Modrý zázrak

oda, která přinesla nedozírné záplavy a způsobila tolik škody, opadla tak rychle, jako se přivalila. Lidé si mohli konečně oddychnout a žít opět normálním životem.

I já jsem se pomalu dostal do dobře vyježděných kolejí. Ty mne přivedly do mojí oblíbené hospody U Rudého klokana, která se po povodních opět přemístila na své původní místo nad potokem.

V hospodě byl klid. To bylo tím, že byl všední den brzo odpoledne, kdy jenom penzisti a nezaměstnaní lenoši se mohli oddávat pití. Slušní lidé byli ještě buďto v práci, nebo se stále ochomýtali kolem vodou zdevastovaných domků. Na hospodu nebyl čas.

Ten jsem si však udělal nejenom já, ale i Pepča, který seděl u okna a zádumčivě cvrnkáním prstů zabíjel na skle masařky, které na smrt přilákalo teplé okno.

Pepča mne přivítal znuděným pokývnutím hlavy a pokračoval ve své morbidní práci. Masařek byla již pěkná hromádka. A ze všech lezla žlutá vajíčka.

„Bestie!“ řekl Pepča. „Jak opadly vody, tak se jich, mrch, vyrojilo na tisíce.“ Pak Pepča ukázal rukou před sebe směrem k potoku pod hospodou a filosoficky prohlásil, že je to stejně divné, jak se z takového nevinného potůčku může přes noc stát rozběsněný živel, který změní životy tolika lidem.

„A navíc způsobil, že i naše knajpa musela bejt přemístěna na kopec. Hlavně ale, že se točilo. Ten náš hospodskej je stejně chytrá hlavinka, že myslel na zadní kolečka a hlavně tedy na nás,“ řekl Pepča, přes tvář mu přeletěl spokojený úsměv, zhluboka se napil a rukou si uhladil šedivý plnovous. Tušil jsem, že dnes je jeden z mála dnů, kdy můj kamarád má chuť do řeči. Obyčejně je totiž málomluvný, a když něco prohodí, tak je to většinou stížnost, že se nesmí kouřit, na ženu Evu, že mu odkvétá a stále více ho šikanuje, na zvyšování cen a vůbec na všechno. Čím více toho vypije, tím více je negativní a pak odejde domů s depkou. Tentokráte se zdálo, že konec povodně na něj zapůsobil blahodárně. Nemluvil totiž nesmysly.

„Hele, dej si pivko a já ti něco řeknu.“ Celkem rád jsem uposlechnul a odvětil jsem, že poslouchám.
„Ale nikomu ani muk, dědku,“ řekl Pepča. „Protože co ti povím, to je jenom mezi náma chlapama, rozumíš, jenom mezi náma. Říkám ti to, protože jsi kámoš a protože ti třeba to, co ti řeknu, může taky pomoct.“

„Tak povídej, to jsem zvědavej, co z tebe vyleze. To bude zase nějaká velká moudrost.“

Pepča začal o tom, že již delší dobu pozoruje dopad přibývajících let. Jeho proces stárnutí začal tím, že si jednoho rána všimnul, že má kartáč plný vlasů. A ne všechny byly černé. "Kamaráde, já to zjistil. Všechno začíná padáním vlasů. Pak to jede jako po másle. Přibejvaj všude vrásky, bolí kolena, kyčel a celý tělo, člověk se probouzí vospalej a představ si, že když jsem nedávno votevíral zubama lahváče, tak mi vypadl zub. Koukej, jak teď hrozně vypadám. I na holky se stydím usmát, abych je nevystrašil."

