Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Hudba posiluje a dodává odvahy

140. výročí narození Karla Hašlera

Ať  žije naše Česká republika!”
voláme všichni z plných plic.
Ctíme a milujeme Masaryka
ale sami neděláme nic!
(Karel Hašler 1919) 


Zítra (31. října) to bude 140 let  co se v Praze na Zlíchově narodil Karel Hašler - český písničkář, herec, textař, skladatel, spisovatel, scenárista, dramatik a režisér. Rád bych společně s mou bývalou kolegyní Martinou Roe čtenářům magazínu SeniorTip tohoto významného umělce prostřednictvím dřívějšího rozhovoru s jeho synem Thomasem Haslerem připomněl. 

Ze spousty písniček co složil a zpíval se jich mnoho zachovalo do dnešních dnů a za všechny uvedu „Po starých zámeckých schodech“,  „Čí je Praha? Naše!“,  „Ta naše písnička česká“ , „Kam pak na nás bolševici“ a mnoho dalších. 

Za druhé světové války svými písněmi burcoval v Československu protiněmecké nálady a tím odpor proti německé okupaci. Gestapo, které ho po celý čas sledovalo, nenechalo to jen tak být a 2. září  1941 byl při natáčení filmu Městečko na dlani zatčen. Svůj život skončil v koncentračním táboře Mauthausenu, koncem roku v prosinci byl na schodech ukopán k smtrti. V jiné verzi měl být uvázán v mučírně a byl poléván ledovou vodou až zemřel. Jeho poslední píseň, kterou složil, končila slovy "Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám..."

Václav Židek
* * *
 
Syn Karla Hašlera Thomas Hasler se narodil v Praze roku 1941, měsíc před tím, než jeho otec byl v koncentračním táboře Mauthausen nacisty zavražděn. Československo opustil se svou matkou v roce 1949, rok poté, co komunisté přišli k moci, a vyrostl v Austrálii.  Své dětství až do věku 16 let strávil v Austrálii, odkud se s matkou odstěhovali do USA, kde dodnes žije v Baltimoru. Své studium zakončil získáním magisterského titulu BA (univerzitní titul v humanitních vědách (umění) v Hobart College v Michiganu.)  

Do roku 1968 pracoval jako redaktor anglických novin dva roky v Libanonu v hlavním městě Bejrútu.  Tam také  poznal svou manželku Bonnii, která pocházela z New Yorku, a s ní se v Bejrútu oženil. Po návratu do USA si našel práci v žurnalistice v “Baltimorském Slunci”, kde pracoval 16 let, po čase se stal podnikatelem ve výpočetní technice a později poradcem Evropské společnosti McKinsey & Co, Management Consultants. 

Po pádu komunismu se začal znovu kontaktovat se svým českým prostředím, což vedlo k tvorbě dokumentu o jeho otci Karlu Hašlerovi – o hledání otce, kterého nikdy nepoznal. Dokumentární film byl promítán na několika místech včetně Českého centra v NewYorku a Českého velvyslanectví ve Washingtonu. 

Thomas Hasler patří mezi lidi, kteří vědí, co chtějí, a jdou za svým cílem. 
Je podsaditý, veselý, s šedobílými vlasy a s robustní tváří s výraznými rysy a velkýma rukama. Jako většina Čechů, miluje dobré pivo a rád mluví o jakémkoli tématu, zejména o svém otci, známém písničkáři Karlu Hašlerovi, kterého objevil až v pozdějším věku svého života.

Hned na první pohled sympatického a většinou usměvavého Thomase Haslera jsem poznal před 10 lety u příležitosti vzpomínkového koncertu v den tragického skonu jeho otce v koncetračním táboře Mauthausen. Bylo tomu tenkrát rovných 60 let. Od toho dne jsme se za ta léta sešli ještě mnohokráte a vzniklo hezké přátelství, kterého jsem nyní využil spolu s mou kolegyní Martinou Roe k získání exkluzivního rozhovoru s tímto mimořádně talentovaným mužem.

