Památník Edvarda Beneše v Sezimově Ústí
Buďme názorní -
branou vejdeme do parku, dojdeme k novému památníku, nad ním je Benešova vila a kousek dál hrobka manželů Benešových. A tak dovolte docela prozaicky pár slov o manželech Haně a Eduardu Benešových; navíc je v památníku zákaz fotografování.
Expozice v ní s originálním filmovým programem je věnována státnickému dílu a demokratickému odkazu druhého československého prezidenta a zároveň rodinnému životu manželů Edvarda a Hany Benešových ve vile v Sezimově Ústí.
Velkoplošná projekce nabízí devět dokumentárních filmů, které mohou návštěvníci zhlédnout podle vlastního výběru. Ty zpracovávají život a etapy politického a společenského působení Edvarda Beneše a jeho ženy, v tematicky členěných vitrínách je použit názorný dokumentační materiál. Vystavený umělecký nábytek a další autentické předměty z mobiliáře vily pocházejí z odkazu Hany Benešové.
Co možná o Benešových nevíme
K prvnímu setkání Anny Vlčkové (*1885 Domaslavice, okres Děčín) a Edvarda Beneše (*1884 Kožlany) došlo prostřednictvím přátel v Paříži, kde na Sorboně společně navštěvovali přednášky francouzštiny, historie, literatury a filozofie. A proč tam studovala ona Anna Vlčková, jejíž život započal v poměrně chudé rodině konduktéra Vlčka? Její osud se totiž fatálně změnil v roce 1899, kdy si bystrou a nadanou Annu k sobě vzala její teta Eva Šulcová. Po smrti své zaměstnavatelky, u které byla hospodyní, zdědila slušné jmění a to se rozhodla investovat do vzdělání své neteře, pro nás tedy budoucí Hany Benešové.
O rok později se Edvard a Anna zasnoubili, tehdy se z Anny stala Hana (původní jméno by prý jemu muži připomínalo dívku, se kterou měl známost doma v Kožlanech, ale v níž se zklamal) a 6. listopadu 1909 byli oddáni v chrámu svaté Ludmily na Královských Vinohradech v Praze. Hana přinesla do manželství nezanedbatelné věno a Edvard se celkem nerušeně mohl věnovat své vědecké a pedagogické kariéře. Zároveň je třeba říci - a v památníku to připomínají, že mu byla všestranně a s upřímným zájmem nápomocna.
Do jejich života zasáhla 1. světová válka – zapojili se do odboje, Beneš se stal hlavou Maffie, protirakouské organizace českých intelektuálů, která od začátku podporovala zahraniční směřování akcí profesora T. G. Masaryka a stála na důsledně protirakouských a prodohodových pozicích. Benešovi spolu pak přijímali a rozesílali šifrované depeše, v září 1915 následoval Beneš Masaryka do exilu, aby po jeho boku a M. R. Štefánika dosáhl mimořádných diplomatických a státotvorných úspěchů. Ona zůstala doma a neušla 11měsíčnímu věznění.
Manželé Benešovi se po třech letech znovu setkali až 1. ledna 1919 v Paříži, kde se odehrávala diplomatická jednání týkající se nového státu. Tehdy vstoupila Hana Benešová na scénu jako okouzlující, taktní a vzdělaná opora svého muže, ale také jako dokonalá reprezentantka své země. (TGM o ní řekl: " Pravá žena diplomata. Umí moudře mlčet.") Při jejich návratu do Prahy v září téhož roku jim veřejnost připravila velkolepé ovace. V novém Československu se on stal ministrem zahraničních věcí a ona nenaplněné mateřství suplovala péčí o manžela, společně pak našli radost v budování svých domovů a zahrad (nejprve to byla vila Na Zátorce v Praze-Bubenči) a později v Sezimově Ústí. Právě tam vznikl jejich pravý domov, útočiště a centrum společenského života.
Místo, kde vila stojí, si Beneš zvolil sám - nazývalo se Kazatelna, neboť z pahorku podle pověsti promlouval k věřícím mistr Jan Hus. O úpravě prostoru jednal s architektem Pražského hradu Pavlem Janákem. Ten zaznamenal, že si prezident přeje prostou kamennou hrobku na skále ve středu návrší pod severozápadním průčelím oné vily. Vilu, nacházející se na soutoku Kozského potoka a Lužnice, si v letech 1930 - 1931 nechal postavit architektem Petrem Kropáčkem jako místo odpočinku pro sebe a svou manželku Hanu. Osobitý a zvláštní styl jeho domu byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Když byl v prosinci 1935 zvolen prezidentem republiky, změnil se dům v sídlo prezidenta, do vily přijížděly návštěvy politiků i představitelů kultury, mezi nimiž byl zvlášť vítaným hostem spisovatel Karel Čapek. Odtud odjel prezident 22. září 1938 do exilu.
Rakev s ostatky Eduarda Beneše, který v této vile zemřel, byla do hrobky uložena 10. září 1948, v březnu 1950 vyhověl Pavel Janák přání Hany Benešové, aby na hrobě byla umístěna manželova busta, dílo sochaře Karla Dvořáka. Od roku 1948 strávila Hana Benešová jako vdova dalších 26 let v ústraní střídavě ve svém bytě na Loretánském náměstí v Praze a ve vile v Sezimově Ústí, obklopena svými přáteli. Přestože informaci o její smrti přinesly komunistické noviny záměrně až několik dní po jejím pohřbu, změnil se v demonstraci odporu proti komunistickému režimu. Urna s popelem Hany Benešové sem byla uložena 6. června 1975.
Během života Hany Benešové byla hrobka přístupná veřejnosti, a byť v závěti odkázala vilu svou a svého manžela státu s tím, že tam má být vybudovaný Benešův památník, komunisté tak neučinili a nový vlastník nemovitosti Úřad předsednictva vlády ČSSR v roce 1975 sem přístup uzavřel.To trvalo až do 24. března 1990, kdy se brána do zahrady opět otevřela; památník tu vznikl v roce 2000.