Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloš,
zítra Zora.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzpomínky pláčou krásně

Žena opatrně sestoupila ze schůdků autobusu a nespokojeně se zamračila. Ocitla  se uprostřed divokého mumraje. Uprostřed hlučného davu, jehož jednotlivé části se pohybovaly různými směry. Jako by to byl shluk chaoticky se pohybujících částic. A vlastně jsme takové vesmírné částice, říkala si v duchu, což ji kdovíproč uklidnilo. Pomalu se začínala v tom nesourodém lidském stádu orientovat. Byli tu zástupci tří různých skupin. Slavnostně nastrojení horníci v českých a v německých stejnokrojích a běžní účastníci hornické poutě v civilu. Ona patřila k těm třetím, přijela se podívat. Sem, do své rodné vsi, která kdysi dávno byla jejím domovem.

S dojímavou zvědavostí se nyní důkladněji rozhlížela po měděneckém náměstí, skromném centru bývalého hornického města. Poloha kostela vůči většině domů zůstalo zachováno, ale jinak se tu během těch sedmdesáti let mnohé změnilo. Několik domů tu zcela chybělo, jiné byly neuvěřitelně zchátralé. Náves jako by se celá scvrkla, ale možná byla prostornější jen v jejích vzpomínkách.

Krátce se porozhlédla také po parku. Každý strom a keřík by mohl představovat rok jejího života. Některý statný a urostlý, jiný drobný a skrčený u cesty. A všechny do jednoho připravené brzy shodit zbarvené listí a usnout. Tenhle park jako by kopíroval její život. Se svým památníkem na oběti světových válek. S duší usídlenou v kostele. Spolu s ostatními vstoupila dovnitř. Nádherná mše doprovázená mocným zpěvem mužského sboru příjemně umocňovala její citové pohnutí. Vybavila si svou radost ze své první vánoční půlnoční, bylo to právě tady.

Plná dojmů vyšla s ostatními zpět na denní světlo. Nahoru na Mědník s průvodem nepůjde, i když je tamodtud nádherný výhled dolů do kraje. Kdysi tam chodívala moc ráda, ale dnes už je ten kopec nad její síly, přestože tam vede pohodlná asfaltová silnice. Kdepak, půjde se zatím podívat dolů ke statku, jestli tam ještě stojí dům, kde vyrůstala. Mohl by. Několik podobných, s typickým druhým vchodem v patře, tu pořád stojí. Usmála se nad vzpomínkou, jak chodili ven přímo tudy, když v zimě sněhem docela zapadlo přízemí. To tenkrát ještě bývaly ovečkově nadýchané zimy. Mrazivé a dlouhé sice, ale v dětských vzpomínkách zůstal jen pohádkový třpyt čerstvého sněhu.

V řadě domů konečně rozpoznala ten jejich, zde prožila dětství. Ach... Potěšilo ji, že zůstal téměř takový, jak ho má uložený ve vzpomínkách. Možná že to bylo jen zbytečné lpění na minulosti, která už je dávno odvátá větrem, ale jako by to byl svědek, který potvrzoval, že co prožila, se skutečně odehrálo. Jako by v těch zdech mohly ulpět její vzpomínky. Jako by se ten film života mohl znovu přetočit. Přitahována nevysvětlitelnou magickou silou pokračovala ke vstupním dveřím.

 

Maminko, tatínku, bráško, tady jsme žili, pamatujete? Silný příval citů protrhl hráz času a zaplavil její nitro nostalgií. Nečekala to tak silné. Než se tu dnes ocitla, zdálo se to tak dávno, téměř jako by se to odehrálo v jiném životě. Generace vystřídala generaci, doba dobu... ale když byla tady, najednou se začaly zapomenuté zážitky znovu zhmotňovat. Zatímco se její boty dotýkaly asfaltové silnice, ve svých představách si vykračovala bosa po kamenitohlinité cestě a tráva prorůstající podél udusaných míst ji šimrala do lýtek. A dole na louce vedle statku Buquoyů pokřikoval Hans, její bratr, na jejich husy. Od domu se ozývaly pravidelné tupé údery, jak tatínek štípal dříví. Trhla sebou, když si uvědomila, že podobný zvuk tu slyší i dnes.

Stála před domem. Tudy běhala bosa po schůdkách a maminka na ni volala z okna: „Ať se zase nenachladíš, miláčku!“ Ale ona neměla ráda ty tvrdé nepoddajné dřeváky, ve kterých ji za chvíli bolely nohy. Pokud bylo jen trochu hezky, raději chodila bosky.

Původně chtěla dojít jen sem, na práh, to přání si splnila. Ale teď, když začaly vyplouvat na povrch mysli detaily rozmazané erozí času, teď jí to najednou připadalo málo. Napadla ji bláznivá myšlenka. Podívat se dovnitř. Spatřit maminčina stará kamna, tatínkovu dýmku na poličce u bucláků… „Nesmysl!“ okřikla se. Vedle cize vyhlížejících dveří, které s těmi starými měly společnou jen velikost otvoru, spatřila novodobý zvonek. Přečetla si jmenovku s divně krkolomným jménem a zaváhala. Jak asi mohou cizí lidé přijmout její sentimentální přání? Ale na druhou stranu, co víc se může stát, než že ji odmítnou? S tou myšlenkou zvonek stiskla.