Václav Židek

 
* * *
 
Kolín nad Rýnem – Baltimore 24. 04. 2011

V. Židek: Jestli se, Thomasi, nemýlím, tak jsi začal častěji jezdit do Prahy od roku 2001, kdy jsi přiletěl na vzpomínkový koncert “Karel Hašler jak ho neznáme”, pořádaný z iniciativy časopisu Český dialog. Koncert se pořádal k 60. výročí úmrtí tvého táty. Tam jsme se také poznali. Nemáš pocit, že do té doby bylo nějak na tvého otce ve sdělovacích prostředcích v Československu zapomínáno a to i přesto, že se jeho písničky velmi často zpívaly?
Za času vlády komunistů to bylo jasné, ale proč tomu bylo nadále i po “Sametové revoluci”?

Koncert v roce 2001 byl vlastně o Karlu Hašlerovi, kterého v té době Češi moc neznali. Zajímalo mne, jak lze zdůraznit prostřednictvím koncertu politické preference mého otce, část, o kterou se nejvíce zajímám.

 

Později jsem byl v Praze v roce 2004 na dvou koncertech. Na jednom jsem objevil, Štěpána Raka, skvělého kytaristu. Bylo to v koncertním sále Lucerna, kde vystoupil s předními současnými českými hudebníky – to mi dalo zcela nový pohled na hudbu. 
Dokonce i nejlepší česká rocková kapela hrála jednu z otcových písní. Byla tam tehdy četně zastoupena česká média, ale většina lidí bohužel ví jen málo o Karlovi Hašlerovi a už vůbec nic neví o mé matce jen proto, že byla Němka. Nejvíce mne zajímal rozsáhlý výzkum období druhé světové války, a proto jsem se kontaktoval s lidmi z tohoto období – zajímal jsem se například o otcovo zapletení s Gestapem a o jeho prožitky v Mauthausenu. 

V. Židek: Co bylo příčinou toho, že jsi na tento koncert přiletěl a splnila tato vzpomínková akce tvá  očekávání? Můžeš popsat krátce našim čtenářům své pocity a vzpomínky na tento významný večer?
Ten koncert jen prezentoval začátek mé zkušenosti s hudbou. Jak jsem řekl dříve, já jsem měl největší zájem o jeho politickou stránku. Pokaždé, když slyším “Českou písničku,“ vzbudi ve mně vlnu emocí, kromě případů, kdy slyším špatné provedení, pak cítím hněv. Zejména se mi líbí interpretace Štěpána Raka. 

V. Židek: Při repríze tohoto koncertu o dva měsíce později, který moderovala Pavlína Filipovská a opět hrály a zpívaly hudební skupiny Šlapeto a šumavský Archeus, vznikl v hlavě pana Ivo Zelenky nápad postavit Karlu Hašlerovi v Praze pomník, což se o 7 let později v roce 2009 stalo. Na odhalení pomníku jsi opět zavítal do Prahy. Jaký to byl pro tebe pocit, že otec byl po tolika letech tímto způsobem konečně doceněn?
Myslím, že socha byla v pořádku, ale nikdo ji se mnou nekonzultoval. Ocenil jsem snahy Ivo Zelenky, ale velice mne mrzelo, že nerespektoval vztah mého otce s mou matkou.

V. Židek: Kdysi jsi měl v plánu prosadit v Praze každého roku něco jako festival Hašlerových písní, který by trval celý týden. Co bylo příčinou, že z toho sešlo? 
Je pravda, že jsem podporoval tento koncept, ale nenašel jsem pro něj žádnou podporu, tak jsem od něj upustil. Já jsem teď ve styku s lidmi, kteří by se pokusili podpořit film o opomíjené stránce druhé světové války – film proti útlaku hudby, o zakázaném milostném poměru, o hodnotě humoru předávaného prostřednictvím hudby a kabaretu, film srovnatelný s Schindlerovým Listem, Zvukem hudby, Kabaretem a Casablancou.

