Václav Babinský – loupežnická legenda i skutečnost
20.srpna 1796 se v malé vísce Pokratice čp. 53 narodil rodičům Václavovi a Kateřině syn, jenž dostal jméno Václav. Dnes je obec předměstím Litoměřic. Václav Babinský býval později nazýván Pokratický Venca. Otec Václava pracoval jako zahradník a jeho žena pomáhala v šlechtické domácnosti, kromě Václava měli ještě dva syny. Jakési základní vzdělání Václav získal, uměl dobře číst, slušně i psal, mluvil česky i německy.
Ve 20ti letech musí Václav nastoupit vojenskou službu, jeho neklidná krev nesnáší vojenský dril, předstírá šílenství, a z armády je propuštěn. Nějakou dobu je léčen v Praze na Karlově, odkud byl v roce 1824 propuštěn jako invalida. Byl umístěn do Vojenské invalidovny v Praze – Karlíně, odkud brzy uprchl.
Vojenská invalidovna v Praze
Vrací se na Litoměřicko, začíná žít životem tuláka, potlouká se různě krajinou. Tulácké prostředí, hluboké lesy, roztroušené domky poskytlo Babinskému školu zločinu. Velice brzy se seznámí s loupežnickými tlupami. Většinou to byli lidé na okraji společnosti, každá loupežnická banda měla své široce rozprostřené zázemí, mezi ně patřili spřátelení vetešníci, hostinští a podomní obchodníci. Babinský se naučil rychle technické stránce přepadu, který býval v noci. Uměl vymáčknout okno tak, aby nezpůsobil hluk, věděl jak otevřít zámek, uměl se potmě pohybovat po domě. Po loupeži se velmi rychle vytrácel lesními a polními cestami, někdy i povozy mizel kdoví kde.
Společnicí mu byla i Apolena, nebo-li Lény - jeho družka i milenka. Jsou roky, kdy nelze dnes už přesně zjistit, kde se Babinský zdržoval. V roce 1830 - 1833 byl několikrát chycen, vždy utekl a jeho osoba se stala legendou. Dopustil se vraždy a rozhodl se, že opustí území Čech. Loupežnou vraždou získal dost peněz. Odešel do Polska a zde se představoval falešným jménem. V Polsku možná uzavřel i sňatek. Nakonec tam byl zadržen pro podezření, že je hledaným Babinským.
V dubnu 1835 byl Babinský vydán do Čech a bylo obnoveno trestní řízení, které trvalo pět let. Byl obviněn z 12ti zločinů, m.j. loupeže, násilí, falšování cestovních dokladů, loupežné vraždy. Před soudem vždy předstíral prostoduchost, zločiny byly na jedné straně rafinované, na druhé straně si vymýšlel, zapíral a uváděl nepravdivé historky. Svědci byli nevěrohodní, lupič býval různě maskován, těžko poznatelný, kriminální soud neměl věru lehkou práci, jeho pseudonym byl Wenz z Pokratic, Josef Schmidt, Franz Mally, Anton Miller a další.
Nakonec byl vynesen rozsudek, takřka šestiletý proces skončil a Pokratický Venca byl odsouzen na dvacet let těžkého žaláře, který si odpykával v pevnosti na Špilberku. Na Špilberk přišel Babinský 10. června1841 a je popisován jako muž vysoké, silné postavy, mluvící německy a česky. I na Špilberku se pokusil dvakrát o útěk, která se ale nezdařil. Jinak se Babinský choval dle vězeňského řádu, s trestem však smířen nebyl a několikrát žádal o obnovení procesu s tím, že je nevinen.
Ke zrušení věznice na Špilberku došlo v padesátých letech 19.století, a vězni byli přestěhováni do Kartouz, kam bylo dopraveno více než 400 vězňů. Transporty vězňů byly zdlouhavé, vězňové byli na vozech, spoutáni jeden k druhému leželi vedle sebe. Jelo se i v noci a takový průvod za řinčení zbraní a chřestění řetězů působil ponurým dojmem. Babinský ležel na voze sám a byl zvlášť pozorně střežen. Na Špilberku i v Kartouzích se Václav Babinský možná vnitřně obrátil a stal se z něj zbožný muž. Nosil u sebe růženec, předčítal vězňům při modlitbách a to česky i německy, pomáhal ošetřovat spoluvězně.
Před propuštěním z Kartouz požádal Babinský ředitele věznice, aby mohl zůstat nadále ve službách trestnice, obával se života mimo zdi vězení. Ředitel věznice přednesl žádost Babinského státnímu zastupitelství a to ho doporučilo Kongregaci Milosrdných sester v Praze.
Byl už to zestárlý muž a sestry Kongregace usoudily, že by Babinský mohl pracovat jako zahradník v jejich klášteře v Praze – Řepích. V klášteře bylo ticho a řád - na což byl Babinský z vězení zvyklý. Pracoval na zahradě, v klášteře v té době byl nalezinec, děti za ním přicházely, Babinský se jakoby vrací zpět do života, dokonce je přísný, pokud zjistí i sebemenší krádež na zahradě.
Klášter Řepy
V roce 1864 zasáhla ústav v Řepích tragédie, za nevyjasněných okolností byla do ústavu zavlečena zhoubná oční choroba. Tragédie znamenala konec domova pro dětské nalezence, děti byly vráceny domovským obcím.
Koncem roku 1865 byla ve volných prostorách zřízena ženská věznice a bylo sem umístěno 300 trestankyň. Osud budov by vydal na velmi dlouhé povídání, jen stručně:
Po revoluci v roce 1989 se boromejky začaly ucházet o svůj majetek, objekt byl celý rekonstruován, dnes je zde opět klášter, dále Ošetřovatelský ústav pro dlouhodobě nemocné staré občany a také ženská věznice za lehčí provinění. Součástí komplexu budov je kostel Svaté rodiny, který byl vysvěcen roku 1861. Je možné, že Václav Babinský se účastnil i bohoslužeb, nechci však spekulovat.
A jaký byl další život Václava Babinského?
Jako starý muž začne o nedělích chodit do hospůdky a to pěšky z Řep přes Břevnov až dolů na Klárov, kde doposud hospoda je a nese název u Zlaté lodí. Byla to pěšky pěkná dálka z Řep na Klárov a zpět. V hospodě Babinský líčil svůj život, zážitky, někdy to byly i báchorky a tyto se šířily dále mezi lidmi.
Vývěsní štít hospody
V Řepích žil Babinský ještě celých 18 let, ke konci života byl hluchý, pletl rohože a košíky. Umírá v klidu ve věku 83 let, dne 1. srpna 1879 a byl pohřben na trestaneckém hřbitově v Řepích. Jeho hrob je občas zdoben květinami a hoří na něm i svíčky.
Dnes přesně nezjistíme, co všechno Babinský spáchal či nikoliv, trestných činů bylo jistě dost a dost. Jeho život se těžko odděluje od fám a pověstí, nakonec známe i písně, které jsme si možná zpívali jako děti.
Nějak nevím, proč se zpívá: … na kopečku v Africe, stojí stará věznice, ach ouvej, na kopečku v Africe stojí stará věznice, ach jo. Vězňové se tetelí ve dne v noci v posteli, mezi nima Babinskej, známej lotr mexickém… S Afrikou snad neměl Václav Babinský nic společného.
Květa Roznětínská
* * *
Zobrazit všechny články autorky