Z jednoho z oken vykoukla mladá žena. Nejprve se zdála překvapená, ale nakonec s úsměvem přitakala, že ráda nečekaného hosta po domě provede. Stařenka si s dojetím připomněla maminčinu vyhlášenou pohostinnost. Útroby se jí sevřely podruhé. Možná to její srdce nevydrží, blesklo jí v mysli, a napadlo ji, že přece nemůže těmhle lidem způsobit tak strašlivý zážitek, že jim tu zemře na zápraží. Ne, slíbila si, ne, tohle zvládne. Přece si sem přišla jen krásně zavzpomínat. A to přesně udělá.

Odhodlaně následovala mladou hostitelku do domu. Už v chodbě jako by na ni dýchla známá syrová vlhkost sklepa. Známá? Určitě nevoní všechny sklepy stejně? Zřejmě ne, protože v téhle vůni rozpoznávala své černé svědomí doprovázené tatínkovým hartusením. „Tak maminko, představ si, už zase nám někdo ve sklepě olupoval zelí! Ale až já toho zlodějíčka chytnu!"

Potom ženy pokračovaly nahoru na půdu. U komína kdysi tatínek přidělal fošnu jako lavičku, takové bidýlko pro lidská ptáčátka, sedávali tam s bratrem a povídali si. A když se pak vzájemně schovávali po seníku, tak si sem místo nich sedla jejich kočka, která je s opovržlivým výrazem sledovala, že jí plaší myši.

Nakonec společně vstoupily do kuchyně, tepajícího srdce domu. Než stařenka přešla práh, zhluboka se nadechla. Ale nepoznávala tu nic. Místo starých dřevěných podlah vonících po mamince studila na zemi moderní dlažba. Stará kamna nahradila kuchyňská linka s elektrickým sporákem. A ten smutný pohled z okna, který odhaloval ruiny z bývalého velkostatku! Svoji tvář nezměnily jen v dálce se tyčící hory, Klínovec a Fichtelberg, dva němí svědkové historie. Nemohla čekat víc, nebyla v muzeu. Přesto se jí oči zalily dojetím. Tou mokrou směsicí lásky a smutku, která hladí a zároveň tíží starou křivdou. Byli donuceni odtud odejít.

„Omlouvám se, od rána mi pořád padá něco do oka,“ zředila stařenka tu tíhu humorem. Mladá žena trochu bezmocně pokrčila rameny, omluvně se usmála. Umí sice trochu německy, ale ne natolik, aby rozuměla všem jejím slovům. Společně s bábovkou přistrkává k ženě papírový kapesník. Důchodkyně děkuje a otírá si tvář. Zasněně se zahledí z okna. Bábovku s díky odmítá. Jejím hrdlem by teď neprošel ani jediný drobek. Mlčky sleduje cizí ruce, jak napouští do sklenky vodu. Mohla by ten prach trochu spláchnout, to ano. Prach zahořklosti. K některým věcem není třeba se vracet. Vděčně usrkává ze skleničky. Je to vlastně velmi zvláštní chvíle plná symboliky, napadá stařenku. U jednoho stolu tu sedí dvě zcela cizí ženy, představitelky dvou spolu válčících národů, dvou rozdílných generací, dvou různých jazyků, a přestože si mnoho nerozumí, mají tolik společného. Obě mají kořeny na stejném místě. Obě se tu cítí doma. Všichni prožíváme stejné emoce. Máme stejné obavy i přání. Jsme uhněteni z jednoho těsta.

 

A je to i ten důvod, proč teď ta mladší soucitně hledí na starší a přemýšlí, čím by ji potěšila. Starší jen tiše děkuje za to účastenství. Obě vědí, jak je domov důležitý. Obě vědí, že i když některé vzpomínky pláčou, je to krásný pláč. Pláč plný něhy a dojetí. Plný lásky. A že přesně proto je třeba si takových vzpomínek vážit. Stejně jako každého nového okamžiku, jenž se v budoucnosti v krásnou vzpomínku teprve promění. Ta mladá žena má takových budoucích vzpomínek před sebou ještě mnoho. Ona už ne. Ale to nevadí. Ty své si už prožila. Nyní se jimi nechává příjemně houpat a tohle konejšivé kolébání je ten nejlepší způsob, jak se v pokoji a s úsměvem na tváři se svou minulostí rozloučit.
 
Šindelářová Renata
* * *
Ilustrace Eva Rydrychová
Zobrazit všechny články autorky
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 07.02.2023  10:39
 Datum
Jméno
Téma
 07.02.  10:39 Václav Doporučení
 06.02.  21:39 Renata Š.
 06.02.  21:32 Přemek
 06.02.  21:32 Přemek
 05.02.  10:27 Vesuviana
 05.02.  10:02 Květa
 05.02.  08:32 Von