M. Roe: Můj prastrýc spisovatel Otakar Batlička byl zavražděn ve stejném koncentračním táboře jako váš otec a až do současnosti si nejsme jisti příčinou smrti. Jak to bylo s vaším otcem?
Představte si, pokud můžete, mrazivou noc v prosinci roku 1941 v koncentračním táboře Mauthausenu v Rakousku. Němečtí vojáci vyženou chovance ven. Svléknou ho donaha a svážou mu ruce. Postříkají ho ledovou vodou a nechají ho umřít. Takto si představuju smrt svého otce. Přisluhovači gestapa v Mauthausenu se bavili tím, že dělali takové “ledové sochy” z lidských bytostí. Tato praxe byla nová forma mučení, zavedená již na podzim roku 1941, a zatímco způsob smrti Karla Hašlera se liší stejně jako v případě vašeho prastrýce, většina lidí tvrdí, že můj otec zmrzl. Brzy poté má matka obdržela od Němců oznámení, kde jako příčina jeho smrti byl uveden zápal plic. Měsíc předtím, než zemřel, jsem se v Praze narodil.

M. Roe: Mám pravdu, když  se domnívám, že za prvních 50 let svého života jste toho moc o svém otci nevěděl?
Nyní žiji již posledních čtyřicet let v Baltimoru a většinu svého života jsem toho opravdu znal jen málo o svém otci. Věděl jsem, že Karel Hašler byl herec, skladatel a písničkář. Myslel jsem, že je to dávná historie a chtěl jsem žít svůj život. Měl jsem fotografie a dokonce zdědil nějaký majetek: ručně psanou hudbu, manžetové knoflíčky, pouzdro na cigarety. Přesto jsem nic nevěděl o tom, jak proslulý můj otec byl.

M. Roe: Takže kdy to bylo, když  jste se o něm vlastně něco více dozvěděl?
Můj první pokus v roce 1990 byl velkým zklamáním. Bylo mi 49 let, když jsem se posadil ve skromném kině v Manhattanu, abych se podíval na němý film z roku 1927, v němž Karel Hašler hrál roli právníka alkoholika. Já se podíval na obličej muže na plátně, jeho gesta a neviděl žádnou fyzickou podobnost. Ale moje zesnulá manželka Bonnie, ta ji rozhodně postřehla. Film mi nenabídl žádné citové pouto, ale to přišlo později a se života měnící sílou: Karel Hašler mne oslovil způsobem, který více než kterýkoliv z jeho jiných talentů, mě pevně vázal k duši českého lidu, což mi pomohlo vycítit náladu mého národa v době nacistických let. Oslovilo to přímo mé srdce, i když jsem nerozuměl jedinému slovu. Později, když jsem dostal videokazetu z filmu “Písničkář” a ukázal to  českým -Američanům v Baltimoru, všichni ji začali zpívat –  bylo to až touto dobou, kdy jsem teprve zjistil, že nacisté zakázali národní hymnu, a tato písnička se stala národní hymnou, a neustále zůstává oblíbenou písní-českých Američanů a pravděpodobně i dalších.

M. Roe: Matka mé babičky byla Němka, a tak babička žila prvních 6 let svého života v Německu a v té době nemluvila vůbec česky. Pak se přestěhovala do jižních Čech, začala mluvit jen česky a zapomněla veškerou svou němčinu. Její příběh mi tak trochu připomíná váš osud z mládí.
Moje matka a já jsme utekli z Československa a jeho komunistického režimu v roce 1949, když mi bylo sedm let – ona s razítkem se slovy “Nepřítel státu” v jejím pasu. Dopluli jsme do Austrálie na nákladní lodi a usadili se v Cowra, městě v Novém Jižním Walesu, kde moje matka Lotte (Charlotte) Jurda, učila na střední škole francouzštinu, latinu, a tělesnou výchovu. Odmítl jsem všechno české a zůstal, jako mladý chlapec, lhostejný k dědictví svého otce. Ignoroval jsem jeho paměti, stejně jako jakékoli ocenění mé vlasti, protože jsem nikdy nedoufal, že bych se navrátil. Později jsem napsal v česko-slovenském deníku Slovo, že jsem se styděl za svou zemi tak snadno okupovanou nacisty a netečnou vůči komunistům. Odmítl jsem mluvit česky. Moje předsevzetí bylo tak intenzivní, že jsem česky úplně zapomněl.

M. Roe: Snažil jste se někdy o to nějak češtinu ve své  paměti vybavit?
Rozhodně bych byl moc rád, kdyby se mi to podařilo. Dokonce jsem se dvakrát nechal hypnotizovat, ale bohužel bez úspěchu.

