Zážitek havíře Jonszty

 podle vyprávění mého tatínka…
 

Poldek Bartků pocházel ze staré hornické rodiny. Už jeho dědeček za první republiky docházel každé ráno až z předhůří Beskyd na šachtu František, v zimě, v létě, za každého počasí. Byl to poctivý, šetrný, ale velmi hrdý člověk a Poldek tyhle vlastnosti zdědil po něm.

V šedesátých letech minulého století, v době, kdy u nás hornictví prožívalo svůj rozmach, byl Poldek v jinošském věku a hledal si nevěstu. V Podbeskydí bývalo zvykem, že si chlapci brávali místní děvčata, jenže Poldkovi se žádná nelíbila. Jedna byla tlustá, jiná zase hubená, další neměla „před našima“ to jako, že byla málo prsatá, zkrátka, nic podle jeho gusta.

A tak Poldek zabrousil do vedlejší vesnice, kde bydlela fešná děvucha Mařka. Pověst měla sice trochu pošramocenou tím, že mnoho chlapců, jak se říká, rozparádila a pak je nechala, a také se o ní říkalo, že je hamižná, jenže to vše uměla skvěle zakrýt svým šarmem a krásou. Čím jí tenkrát Poldek zaimponoval nikdo neví, jisté je, že po určité době se chystala veselka. Kamarádi Poldkovi záviděli krásnou ženu a v podnikovém autobuse, který havíře každé ráno vozil na šachtu do práce se nejednou bavili na její účet.

Manželky se o své muže staraly, jak nejlépe uměly a také se jedna před druhou předháněly, co lepšího svému mužíčkovi do práce na svačinu přichystat, i když peněz nebývalo tehdy nazbyt.
Když už byl Poldek nějaký ten měsíc ženatý, začal ze své suverenity poněkud ubírat…

A pak se to stalo.
Jednou, na ranní směně, v době svačiny si havíři posedali na okory a začali pojídat přichystané dobroty. Poldek seděl malinko dál od svých parťáků. Rozbalil svačinu, přičichnul a hodil ji do závalu. “Ku…. ! Zas ty řizki, kdo to má pořád žrát?“ Chlapi seděli jako opaření, v době, kdy masa bylo pomálu, Poldek takhle vyvádí? Nejelo jim to pod fusiska…
Na další šichtě se situace opakovala….

Starému Jonsztovi to nedalo, i zvedl se a přinesl vyhozenou, ještě skoro zabalenou svačinu. Jaké bylo překvapení, když ji rozbalili, netřeba mluvit. Byly tam obyčejné suché „stryky“ – bramborové placky! Všichni se na Poldka rozpačitě podívali. Ten sklopil hlavu a tiše řekl. „….že sem si nevzal děvuchu od nás, ta by o mě jinak dbala“.

Kamarádům bylo v tu chvíli tak Poldka líto, že se s ním o svačinu rozdělili… Až to přebolelo, bylo v autobuse slyšet . “Tuž co, Poldek, jak ti šmakuju řizki?“

Libuše Minolová