Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem se zasloužil o proslavení strýce Pepina
 
Vzpomínkový článek k výročí narození spisovatele Bohumila Hrabala
(28. března 1914)


V roce 2005 jsem jako představitel Klubu čtenářů Bohumila Hrabala obdržel oficiální pozvání na divadelní přehlídku Ostře sledovaná Hrabalova Polná, kterou v malebném městečku na Vysočině pořádá tamní divadelní spolek Jiří Poděbradský. Zdejší ochotníci si takto stále připomínají, že na zdejších prknech, která znamenají svět, vystoupil v roce 1918 v roli pětiletého Jeníka Vojnara ve slavnostním představení k padesátému výročí Národního divadla - Jiráskově Vojnarce - čtyřletý Bohoušek Hrabal. Dostalo se mi té cti, že jsem druhý ročník přehlídky svým nesouvislým projevem zahajoval.
 
Zřejmě se jako až tak nesouvislý nejevil, nebo zkrátka nebyl nikdo jiný po ruce, pozván jsem byl i na zahájení třetího ročníku Ostře sledované Hrabalovy Polné. S přáním Petra Vaňka, předsedy divadelního spolku, aby můj zahajovací projev měl rysy Hrabalova pábení. Dvacátého sedmého října 2006 jsem tedy předstoupil před zcela zaplněné hlediště divadelního kinosálu v Polné a formou cimrmanovské přednášky jsem promluvil k místnímu obecenstvu: „Jak jsem tady z tohoto místa před rokem slíbil, přijeli jsme vás ubezpečit, že vás z Nymburka ostře sledujeme, jestli jste se na tu Hrabalovu Polnou nevykašlali a jestli tady neděláte Bohouškovi Hrabalovi ostudu. Přijeli jsme, tedy já a František Sýkora, šéf nymburského muzea Bohumila Hrabala, který sedí tady dole v řadě, protože řekl, že na žádný jeviště nepoleze.
 
My jsme ale nepřijeli jenom na inspekci. Abych vám pravý účel naší návštěvy osvětlil, musím začít zeširoka. Určitě jste zaregistrovali, že v různých korporacích a zejména v poslední době v politických  stranách vznikají různé frakce. A tak, abychom byli in a šli s dobou, ustanovili jsme v Klubu čtenářů Bohumila Hrabala frakci za proslavení strýce Pepina – předobrazu všech pábitelů. A proto jsme také tady.

Teď určitě mnozí z vás namítnou: Co sem lezeš s Pepinem, když ani nikdy v Polné nebyl. Tady přeci žili jenom Francin s Maryškou a po tři roky maličký Bohoušek. To byste se ale šeredně mýlili.
 
Když se Josef Hrabal, obuvník s výučním listem, který, jak on říkal, je to samý jako maturita anóbrž doktorát... tedy když se Pepin v roce 1924 rozhodl, že navštíví na tři týdny, aby tam zůstal do konce svého života, svého bratra Francina v nymburském pivovaru, neměl peníze na vlak. Vydal se tedy z Konice pěšky do Polné. Z korespondence s Francinem totiž věděl, že Francinův přítel, principál polenských ochotníků Bedřich Zapletal si přes Francina objednal u nymburského holiče a kadeřníka a maskéra nymburského ochotnického spolku Hálek Bódi Červinky fousy pro roli žida Ábelese ve hře Adalberta Říčného Zatracená historie. Fousy, mimochodem mimořádně vyvedené, o čemž svědčí to, že když nalíčený Zapletal šel do divadla, polenští židé se v domnění, že přijel zemský rabín, řadili do zástupu a křičeli Vivat!... tedy tyto krásné fousy Francin obratem poslal Zapletalovi poštou, ale dvanáct korun mu Bedřich Zapletal zůstal dlužen.

Pepin tedy přišel dvanáctého května čtyřiadvacátého roku do Polné, aby si vyzvedl v zastoupení svého bratra oněch dvanáct korun, za které si chtěl koupit lístek na vlak do Kolína, odkud zamýšlel cestovat načerno, protože k doplacení jízdného až do Nymburka mu chybělo ještě pět korun. Jenže co čert nechtěl, Bedřicha Zapletala Pepin v Polné nezastihl, protože v předcházející den odjel s manželkou Emanuelou a synem Honzíkem na pohřeb strýce Aloise do Znojma. A tak se muž činu Josef Hrabal rozhodl, že si na vlak vydělá tím, co umí nejlépe.
 