M. Roe: Vrátíme-li se k Austrálii, tam jste pobyli devět let? Co následovalo potom?
Moje matka a já jsme se přesídlili do Ameriky v roce 1958. Já navštěvoval Hobart College v New Yorku a později žurnalistiku na Michiganské univerzitě. Když jsem byl v Libanonu v roce 1968 jako anglický internista pro Daily Star, dvě události změnily můj život. Setkal jsem se a vzal si Bonnie Sether, postgraduální studentku na Americké univerzitě v Bejrútu. Pak, v roce 1968 v době Pražského jara plné naděje na demokracii, která byla rozdrcena sovětskými tanky, se ve mně probudila zvědavost na události v mé rodné zemi.

M. Roe: Chtěl jste proto navštívit Prahu?
V roce 1972, ještě v době tvrdého komunismu, jsem Prahu navštívil. To ve mně posílilo můj dlouholetý názor o tom místu: nenašel jsem tam nic blízkého mému srdci. V roce 1975 jsem se stal americkým občanem. Mé nadšení pro život reportéra vydrželo až do roku 1984, po kterém jsem dělal výzkum pro knihu o Německu a pracoval na předinternetovém projektu novin a časopisů pro informace o zásadách pro obchodní manažéry. Později jsem uzavřel smlouvu s mezinárodní společností manažerského poradenství. 

M. Roe: Rok 1993 je pro vás velmi důležitý, zvláště  co se týká  vaší cesty za  poznáním otce. Řekl byste, že mám pravdu?
Smíření s mou minulostí se vskutku nedostavilo až do roku 1993, kdy při mém dalším výletu do Prahy jsem se díval na otce v Písničkáři,  filmu z roku 1932, který popisuje jeho život.

M. Roe: Další období vašeho života bylo dost smutné, protože jste důsledkem rakoviny ztratil svoji ženu a později i matku.
Bonnie umřela na rakovinu v roce 1995, o šest let později pak umřela i má matka Lotte Jurda. V této době jsem se již smířil se svým dědictvím. Začal jsem shromažďovat a pohlcovat tolik informací, jak o svém otci, muži, umělci, tak také jako původci odporu proti nacistické tyranii, o kterém se říká, že pomohl lidem uprchnout ze země. Před smrti mé matky jsem našel výzkumníka v Praze, který mi pomohl probrat se archivy, většinou  najít materiály příslušné restitučním programům. Dříve, když moje matka mi chtěla povědět o “starých časech”, neměl jsem zájem, ale když jsem konečně začal projevovat zájem, ona už nechtěla mluvit o těch dnech, protože řekla, že byly příliš bolestné.

M. Roe: Více intimního jste se pak dozvěděl z memoárů  matky?
Kdysi jsem navrhl matce. aby napsala memoáry a tento nápad ona zamítla, ale tajně to podnikla. Později jsem memoáry sám objevil a tajně je četl. Poznal jsem ve větší míře obrovské veřejné postavení otce v Československu, ale též jeho lidskou stránku. Karel Hašler byl sukničkář, hýřil, lstivý vyprávěč příběhů a vtipů, spisovatel a písničkář, který se ve svých písních vysmíval nacistickým okupantům a předtím přisluhovačům rakousko-uherské monarchie. Vášnivý politický člověk, který se zamiloval do ženy o polovinu mladší – k tomu všemu do Němky v době, kdy byla manželství mezi Čechy a Němci odsuzována na obou stranách. Toto samo o sobě je film, je to milostný příběh.

M. Roe: Měl jste proto někdy chuť  udělat film o životě vašeho otce?
Ano, napsal jsem filmové zpracování  příběhu a od té doby jsem mluvil s pěti režiséry o filmu o životě otce před válkou, který by pomohl osvětlit dynamiku českého, německého a židovského prostředí v těch letech v Praze. Mezitím pokračuji v hledání, kde mohu, v souborech informací gestapa – nových informací o otci, když byl v rukou nacistů. Dokončil jsem též dokumentární film o životě a osudu otce ve spolupráci s česko-židovským autorem Arnoštem Lustigem, který přežil koncentrační tábory smrti, a s jeho synem Josefem, který natáčí filmy. Též pracuji na vydání memoárů matky ve Společnosti Františka Kafky v Praze.
V březnu tohoto roku jsem také slyšel od vydavatele v USA, že se zajímá o zveřejnění pamětí mé matky, a jelikož jsou příliš krátké, chtějí, abych jim napsal o mém hledání otce … docela výzva.
Dozvěděl jsem se o tomto vydavateli jménem McFarland, který se specializuje na knihy pro knihovny, na recepci velvyslanectví po představení dokumentárního filmu. Já jsem nyní také poprosil Centrum obětí a Výzkumné centrum v Muzeu holocaustu ve Washingtonu, aby pomohli najít užitečné dokumenty.

