Mirek budoval svoji chatičku velkoryse. Dostávala okázalý vzhled vily s garáží. V období boomu všeobecného útěku na klidná místa to byl nejoblíbenější způsob trávení volného času. Chtěl také patřit do společenské vrstvy charakterizované stylem života na tři klíče. Byt, chata, auto. Družstevní byt a auto dostali od rodičů jako svatební dar. Postupně z různých zdrojů si nastřádal materiál, který sháněl, kde se dalo. Jeho shánění materiálu bylo někdy na hraně s trestnou činností. S tím si starosti nedělal. Není žalobce, není soudce.
Levný pronájem parcely u Štětí snadno získal od svého strýčka, který byl v blízké obci předsedou Místního národního výboru. Zákaz výstavby chat v některých místech tehdy obešli založením zahrádkářské kolonie, které rostly pro velký zájem jako houby po dešti všude. Také se z té doby o Češích často hovoří jako o národu chatařů a chalupářů.
Mirkovi nešlo jen o víkendové přespání a krátké bydlení. Chtěl využívat chatu celoročně a raději na delší časový úsek, aby to byl jejich druhý domov. Mimo jeho chytrou a proslulou aktivitu byl skutečně výborný konstruktér a průmyslový designér. Měl úžasné, pohotové nápady a dokázal svými rozsáhlými kontakty opatřit cokoliv potřebného, včetně drobných, ale výnosných melouchů.
Pracovali jsme s Mirkem v projekci, a někdy jsme jeho schopností také využívali. Jednou za mnou a Karlem přišel, abychom mu pomohli naložit opuštěný kabel, zarostlý neprůchodnou trávou, buření, kopřivami a plevelem podél cesty na Větrníku. Jak se o něm dozvěděl nám neřekl. Příkladně já bych kolem toho místa chodil bez povšimnutí, dokud by se kabel nerozpadl. Chtěl si do chaty přivést elektriku kabelem v zemi a ten, co našel, by se mu právě hodil. On dokázal hbitě využít každé odložené prkýnko, drát nebo ležící cihlu kdekoliv.
Trochu jsme se podivili, že pro kabel máme jet před půlnocí, aby nás nikdo neviděl. Přijel pro nás půjčeným pickupem ke stanici tramvaje ve Střešovicích o půl dvanácté, přesně, jak jsme byli domluveni. Vzájemně jsme se povzbuzovali, protože s takovou krádeží, a za co jiného to bylo možné považovat než za krádež, jsme se nesetkali. Bylo to vzrušivé a zmocnila se nás dobrodružná, veselá nálada.
Na námitky a obavy, abychom neskončili v pruhovaných uniformách, nás psychicky posiloval motivačními bonmoty, že nejedeme krást, ale pouze přemisťovat, že se nejedná o krádež, ale o praktické upotřebení nevyužitého materiálu. To jsme kvitovali připomínkou, že by se takovéto akce měly tedy legalizovat, protože jednou, je to jako nikdy, ale dvakrát, to už je užitečný zvyk. Vlastně jsme šli dělat prospěšnou práci. Zeptali jsme se ho, jak je to dlouhý. Přesně to nevěděl, ale řekl, že potřebuje sto padesát metrů. Když jsme se ho ptali, jak to změří, řekl, že to odkrokuje.
Přijeli jsme na místo a Mirek zaparkoval auto na konci ulice spoře osvětlené jednou dosti vzdálenou lampou. Kabel nebyl vůbec v té trávě vidět. Až když jsme přišli blíže, zahledl jsem černého hada, jak se vine kolem zídky plotu. Bylo znát, že kabel mezi buření a kopřivami leží již hodně dlouho. Na první pohled to nebylo možné ani rozeznat, jestli je to nějaká hadice, nebo skutečně elektrický kabel. To už ale Mirek začal kráčet. Byl přitom zamyšlený, zřejmě počítal metry.
Po chvíli, když už se ztrácel v šeru, se vrátil a rozbalil vercajk, z kterého si vzal pilku a poprosil mě, abych mu pomohl kabel podržet, že si chce těch sto padesát metrů odříznout. Odešli jsme na vyměřený konec a začali řezat. Uvědomoval jsem si, že je to moc riskantní a začal jsem se rozhlížet, kudy uteču, jestli na nás někdo vlítne. Ty zvuky a šustění pilky se do tmavé ulice nesly dost hlasitě.
Přiznám se, vrzání pilky mi způsobovalo husí kůži a svíravý pocit. Probudily se ve mně pochyby, jestli to Mirek opravdu dobře promyslel. Přemýšlel jsem, jak to vůbec z té trávy dostaneme a jak to srolujeme do pickapu. Někdy nemusí ani důkladně připravovaná akce dobře dopadnout.
Jisté obavy jsme měli hned, jak jsme tam přijeli, jen Mirek byl naprosto klidný a jistý. Takový samozřejmý. Jako bychom kradli kabely každý den. Problém byl v tom, že v předešlé noci někdo neznámý zastřelil v Podbělohorské ulici (nebo Bělohorské) hlídkujícího příslušníka VB. Bezpečnost měla plnou pohotovost a modré škodovky, takzvaní mlíkaři, jezdily po Praze jako splašené. Vzdálené, přerušované houkání se nejvíce ozývalo od Vltavy a od železničního mostu.
Trochu mě to vzrušovalo při pomyšlení, že by nás některá hlídka mohla zahlédnout. Přece jen tři chlapi s autem na odlehlém místě o půlnoci mohou vzbuzovat podezření. Záviděl jsem Karlovi, že zůstal na začátku kabelu. Za ním začínala silnice lemovaná křovím, kam se mohl rychle schovat.
