Eduard Ingriš a Škoda lásky
Psal se rok 1931, když v Praze přišel k Eduardu Ingrišovi mladý a tehdy celkem ještě málo známý skladatel Jaromír Vejvoda. Ingriš byl v té době už známým hudebním skladatelem i textařem, jeho operety se hrály na mnoha divadelních scénách a proslavily ho také oblíbené trampské i populární písně, které vycházely na gramodeskách i tiskem. A hlavně také známá a oblíbená „Niagara" z operety „Trampské milování ",která se zpívá a hraje dodnes. Eduard Ingriš spolupracoval i se známými skladateli, textaři a divadelníky. Mezi jeho dobré známé patřil například Karel Hašler, Jaroslav Ježek a z herců třeba Ferenc Futurista nebo Zita Kabátová a další.
A tak není divu, že ho navštívil i Jaromír Vejvoda a přinesl mu ukázat svou nejnovější skladbu a požádat zkušeného a tehdy už známého kolegu, aby mu skladbu pomohl nějak vylepšit a upravit. Byl to foxtrot „Škoda lásky", který se Ingrišovi docela líbil, ale, jak mi řekl o mnoho let později už v Kalifornii něco té skladbě chybělo, aby se stala opravdu populární a oblíbenou. Přemýšlel nad tím a napadlo ho, že je to asi právě proto, že se jedná o foxtrot. Jak mi pak Eduard Ingiš vyprávěl při jednom z mnoha rozhovorů, které jsem si i natáčel, jeho oblíbenými skladbami byly polky. Byl, jak doslova prohlásil „velkým milovníkem polky", rád je skládal (tu poslední krásnou polku Česká muzika složil i s vlastním textem pár měsíců před svou smrtí pro Waldemara Matušku - ten ji ale bohužel nezpíval, dal přednost Ingrišovým trampským písním).
Nakonec se tedy Ingriš rozhodl a z foxtrotu „Škoda lásky" udělal polku. Skladba se spokojenému a vděčnému Jaromíru Vejvodovi tak zalíbila, že okamžitě kromě finanční odměny navrhl, aby byl Eduard Ingriš oficiálně uveden jako spoluautor. Ten to z několika důvodů odmítl. Jak se mi svěřil, jedním z hlavních bylo to, že chtěl, aby popularitě skladby nepomáhalo jeho jméno, ale pouze kvalita. A pak ať mladý skladatel ukáže, co v něm bude dál.
Nedalo mi tenkrát, abych se přítele Eduarda nezeptal, jestli toho později, když polka „Škoda lásky" se stala tak známou a oblíbenou v celém světě, nakonec nelitoval. Jen se zasmál. Vejvodovi tu pozdější popularitu nezáviděl - a samozřejmě ani příjmy, které to přinášelo. „Američané mu po válce vyplatili asi třicet tisíc dolarů a Vejvoda si za ně pořídil hospodu, o tu ale pak zase po roce 1948 bohužel přišel." Eduard Ingriš v odešel v roce 1947 do zahraničí, v Peru se stal dokonce dirigentem symfonického orchestru i známým mořeplavcem a cestovatelem. Zemřel v roce 1991 v USA. S Jaromírem Vejvodou se už nikdy nesešel. Dívám se na jeho fotografii u klavíru s partiturou Niagary. A pak si pustím rád i tu slavnou Vejvodovu polku. Je v ní přece i nezanedbatelný kus práce a umu Eduarda Ingriše.