„Ty blázne, to nemá nic co společnýho se stárnutím. To je čistě tvoje vina a já ti to říkam furt, aby ses zbavil toho strašnýho návyku otevírat pivo zubama. To přičti jenom svý blbosti!“

„No, máš jenom částečně pravdu, protože jak jsme starý, tak nám ty dásně povolujou a zuby v nich neseděj. A pak je ztrácíme jako dolárky v hospodě a nebude trvat dlouho a budeme si muset dát udělat zuby z umělý hmoty. To pak bude něco! Když ti při líbačkách nakrásně vypadnou!“

„No to by byl fakt hroznej trapas,“ souhlasil jsem a v duchu jsem si představil další řadu situací, při kterých by mohl umělý chrup vypadnout.

„Takže dost s hrůzou pozoruju, jak se to všechno na mne sype,“ pokračoval Pepča. „Poslední dobou blbě spím, protože když něco večer sním, tak mi to leží v žaludku jako kus šutru.“

Já nic neříkal, jenom jsem přikyvoval, abych dal Pepčovi na vědomí, že vím, o čem je řeč, protože mám podobné stavy.

„A víš, proč taky blbě spím a pak jsem přes den tak dorvanej a chodím jako mátoha?“ Než jsem měl možnost odpovědět, tak mi Pepča vysvětlil, že musí nejméně pětkrát v noci na čůrat. Pak se div, že je přes den znavenej.

Shodli jsme se, že všechny tyto nepříjemné potíže jsou následky stárnutí a že bude hůř. Na to konto jsme si poručili další pivo, načež jsem se zeptal Pepči, proč na mne vyžadoval diskrétnost, když vlastně o nic nešlo. „Že máš zbytněnou prostatu, za to se nemusíš stydět. To má každej pořádnej chlap. To je známka mužnosti,“ řekl jsem Pepčovi, abych ho uchlácholil.

„Jo, ale ty prohlídky,“ odpověděl s úděsem v očích Pepča. „Byl jsi na tom? To je něco tak děsnýho, že před tím několik nocí nezahmouřim ani voko.“ Nemohl jsem samozřejmě nesouhlasit. Zašli jsme do strašných detailů, načež Pepča s úplně vážnou tváří, která vyzařovala strach, do mne dloubnul loktem a zašeptal „A co když to není prst?“

Tak to mě tedy ve snu nenapadlo, ale začal jsem přemýšlet, že i doktoři jsou zvrhlíci a že tím pádem zde určitá možnost je. Člověk pořád někde čte, jak doktoři zmermomocňují nic netušící pacientky, tak proč ne pacienty.

„Tak si sebou příště vem malý zrcátko a nenápadně se dívej. Když ho nachytáš, tak zavolej policii, protože je to zločin.“ Pepča řekl, že jsem cvok, že žádný zrcátko s sebou nikam tahat nebude a že už na prohlídky bude chodit jenom k doktorkám. Pak že ho prý ta obávaná prohlídka bude snad i těšit...

„Tak už proboha řekni tu tajnost.“

„A slibuješ, že nikomu nic?“

„Hrob je proti mně ukecanej.“

„Tak hele, člověče,“ potichu řekl Pepča a obezřetně se ohlídnul kolem sebe, jestli někdo neposlouchá. Napadlo mne, že o nic nejde, protože v hospodě mluvíme česky jenom my dva.

„Tak co ti teď řeknu, je tak trochu ponižující.“

„Tak to ze sebe vysypej. Vsadim se, že mi chceš říct, že už neudržíš moč a musíš nosit plenky.“

„Nedělěj si blbý srandičky. To třeba taky přijde, ale to, co ti teďka chci říct, je mnohem horší. Mnohem vážnější, protože tady jde fakt o mužství. Co ti mám povídat,“ řekl Pepča a snažil se o humor.