Nemohl jsem se dočkat, až kabel povolí a Mirek ho konečně přeřeže. Byla to síla, pilka se zasekávala, chvílemi s ní Mirek nemohl pohnout a nadával mně, že to blbě držím. Přitom já se snažil kabel držet rovně a klidně, ale Mirek se mnou cloumal sem tam, jako by řezal živou krajtu. Nejhorší byly ty zvuky. V tom tichu se zdálo, že jede bruska na koleje.
To, co jsem předpokládal se začalo vyplňovat. Od vzdálené zatáčky se začalo přibližovat světlo. Auto. Ztrácel jsem sílu držet kabel a Mirek nadával. On zatím to světlo neviděl. Zahlédl ho až na mé upozornění a přestal řezat. Pilka zůstala zaseknutá a já kabel pustil na zem. Stáli jsme tam oba jako sloupy a nevěděli, co máme dělat. Zahlédli jsme v záři světla stojící postavu Karla. Světlo zpomalilo, ale dojelo až k nám. To už jsme viděli modrou škodovku s bílým pruhem a zmocnila se nás panika.
Mirek rychle vytáhl krabičku cigaret a já pohotově začal připalovat. Vytažení cigaret z krabičky, vložení do pusy a škrtnutí bylo tak artisticky rychlé, že jsme již kouřili, když se otevřely dveře auta a vystoupila mohutná postava v brigadýrce. Přišel k nám a začal si nás prohlížet. Opatrným a obezřetným hlasem se nás zeptal:
„Heleďte, ten občan támhle, patří k vám?“
Polknul jsem na sucho a podíval se na Mirka, v důvěře, že on to spískal, tak to taky vysvětlí. Mirek nezaváhal:
„Jó, patří, chtěl nám ukázat pohled na noční Prahu, tak jsme si vyjeli.“
„Tak mi řekněte,“ zvědavě se zeptal příslušník, „proč zvedal ruce, když jsme kolem něho jeli. Jako když se vzdává. Něco provedl? A vůbec, předložte mi občanské průkazy!“
„On se vzdával?“ s nejistotou se zeptal Mirek.
„No, měl obě ruce nahoře, jako když se vzdává,“ rozhodně tvrdil příslušník.
To už jsem se rozklepal tak, že jsem ani občanský průkaz nemohl v žádné kapse najít. Dostal jsem strach, jestli ho vůbec mám u sebe. Viděl jsem, že Mirek také šmátrá po kapsách. Neměl ho, ale vzpomněl si, že ho má u dokladů v autě.
„Moment,“ zakřičel příslušník na Mirka, „kam jdete?“
„Já ho mám v autě,“ odpověděl přidušeně.
„To je vaše auto, támhle?“ otočil se příslušník a šel s Mirkem k pickupu.
Mirek přikývl. Čekal jsem, že Karel využije situace a uteče. Kdepak, on naopak přišel k nám. Řekl jsem mu, že je blbec, proč se vzdával. Prý se strašně lekl. Myslel, že už u nás zastavují, dostal strach. Propadl panice. Vzpomněl si, že se tady blízko v Podbělohorské střílelo, tak dal ruce nahoru, aby příslušníci viděli, že není ozbrojen.
S Mirkovou občankou v ruce se příslušník vrátil zpátky, uviděl Karla a hned na něho vybafl: „Občanský průkaz občane! Proč jste se vzdával, když jsme jeli kolem vás?“
„Já se nevzdával, jen jsem se nadechoval.“
„Přitom jste měl ruce vzhůru!“
„Jo, já se tak lépe nadechnu.“
„Vy máte potíže s dýcháním?“
„Když je vlhko, tak se mi těžko dýchá,“ snažil se Karel vysvětlit své podezřelé chování.
Příslušník zkontroloval občanky a byl překvapen, že jsme všichni tři zaměstnáni u jednoho zaměstnavatele. Vojenský projekční ústav. Zatvářil se nedůvěřivě a bedlivě si nás prohlížel při světle baterky. Kroutil hlavou a tušil, že si z něho Karel asi legraci.
„Tak pánové,“ přísným hlasem zavelel, „kdo je řidič?“
To se ozval Mirek. Příslušník nařídil, abychom nastoupili do jejich vozu a Mirek měl jet za nimi. To už jsem Karla v duchu posílal do horoucích pekel i s Mirkem. Proč já blbec jsem na takovou dobrodružnou výpravu vůbec šel. Daleko jsme nejeli, jen na Petřiny, kde bylo obvodní oddělení Sboru národní bezpečnosti.
Službu konající operační důstojník nás nechal fouknout do alkohol testeru a zapsal si naše údaje podle občanky. Chvíli nás nechali čekat v chodbě. Ta chvíle se nám zdála dlouhá, protože jsme nevěděli, co s námi zamýšlejí. Jestli jsme tam seděli půl hodiny, nebo hodinu nevím. Jen jsem slyšel, jak Mirek drtí mezi zuby stále stejná slova: „Ten blbec, on se vzdává. Neví proč. Ten blbec, on se vzdává. To snad není pravda. Ten blbec, on se vzdával!“
Přece jen vrzly dveře a vyšel příslušník, co nás kontroloval na Větrníku. Jejich opatrné počínání odůvodnil situací při pátrání po vrahovi, vrátil nám občanky a řekl, že řízení je ukončeno a můžeme jít domů.
Já jsem jel s Karlem domů z Petřin tramvají, protože Mirek nás do auta nevzal. Prohlásil, že s takovými břídily se nedá ukrást ani prázdná flaška před samoobsluhou. Nejenže jsme kabel neodvezli, ale zůstala tam i zaseknutá pilka, kterou si Mirek koupil a byla úplně nová a dost drahá. Ještě přece jen malá připomínka. Noční Praha z Petřínské výšiny je svými světly a zvuky krásná a zajímavá.