Paní Yvonne Přenosilová
Před několika dny uplynul rok od smrti zpěvačky Yvonne Přenosilové, dámy s krásným hlasem a složitým životním osudem.
Ráda bych ji připomněla rozhovorem, který jsme spolu vedly v roce 2016 pro časopis Doba seniorů. Jsem hrdá, že jsem se s ní mohla seznámit a je mi líto, že její život skončil…
Lidé milují mé staré pecky…
Hlas jak zvon… Vtipná paní se smyslem pro ironii a sarkasmus… Skvostný výkon… Neskutečný drive… I po tolika letech vynikající pěvecká forma… to jsou jen krátké úryvky z reakcí posluchačů. Přestože v dlouhém období emigrace její zpěv umlkl, diváci na ni nezapomněli. Na koncertech v roce 1989 jí připravili uvítání, které jí- jak říká- vehnalo slzy do očí. Manželství s německým advokátem tak úplně nevyšlo, ale syn Maxmilián, který se jí v roce 1979 narodil, je největším štěstím jejího života. Paní Yvonne Přenosilová.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že máte nádherný hlas, že se chcete zpěvu věnovat? A co tomu říkali vaši rodiče?
Rodiče mi ve zpěvu nebránili, lásku k hudbě jsem asi zdědila. Táta hrál na klavír, strýc na housle, u nás doma probíhaly pravidelné hudební dýchánky, na kterých jsem musela tančit… Táta měl zvučný baryton, krásně zpíval spirituály či písničky z Osvobozeného divadla, moc ráda jsem ho poslouchala. Přestože jsem zpívala úplně jiný styl než oni, nebránili mi, nechali mi volnou ruku. Nádherný hlas jsem neměla, spíš asi osobitý, výrazný... Poprvé jsem si to uvědomila, až když jsem s Olympicem vystupovala v pásmu Ondráš podotýká – dodnes se píše, že tenhle pořad byl startem historie českého rocku. Úspěch na premiéře byl neuvěřitelný. Bylo mi tenkrát 16 let.
Předtím jste nikdy nezpívala?
Jako „slušné dítě“ jsem chodila na klavír, na tenis, do baletu. Na míčové hry jsem nikdy nebyla, do míčku jsem se netrefila, tak jsem si tam na tréninku vyzpěvovala a hulákala. Jednou za mnou přišel nějaký pán, který mě ujistil, že díru do světa v tenisu nejspíš neudělám, ale že mě slyšel a nabízí mi spolupráci s hudební skupinou, kterou na tenise založili a která zpívá písničky Kučerovců. Kývla jsem.
Vy jste se poprvé představila ve filmu Konkurs…
To byl takový podfuk Miloše Formana, který potřeboval materiál pro svůj film. Vyšel inzerát, že se chystá konkurs na zpěvačku do Semaforu. Přihlásilo se samozřejmě mnoho děvčat, já mezi nimi. Tajně nás natáčeli skrytou kamerou. Zpívala jsem tam španělskou píseň Malagueňa repertoáru Kučerovců. Díky tomu, že jsem se svým zpěvem vymykala, jsem byla pozvána na opravdický konkurs právě do Ondráše. Uspěla jsem.
Rozhodla jste se tenkrát, že se stanete zpěvačkou?
Na to jsem vůbec nepomýšlela. Chodila jsem do gymnázia a měla jsem jiné plány. Málokdo mi dodnes věří, že když jsem v emigraci dvacet let vůbec nezpívala, opravdu mi to nevadilo. Nebrala jsem to jako své poslání, neupínala jsem se na to. Baví mě archeologie, tenkrát jsem si přála „vyhrabat“ nějakého nového Tutanchamona, to byl můj sen…
Hrála jste s Olympicem, později v Apollu, jaké to bylo?
Šedesátá léta byla dobou divadel malých forem. S Olympicem a pořadem Ondráš jsme byli hosté Semaforu. Pak ale přišli bratři Štaidlové a Karel Gott, že zakládají Apollo. Nijak jsem se nerozmýšlela, rozhodla jsem se ihned a šla jsem s nimi. Byla jsem v té nejlepší společnosti- Gott, Hála, Filipovská… Zpívala jsem od svých patnácti, v jedenadvaceti jsem utekla – moc času jsem neměla, ale stihla jsem toho docela dost. Své největší hity jsem nazpívala právě v době Apolla. Byla jsem tam šťastná.
