Anna Karenina
Když nám byla v padesátých letech ve škole doporučená jako povinná četba Anna Karenina, nepřistupovala jsem k této četbě se zvláštním nadšením. Bylo nám vštípeno, že děj se odehrává za carského Ruska koncem 19. století, kde sňatky nebyly sjednávány svobodnou vůlí snoubenců, ale dohodou převážně kvůli majetku, což naše socialistická společnost odsuzovala. Preferovala lásku. Domnívám se, že jsem tenkrát obsah knihy opsala, jak to ostatně učinila většina třídy. Až vzápětí po maturitě jsem si knihu vypůjčila, přečetla jsem ji jedním dechem a byla jsem překvapená, jak je ten příběh protagonistky Anny krásný. Prožívala jsem s ní její velkou lásku, ta byla tenkrát pro mne prioritní. Neuvažovala jsem, že L.N. Tolstému bylo padesát let, když po čtyřech letech knihu dopsal. Nepozastavovala jsem se nad krásnými paláci, které šlechta vlastnila v Petrohradě i v Moskvě. Ani na mysl mi nepřišlo, že kromě těchto paláců musí vlastnit rozsáhlou půdu na venkově a duše k ní náležející, které jim na provoz jejich domů vydělávají prakticky jen za obživu. Nedívala jsem se na příběh z pohledu Karenina. Samozřejmě, že když tak majetný člověk, hrabě nebo kníže se rozhodl pro sňatek, musel mít nějakou jistotu, že ho žena neopustí. A proto si společnost stanovila určité podmínky ohledně rozvodu, dětí a postavení ve společnosti.
L. N. Tolstoj si vybral pro svůj román hrdinku Annu, která podlehne lásce a je to žena natolik silná, že se rozhodne za svou láskou jít a překonat nesnáze a bariéry nastavené společností. Anna je vdaná žena za vlivného muže Karenina, s nímž má synka Serjožu. Jede sama navštívit do Moskvy svého bratra, aby uklidnila svou švagrovou, která zjistila nevěru manžela s pečovatelkou jejich dětí. Když se Anna vrací, sedí v kupé s hraběnkou Vronskou. V Petrohradě na nádraží ji čeká manžel a hraběnku Vronskou její syn Alexej. Stačí jediný pohled, přeskočí jiskra a už nezadržitelně vzplane požár. Hrabě Karenin, starší v podstatě rozumný člověk milující svou ženu, má za krátký čas důvodné podezření. Jde s Annou na závody, v nichž má Vronský naději vyhrát. Při pádu Vronského koně to Anna nezvládne a zoufale vykřikne a málem omdlí. Tím dá najevo své city a ve společnosti se znemožní. Pro Karenina je pozdě požár lásky uhasit. Anna mu sdělí, že od něj odejde, že čeká s Vronským dítě. Pro společnost, v níž se Kareninovi pohybují je takovýto exces nemyslitelný a porušení pravidel je nutno dát komukoliv patřičně najevo. A tak se také stane. Jedinou zbraní Karenina je jeho syn Serjoža. Anna žije v Kareninově paláci a porodí dcerku. Karenin je ochotný za určitých podmínek jí odpustit a poskytnout jí postavení ve společnosti, na kterou byla zvyklá, a to jen v případě, že s Vronským skončí. Na to Anna nepřistoupí. Staví se proti společenským konvencím. Jde tvrdě a neochvějně za svou láskou. Ale neuvědomuje si, jakou cenu bude muset za ni zaplatit. Ztráta syna, vyhoštění ze společnosti. Karenin na rozvod nepřistoupí, styk se synem jí nedovolí. Izolovanost Anna nakonec nezvládne, od porodu bere opium a začíná Vronského obviňovat, že zatímco on je ve společnosti vítaný, ona ne. Začíná na něj nesmyslně žárlit. Ani on postupně její žárlivé scény nezvládne. Když ji nechá doma samotnou, nevidí Anna ze svého neštěstí žádné východisko. Možná zajet za jeho matkou. Ani neví jak, octne se na nádraží a rozhodne se se vším skoncovat. Skočí pod vlak.
Po létech, kdy jsem dospěla, mi příběh Anny Kareninové nevybledl. Silný působivý příběh, který stěží může filmové zpracování nahradit. U filmového zpracování je důležité vystihnout ruskou duši. Pro diváka je důležité obsazení Karenina a Vronského. Vronský by měl být mužný typ, přitažlivější než starší spolehlivý Karenin. Alespoň taková je moje představa. Viděla jsem několik filmových provedení a zastavím se u filmového zpracování z r. 1996 režizéra Bernarda Rose. Annu Kareninu hrála Sophie Marceau a Sean Bean Vronského. V tomto filmu James Fox jako Karenin byl vysoký zajímavý muž, že se člověku nabízela otázka, proč se Anna zahleděla do Vronského natolik, že svého muže chtěla opustit. Důvod k tomu měla jasný. Láska. I když Karenin nebyl tak starý ani ošklivý a byl její jistota, Annina láska byla slepá. Ve filmu bylo oproti druhé verzi z r. 2012 pravdivěji podáno první a klíčové setkání Anny a Vronského, což bylo v příběhu velmi důležité.
Na druhou verzi jsem šla s jistými nadějemi. Ale provedení bylo odlišné od všech mých očekávání a představ. Děj nebyl zasazen do ruské krajiny, ale na divadelní prkna, což mnohé diváky zaskočilo. Scény byly dynamické, šly jedna za druhou, což je poplatné dnešní době. První setkání aktérů na nádraží vyznělo do prázdna, a to bylo pro mne zklamáním. Zato velice profesionálně vyzněla scéna pádu Vronského koně do hlediště a na závěr filmu pár Anny po kola vlaku. Karenin se mi jevil jako realistická postava z knihy. Žádný krasavec, jen spolehlivost sama. Hrdinku knihy Annu Kareninu hrála Keira Knifhtley. Ale představovala bych si k ní mužnějšího důstojníka než toho mladíčka, který sotva stál za hřích a veškerou oběť, kterou pro něj podstoupila. A jak už znovu opakuji, vložení děje na divadelní prkna ztratilo realističnost, mocný prožitek a nezdálo se mi až tak zdařilé a šťastné. Jako by se z příběhu vytratila hluboká ruská duše a veliká láska. Nikdo z diváků v kině nesetřel ani slzu.