Václav Židek: Krátký dokumentární film “Písničkář, který nezemřel”, který byl již natočen, je z větší části namluvený v češtině, a kde není, jsou české titulky. Můžeš čtenářům CzechFolks prozradit, kde je možné toto DVD si zakoupit a jaká je jeho cena?
Dokumentární film jsem původně plánoval dát do prodeje, ale pak jsem zjistil, že se bude jednat jen o malý trh a byly by tam  komplikace s licenčními poplatky, tak jsem to přestal prodávat. 

M. Roe: Vy se sám velmi zajímáte o jednu část holocaustu, mohl byste nám o tom říci trochu víc?
Jedním z mých cílů  je podnítit zájem o aspekt holocaustu, o kterém věřím, že  mu nebyl věnován dostatek pozornosti: vraždy milionů lidí během války, lidí, kteří nepatřili pod rubriku židů jako třeba romové, Poláci, Slované, odboroví předáci, homosexuálové, komunisti, staří lidé, tělesně a mentálně postižení a jiní, kteří se odchýlili od nacistické představy, kdo by měl žít a kdo by měl zemřít. Karel Hašler – můj otec, byl jednou z těchto obětí. Znovu jsem navštívil ve Washingtonu Muzeum holocaustu, kde se nyní více zajímají o nežidovské oběti, ale stále nemají informace o mém otci.

 

V. Židek: Velice zajímavou osobností v tvém  životě i v životě tvého otce byla paní Hilda Hojerová, kterou jsi vždy hezky oslovoval “moje teta”, protože byla dobrou přítelkyní vaší rodiny, byla tvojí starostlivou chůvou a jako malého chlapce tě dobře znala. Byla to skutečně odvážná žena, která se nebála v čase, když byl tvůj otec zatčen, jít za něj orodovat na gestapo, aby byl propuštěn, a nosila mu do Pečkárny balíčky na přilepšenou. Byla to žena bojovnice, která se nikdy nebála a v čase komunizmu byla několik let za své protirežimní přesvědčení zavřená. Do konce svého života – dožila se 98 let – bojovala proti současným politickým křivdám a intrikám. Nebála se stanout po boku tolikrát křivě obžalovaného Vladimíra Hučína, kdy většině lidí byl osud tohoto muže lhostejný. Nechceš  nám něco o ní říci? Jsem přesvědčen, že tato dnes už nežijící žena by si to zasloužila.
Hilda byla pro mne velkým objevem, protože mi ukázala na lidskou stránku mého otce, něco, na co jsem se snažil přijít mnoho let. Poskytla mi ústní verzi historie příběhu, která byla pro mne neocenitelná. Nebyla vlastně moje chůva, to je chyba v dokumentárním filmu. Ale znala nejen otce, ale i mou matku, a dokonce mne samého jako dítě. 

V. Židek: Jistě stále sleduješ dosti neutěšenou politickou situaci v tvé  rodné zemi. Nespokojenost obyvatel, zvláště s pokřivenou justicí a chováním politické reprezentace, stále více stoupá. Co si o tom všem, jako velký zastánce lidských práv, myslíš?
Nejprve mi dovol říci, že jsem nebyl hrdý na Čechy za komunismu, protože oni volili komunisty, a pak měli velmi represivní verzi komunismu. Nejsem vůbec zaujatý současnými politiky a uvažuji, že úspěch Čechů, je většinou výsledkem soukromé iniciativy. 
Jak jsem řekl předtím, část otcovy kariéry, která mě nejvíce dojímá, je jeho politika, s použitím písně proti Rakousku-Uhersku, proti bolševikům, českým politikům, a konečně, nacistům. Bylo mi řečeno, že on byl velmi konzervativní politicky, ale já sám nejsem. 