Byla jste mladá, úspěšná, bezstarostná. Co z té doby vám utkvělo ve vzpomínkách?
Moji rodiče byli konzervativní, chtěli mě stále hlídat, „páni muzikanti“ neměli nejlepší pověst. A tak maminka vždycky někoho poprosila, aby na mě dával na zájezdech pozor- nejčastěji o málo starší Pavlínku (Filipovskou) nebo Evču (Pilarovou). Byla to krásná doba, krásná léta, co my jsme zažily legrace… Obě na to vzpomínají i v knížkách, které vydaly.
Která z vašich písní byla ta první, která vás proslavila?
Roň slzy, dodnes asi má nejúspěšnější. To bylo ještě s Olympicem. A patří k tomu úsměvná historka. Karel Mareš, který mě slyšel ve filmu Konkurs zpívat Malagueňu, mi napsal píseň španělského typu Espado, jiná zpěvačka měla zpívat Roň slzy, tenkrát ještě v angličtině. A my jsme se spolu domluvily, že si písničky vyměníme. O pana Mareše se pokoušel infarkt. Ale náhoda „je blbec“- byla to pecka, šťastný start mé pěvecké kariéry. V originále ji zpívala Brenda Lee, od té doby má můj velký obdiv dodnes. Neznám její písničku, která by se mi nelíbila, všechny jsou skvělé.
A potom přišel srpen roku 1968, který ukončil- přerušil vaši kariéru. Jak moc těžké bylo rozhodnout se k emigraci?
Nebylo to vůbec těžké. Měla jsem velký strach. Byla jsem mezi signatáři, podepsanými pod článkem „Dva tisíce slov“, od jara jsem zažívala opravdový telefonický psychoteror – my tě zabijem, my tě utlučem… Když přišli Rusové, musela jsem zmizet. Dokud zůstal rozhlas v českých rukou, vyzýval, že signatáři nemají spát doma, takže jsem byla ten týden každou noc jinde. Utekla jsem 27. srpna, šlo mi o život a nedalo se to vydržet. Bylo mi 21 let.
Měla jste nějaký vztah, lásku, od které jste musela utíkat?
Neměla. Vždycky, když se chtěl ke mně někdo více přiblížit, trápilo mě, jestli ho opravdu zajímám já, nebo jen mé jméno. V emigraci paradoxně pomohlo mému sebevědomí, že mě nikdo nezná, takže jsem to byla jen já. Nejprve jsem byla u příbuzných v Rakousku, pak nějaký čas v Itálii a posléze i v Anglii. Za pár týdnů za mnou přijeli i rodiče, přestěhovali jsme se do Mnichova, táta tam našel práci, našli jsme si byt a žili jsme všichni spolu.
V Německu jste pracovala ve zcela civilní profesi, než jste se stala redaktorkou Svobodné Evropy, byla jste pozemní letuškou u anglické letecké společnosti. Jak jste se k té práci dostala?
Hledala jsem, co bych mohla dělat, a přátelé mi poradili, ať zkusím letiště. A tak jsem zavolala do jisté letecké společnosti a drze jsem prohlásila, že jsem slyšela, že někoho hledají. A oni fakt hledali… Pozvali mě druhý den na pohovor, který spočíval v tom, že jsme si povídali s anglickým ředitelem, no a třetí den jsem nastoupila.
Jak se vám podařilo tak perfektně zvládnout cizí jazyky?
Moje maminka pocházela z Rakouska, tatínek ji přivezl do Prahy v roce 1946. Tenkrát nebylo radno mluvit německy, a tak se u nás doma mluvilo anglicky. Od dětství jsem mluvila česky, německy i anglicky tak nějak přirozeně, bez učení. A později se mi to hodilo. Měla jsem proti ostatním emigrantům, kteří se museli s jazykovou bariérou vyrovnávat, velkou výhodu. Pracovat jako letuška mě moc bavilo. Bylo nás asi třicet dívek z celého světa, příliš peněz jsme sice nevydělávaly, ale měly jsme zadarmo letenky, takže jsme mohly cestovat, a to se nám líbilo.
Věděly o vás kolegyně, že jste zpěvačka?
Nevěděly, nemluvila jsem o tom. Byla to pro mě uzavřená kapitola. Nevěřila jsem, že Rusové brzy odejdou, jako někteří, kteří čekali den za dnem… Smířila jsem se s tím, že v Německu zůstanu, že už nikdy zpívat nebudu. Začínala jsem nový život, Bavorsko jsem začala považovat za svůj druhý domov.