„Víš, všechno je dneska šmejd. Co koupíš, je podřadná jakost, prostě bakus. Tak si představ, že i ty prezervativy nedělaj tak kvalitní jako dřív. Tehdá se mi jaktěživo nestalo, aby se mi nějak při tom vohnul, a teďka je to každou chvíli.“

Vyprsknul jsem smíchy. „Ty bláho, to je taky známka stárnutí, že už to nepracuje jako za mlada. Tomu snad každá ženská musí zákonitě rozumět.“

„No, já Evě vždycky nakukal, že je to tím, že jsem z hospody vyčerpanej nebo že mám zrovna depku. A slíbil jsem ji, že se příště polepšim. Evka se jenom smutně usmála a řekla něco v tom smyslu, že jsem jí v životě už toho nasliboval. Takže jsem ji nemohl zklamat, chápeš?“

„Na to jsou pumpičky,“ řekl jsem Pepčovi a ten to záměrně přeslechnul.

„Tak abych Evince udělal radost, tak jsem tajně zašel k tomu mýmu doktorovi a poprosil ho, aby mně předepsal ten modrej zázrak.“

„Viagru?“

„No jasný, Viagru, protože tu jen tak bez předpisu nedostaneš, protože ta sice dělá zázraky, ale může tě po ní taky trefit šlak.“

Pepča mi pak vyprávěl neuvěřitelnou historku, že ten jeho urolog se ho zeptal, koho tím chce ozářit a tím ho vytočil, protože co je doktorovi do toho, aby dával nejapné otázky. Nakonec mu po změření tlaku modrý zázrak přece jenom předepsal a Pepča se rozechvěně vydal do lékárny si prášky vyzvednout. Protože ho ale pokaždé oslovila mladičká holka, tak se styděl a vzalo mu to několik dnů, než narazil na plešatého lékárníka, který na Pepču spiklenecky mrknul, předpis mu vydal a přidal k němu několik praktických rad.

„A co ti poradil?“

„No jako že to s tím nemám přehánět, abych nejdřív začal s půlkou a viděl, co to se mnou udělá. Pak mi popřál hodně úspěchů na pracovním poli a nakonec mě požádal, jestli by mně nevadilo, abych mu přišel říct, jak to fungovalo. Tak jsem zesmutněl, protože už ani zestárlým lékárníkům člověk nemůže věřit. Svět je plnej kaňourů,“ konstatoval Pepča.

„A já jsem jeden z nich,“ řekl jsem a netrpělivě pobídnul Pepču, aby vykládal pikantní podrobnosti. „Fungovalo to?“

„Jo, a náramně!“ řekl Pepča. „Podle lékárníkových rad jsem tam lupnul jenom půlčičku a jenom jsem se chvěl, jestli Evka bude mít náladu. Znáš ženský. Pokud nevyšuruješ celej barák, nevostříháš zahradu a nekoupíš pugét, tak je bolí hlava.“

„A to ses fakt tak ponížil, že jsi všechny ty věci udělal, aby došlo?“

„Jo. A navíc jsem nepil pivo, aby to ze mne netáhlo. To Evce vadí nejvíc. A tak jsem se přitulil a nebudeš věřit, protože neuvěřitelné se stalo skutkem a kouzlo se podařilo jako za mlada.“

„Díky modrému zázraku!“

„Díky modrýmu zázraku,“ odpověděl Pepča zasněně. „Evka se pak na mě hrozně udiveně podívala, polkla na prázdno a celá vyvalená se zeptala co se mnou je. Já jí na to odpověděl co se tolika diví, vždyť je to přece u mě normálka. A něžně jsem jí vysvětlil, že když jsem někdy zklamal tak to bylo přece zaviněno únavou.“

Já doposlouchal, podal jsem Pepčovi ruku s tím, že již musím jít.

„A kampak tak brzo? Vždyť jsme měli jenom pár piv,“ podivil se Pepča.

„Ale to víš, Máňa čeká.“

„Tak pamatuj, nikomu ani muk!“

„Jasný!“

Mávnul jsem hospodskýmu na pozdrav a odebral se rychlými kroky směrem k domovu celý nedočkavý si udělat ještě na to odpoledne schůzku se svým urologem. Hrozně jsem si totiž přál být chlapák jako za mlada...

Text:Ivan Kolařík

Koláže © Marie Zieglerová

* * *
Zobrazit všechny články autora