V. Židek: Když jsme byli oba v Praze na odhalení pomníku tvého otce, slyšel jsem, že se stala taková nepříjemná věc – nebyl jsi po ceremonilálu z horlivosti jednoho pořadatele vpuštěn na raut. Vůbec nepomohlo ani upozornění tvých přátel, že jsi synem toho Hašlera, jehož socha byla před chvílí odhalena o kousek výše na Starých zámeckých schodech. Musel to být velký trapas, ale ty ses dokázal nad to povznést a odešel jsi slavit s několika přáteli do jedné malostranské hospůdky pod Hradem. Jistě to nebyl příjemný pocit.
Bylo tam několik nepříjemných situací. Na koncertu pořádaném Ivo Zelenkou jsem nebyl představen, takže Pepi Lustig to učinil z podia sám. Byla mi do Ameriky poslána písemná pozvánka na recepci, ale tu jsem našel až při návratu domů, a tak na recepci samotnou mi nedovolili jít, takže jsem se cítil velmi dotčen. Také jsem nebyl ani pozván na samotný obřad odhalení, ale jiní pozvánky dostali. Jak jsem řekl, Ivo Zelenka (předseda Občanského sdružení Písničkář) chtěl řídit celou věc a odmítl můj zájem. Ivo mi řekl v   minulosti, že nerespektuje vztah mého otce s matkou, myslím, že jádro problému spočívá v tom, že ona byla Němka. 

 

V. Židek: Za ta léta při svých cestách do Prahy jsi jistě poznal mnoho zajímavých lidí, kteří se stali tvými přáteli. Na koho dnes nejraději vzpomínáš a myslíš si, že by se v našem rozhovoru nemělo na něj zapomenout?
Existuje několik lidí, kteří byli velmi prospěšní – myslím třeba Gabriel Goessel, muzikolog, který pracuje v dokumentárním filmu. Také Radan Dolejš, který nyní spolupracuje s Českou televizí, ale který napsal tezi o mém otci a zorganizoval koncert Lucerna v roce 2004 a dodal mnoho cenných poznatků. Prostřednictvím dokumentárního filmu jsem se také setkal a spřátelil s dnes už zesnulým Arnoštem Lustigem a jeho synem Pepi – oni byli těmi, kteří navrhli, aby se udělal ten dokumentární film.

V. Židek: Na závěr bych se tě zeptal, co se ti v Čechách nejvíce líbí, co bys přál této malé zemičce a co bys rád vzkázal svým krajanům.
Uznávám, že Češi měli těžkou historii, ale mají také bohatou kulturu a někteří se stali velmi proslulými v různých oblastech. Baví mě navštěvovat Prahu, protože to je tak krásné město, a teď mám řadu dobrých přátel, kteří mi pomáhají pocítit, že jsem nejen turista. Já bych především chtěl rád pomoci Čechům pochopit příspěvek mého otce k  jejich dědictví. Asi bych se měl vyjádřit jinak, protože jsem v poslední době získal zpět své státní občanství České republiky. Měl bych tedy říci, že  chci  pomoci svým krajanům / krajankám porozumět, jaký je příspěvek mého otce našemu kulturnímu dědictví!

 
Ta naše písnička česká v originálním podání Karla Hašlera
Další písničky:
Vejvodova kapela & Mistříňanka - Ta naše písnička česká (Karel Hašler)
K. Hašler: Svoboda je svoboda
Text: Václav Židek a Martina Roe
 
* * *
Fotografie z archívu © Thomase Haslera, občanského sdružení Písničkář a Václava Židka

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 11.11.2019  11:42
 Datum
Jméno
Téma
 11.11.  11:42 Tomáš Mácha
 01.11.  12:38 Anna P.
 01.11.  10:52 Anna P.
 31.10.  13:24 Václav Židek Mnoho díků vám všem posílám ...
 31.10.  10:58 Eva Gratuluji!
 31.10.  10:27 Jana Reichová Poděkování
 31.10.  05:57 Jaroslava Pechová Hudba posiluje a dodává dvahy
 30.10.  22:30 Evussa Dík
 30.10.  13:20 Renata Š.
 30.10.  10:37 Von
 30.10.  07:45 Karla I.
 30.10.  06:55 Ivan