Později jste se stala redaktorkou Svobodné Evropy. Jak k tomu došlo?
Zaměstnankyní Svobodné Evropy jsem nebyla, pouze jsem externě spolupracovala. Bylo mi velkou ctí setkávat se tam s lidmi, kteří co jméno, to úžasná osobnost. Nejprve jsem pro pořad Panorama dělávala rozhovory ze svých cest po světě, a když jsem jednou na chodbě potkala Karla Kryla, nabídl mi vysílání country muziky. Bylo to pro mě nové, zajímavé, takové první setkání s rozhlasovou prací. V rozhlase, i když jiném, pracuji vlastně dodnes.
Kdy jste poprvé zase zazpívala u nás doma?
Bylo to hned v prosinci roku 1989. Eva Pilarová mě pozvala na koncert do Lucerny, kde jsme zpívali tři- ona, já a Karel Gott. Výtěžek šel na Občanské fórum, na studenty. Aplaus byl tak ohromný, myslela jsem, že na tom jevišti umřu. Bylo to úžasné, po jednadvaceti letech… Lidé mě vítali, znali texty mých písniček, zpívali se mnou.
V čem byla Praha pro vás po návratu jiná?
Když jsem odjížděla, bylo to období velké euforie, národ držel pospolu- tak to v dobách zlých bývá. Okupace se dotkla každého a lidé k sobě měli najednou blíž. Když jsem se vracela, tak to byla také euforie- tentokrát pozitivní. Nadšení, emoce, radost. Národ se semknul- bohužel jen nakrátko, to je život.
Kdy jste se cítila být definitivně doma?
Zpočátku jsem dojížděla, natrvalo jsem se vrátila v roce 1994. Zvykla jsem si tu rychle, ale úplně doma tu nejsem dodnes. To je úděl nás, které doba semlela, kteří jsme žili v emigraci a vrátili jsme se po velmi dlouhé době.
Zpívala jste synovi české písničky?
Max se nikdy nenaučil česky ani anglicky, nechtěl, bránil se tomu. Mé písničky neznal, on vůbec nevěděl, že jsem bývala zpěvačkou. Doma jsme o tom nemluvili, manžel byl advokát, mě poznal jako letušku, že jsem zpívala, jsme neřešili. Když jsem se vracela z Německa, syn se mnou odmítl jet. Zůstal žít u svého otce, s nímž jsme tenkrát už byli rozvedeni. Moc mě to mrzelo a bylo mi to líto, tahat násilím jsem ho ale nechtěla. Když přijel na koncert do Lucerny a viděl ty ovace, byl překvapený, dojatý a pyšný.
Začala jste pravidelně koncertovat, nebo zpíváte jen příležitostně?
Opravdu jen občas, když jsem hostem nějakého moderátora. Více než dvacet let pauzy je už hodně dlouhá doba a já trpím úplně ničivou trémou. Už několik let hraju v Divadle Hybernia v muzikálu Hello Dolly, hrála jsem i Ježibabu v muzikálu Rusalka. To jsou věci, které mě baví. Nové písničky jsem odmítla nazpívat, lidé stejně chtějí jen staré hity. Kamkoliv přijdu, nesmí chybět Roň slzy, Boty proti lásce, Tak prázdná či Zimní království, jinak by byli posluchači zklamaní.
Co vám dělá největší radost? Na co se nejvíc těšíte?
Radost mám z ohlasů právě na můj rozhlasový pořad, jejich pročítání je balzámem na duši. Na všechny odpovídám, buď sama písemně, nebo s pomocí svého spolupracovníka, kterému diktuji odpovědi, a on je přepisuje do mailu. Těším se do Bavor, až pojedu za klukem. To je pro mě nádherná dovolená, když na sebe máme čas a můžeme si vyprávět. Vloni jsme spolu byli na Lanzarote. Mým největším přáním je, aby se mu dobře dařilo a byl šťastný.
Paní Přenosilová, mohu vás poprosit o nějaký vzkaz pro naše čtenáře?
Když přijedu do Bavorska, vidím kolem sebe mnoho seniorů, kteří se radují ze života. U nás vidím hodně zamračených tváří- vím, když přijdou choroby, je to krušné, ale snažme se radovat i z maličkostí. Důvodů sice moc není, ale mějme víc optimismu, smějme se alespoň sami pro sebe.
Foto: archiv Yvonne Přenosilové
Eva Procházková