 
Rozhodil tedy na náměstí u kašny svůj ševcovský vercajk a lákal polenské dámy, že jim vyspraví střevíce. Jenže když křičel – doslovný záznam jeho volání se zachoval v policejním protokolu – Krasavice inteligentní, pojďte si prohlédnout to moje nářadíčko, já vám ho pak dám do ruky! – sebral ho policajt Stránský. Pro ohrožení mravnosti. A to i přesto, že se to zdejším paním a dívkám líbilo.
 
V policejním protokolu, kde mimochodem z nepochopitelných důvodů chybějí tři stránky, se ještě dočteme, že po třech dnech pobytu Josefa Hrabala v cele policejní stanice, kam za ním docházelo v návštěvních hodinách několik dam středního věku s odůvodněním, že místní spolek dívek a paní pečuje o vězně, byl úředně, ráno, ještě za tmy, aby nemohl dále budit veřejné pohoršení a bylo zamezeno případným nepokojům v ženské části místních obyvatel, odveden na železniční stanici. Tehdy jste ještě v Polné neměli nádraží jen pro ozdobu. Na útraty policejního ředitelství mu byla zakoupena jízdenka na třetí třídu osobního vlaku až do Nymburka a konduktér důrazně upozorněn, že tento cestující nesmí vystoupit dříve.
 
Když o tři měsíce později přijeli do Polné manželé Marie a František Hrabalovi hostovat v divadelním představení Gejzír, nemluvilo se ještě v polenských hospodách o ničem jiném, nežli o tom, co všechno tady ten švec z Konice natropil.
 
Nuže, milí Poleňáci, dostal jsem se k jádru pudla, jak my u nás říkáme. Frakce Klubu čtenářů Bohumila Hrabala za proslavení strýce Pepina vás vyzývá: u příležitosti třetího ročníku Ostře sledované Hrabalovy Polné odhalte na vašem krásném náměstí pomník strýce Pepina. I s tím jeho vercajkem. Už dost bylo Anežky Hrůzové, teď je na řadě Josef Hrabal, aby Polnou proslavil.
 
Tak ať se vám ten druhý ročník Ostře sledované Polné vydaří. Těšíme se na třetí ročník a na Pepinovu sochu.“
 
Semínko bylo zaseto. Když můžou mít v Humpolci pomník Hliníka, proč ne v Polné pomník strýce Pepina? A když je možné mezi nevýznamnými českými šlechtici hledat potomky Karla Velikého, proč by nebylo možné na Vysočině najít potomky Pepina Hrabala?
 
Jak se záhy ukázalo, semínko, večer po představení dramatizace Hrabalovy Sextánky vydatně zalité, se uchytilo.
 
Dne 14. listopadu mi přišla emailová zpráva: „Dobrý den z Polné. Pro další bádání o pobytu strýce Pepina v Polné mi chybí základní údaj – konkrétnější doba, kdy se zde zdržoval. Myslím, že jeho „nádobíčko“ upoutalo některé polenské dámy tak, že pobyt nezůstal bez následků. Třeba mezi námi ještě žijí jeho potomci. Děkuji za informaci, Veitová.“
 
Od té doby se někteří polenští občané v čele s paní Veitovou dívají na jiné místní občany zkoumavě, hledaje v jejich tvářích mimořádné rysy Hrabalova rodu – vystouplé lícní kosti a nezaměnitelnou bradu.
 
Na třetím ročníku Hrabalovy ostře sledované Polné odhalilo místní umělecké sdružení studijní model sochy obuvníka, sladovníka a lamače dívčích srdcí Pepina Hrabala. Aby mohl být přetvořen ve skutečnou sochu na náměstí, byla vyhlášena veřejná finanční sbírka. Do lahve od sladkokyselých okurek bylo ještě ten večer vybráno krásných šestnáct korun! Začátek to byl slibný. V příštím roce už se divadelní sál mohl pochlubit sochou v nadživotní velikosti – prozatím pouze z kašírovaného papíru.
 
Snad časem občané Polné i přespolní pochopí důležitost instalace zmíněné sochy a ve sklenici nashromáždí takovou částku, aby se Pepin mohl na náměstí vedle kašny zaskvět v bílém mramoru.
 

Jan Řehounek
* * *
Foto B. Hrabala Hana Hamplová https://cs.wikipedia.org https://www.drobnepamatky.cz https://rehounek-kaplanka.webnode.cz

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 26.03.2023  09:04
 Datum
Jméno
Téma
 26.03.  09:04 Von