MAORSKÁ VESNICE A NOVÝ ZÉLAND VŮBEC
Za jednu z nejkrásnějších zemí na světě pokládám Nový Zéland. S tímto názorem nejsem sama, mnoho lidí mi potvrdilo toto tvrzení. Malebné ostrovy jsou pouhé tři hodiny letu od Austrálie, zavítali jsme tam již poněkolikáté. Nikdy nás výlet nezklamal, vracíme se vždy s vynikajícími zážitky. Poprvé, když jsme zauvažovali Nový Zéland navštívit, se v cestovní kanceláři zajímali, o který z ostrovů se nám jedná. Severní nabízí přiblížení maorské kultury, jižní zase přírodní krásy. Vzhledem k naší týdenní dovolené jsme se nejprve rozhodli pro severní ostrov. Maorský bojový tanec “Haka” je uchvacující. Při fotbalových zápasech Novozélanďanů s Australany jsem se od televize nemohla odtrhnout, když jsem sledovala, jak před zápasem nahánějí Australanům strach. Kroutí při tanci očima a vyplazují jazyky.
Maoři zaujali i Vladimíra, a tak z Aucklandu pojedeme do Rotorui, kde jich žije hodně. Mají poblíž vesnici, kterou je možné navštívit.
V zapůjčeném autě jsme po dvou dnech pobytu opouštěli Auckland a mířili k městu s ozónem pukavců díky sulfátovým pramenům. Šklebili jsme se první půl hodiny a pak už jsme pach vůbec nevnímali. Po ubytování jsme se informovali na maorskou vesnici. Ještě týž večer jsme do vesnice, posazené hluboko v lese, zajeli. V autobusu seděli mezinárodní turisté, se stejným zájmem. Byli jsme před vstupem do vesnice upozorněni, že nás bude vítat náčelník a bude tancovat přijímací tanec. Nemáme se smát, neboť tím bychom zneuctili jeho “Welcome“.
Vítání začalo tím, že náčelník seskočil z jakési bariéry, zpíval, dupal, vyplazoval jazyk, koulel očima a navíc vydával hrozivé skřeky. Při tom všem ještě mával kopím nad hlavou. Smát se nám docela chtělo, ale drželi jsme se s vážnou tváří, když jsme zjistili, že to válečník bere smrtelně vážně. Všechna čest, že svojí kulturu dodržují dodnes a jsou hrdí podělit se s jinými.
Po pěti minutách tohoto uměleckého představní se na jiných vyvýšeninách při vchodu do vesnice objevilo více bojovníků s kopími a pomáhali náčelníkovi zpívat, tancovat a nahánět strach. Byl to fascinující zážitek. Náčelník nakonec přistoupil k našemu uvaděči a vzájemně si třeli nosy. Tím byla ceremonie, které říkají “Powhiri”, ukončena a návštěvníci mohli vstoupit. Procházeli jsme vesnicí, zastavovali se u tradičních příbytků a vyřezávaných totemů. Mohli jsme se ke všemu vyjádřit a bylo nám dopřáno uspokojující vysvětlení. Večeře se odehrávala v hale ( Wharenui) uprostřed vesnice. Při večeři (hangi feast) nás domorodci bavili zpěvem, tanci a to obzvláště výrazným bojovým tancem “ Haka”. Maorská děvčata předváděla taneček s červenými bambulkami, což jemností vyrovnávalo mužnost bojovníků. Ženy ze zájezdu si mohly tanec s bambulemi zkusit. Moc se nám to vše líbilo. Zakončení celého večera bylo překvapení, když se ke zpěvu a tanci přidali číšníci, co nás obsluhovali, i řidiči z několika autobusů.
Druhý den jsme navštívili polynéské lázně, kde jsme se čvachtali v různých koupalištích s horkými a studenými prameny a vychutnávali blahodárné léčivé účinky.
Procházka “Wai- O- Tapu” termálním centrem byla barevná, rozmanitá atrakce. Musí se chodit po vyznačené trase kolem vulkanických jevů. Je možné vidět horká a studená jezírka, krátery, které jsou pověstné v tomto regionu sopečného dědictví.
O několik let později jsme s přáteli navštívili jižní ostrov. Přiletěli jsme do města “Christchurch” a obdivovali jeho krásy. Za čtyři měsíce potom jsme už z Austrálie sledovali
zkázu po zemětřesení, které toto krásné město postihlo. Z tohoto ostrova na nás nejvíce zapůsobilo město “Oueenstown” svojí nádhernou polohou u jezera “Wakatipu” mezi horami. V pizzaterii “The Cow” nás obsluhovala mladá Češka. Líbilo se nám, jak byla pohotová a o plnou restauraci se starala sama. Tipovali jsme, jak se asi ta naše šikovná krajanka jmenuje? Jen tak jsem plácla, že třeba “Lenka”? A proč ne? Třeba je Jana nebo Eva a všichni čtyři se tomu smějeme. Dívka přistoupila ke stolu a na mou duši, byla to Lenka. Další zážitek byl let helikoptérou nad nejvyšší horou Nového Zélandu “ Mount Cook” 3 754 metrů nadmořské víšky. Let zahrnoval “Fox a Franz Josef” Glaciers. Farmář, který pilotoval, byl zkušený pilot, ale v jednom okamžiku se zdálo, že snad nedoletíme. Z farmy jsme vyletěli a bylo slunečné, krásné odpoledne. Počasí je zde velice proměnlivé, jak to bývá v horských oblastech normální. Nejprve jsme na jedné horské plošině přistáli, vylezli a bořili se po kolena ve sněhu. Nadělali jsme spoustu fotek a to právě hory “Cook”. Najednou byl čas letět zpět, neboť se zatáhlo a blížila se bouřka. S pilotem nás bylo v helikoptéře pět. Při zpátečním letu pilot kroužil mezi horami a hledal vhodný sestup. Díky mrakům, které se uzavíraly a znemožňovaly viditelnost, jsme neměli jiné řešení, pouze se modlit, abychom z této situace bez úhony vyvázli.
Týden před naším výletem jsme v TV sledovali tragédii zrovna z této oblasti, když se zřítila helikoptéra s turisty a všichni zahynuli. Neuvědomili jsme si, jak nebezpečný let budeme absolvovat. Až když farmář pilot přistál na přistávací ploše, oddychli jsme si. Jeho manželka s dětmi tam čekali a bylo vidět, že měli také strach. On však v bezpečí dělal hrdinu a nám, kteří jsme se z nebezpečného úniku vzpamatovávali, říkal, že ví, co dělá, že jsme se nemuseli bát.
Když jsme se později přesunovali z jednoho místa na druhé, překvapil nás policajt. Abychom udělali fotografie z překrásné krajiny, často jsme u cesty zastavovali. Měli jsme dojem, že došlo z naší strany k porušení pravidel jízdy, nic však takového. Mladý usměvavý oficír nám podával navštívenku s jeho jménem a telefonním číslem. Slouží v tomto rajónu, a kdybychom měli jakýkoliv problém, ať mu zavoláme. Popřál nám krásnou dovolenou, a jak rychle se objevil, tak zmizel. Na další zážitky z této malebné země se budeme moc těšit.
