavující valné hromadě přijat název Komitét pro udržování památek z války roku 1866, jehož sídlem se stal Hradec Králové.
Eva Marková