O obrovi a světoběžníkovi z Neštěmic
Žil kdysi na hradě Blansko obr a chodil do blízké vesnice na pivo. Na tom hradě hlídal obrovitánský poklad, a tak nikdy panu hospodskému nezůstal nic dlužen, což je u obra důležité, protože vypije hodně piva a pak platí velký účet. Takový obr, když si sedne do hospody na pivo a nezaplatí, dokáže hospodského za jediný den zruinovat. To ovšem nebyl případ toho našeho obra z Blanska. Každý pátek přišel do vsi a přinesl s sebou mohutnou žízeň. Pan hospodský Bláto to věděl, a tak na pátek objednával dvojnásobný počet sudů.
A jednou takhle přišel ten obr zase v pátek v podvečer do hospody, nechal si otevřít sud, částečně uhasil žízeň a povídá: „Zejtra se stěhuju.“ A panu hospodskému, když to slyšel, spadla dýmka. „A co, že tak náhle, obře? Pivo vám tu přestalo chutnat?“ „Cha,“ uchechtl se obr a hospoda poskočila i se základy o dobrých dvacet centimetrů blíž k západu. „Pivem to není, pane Bláto, jelikož ho zdejší sládek skvěle vaří a vy ho výborně točíte! Na hradě se mi usadili mravenci a já jsem z nich naprosto zoufalej. Leze to všude po hradě, do spíží, krmí se to mejma zásobama, šunčičkou z Kostomlat a cukrem a já si nevím rady. Když jsem tam měl krysy, stačilo si kejchnout a byly pryč, když mi tam lezli švábi, zadupal jsem a do jednoho z hradu vypadali, ale tohle... Na ty proklatý mravence nic nepomáhá, jsou tak titěrný, že je kejchnutí neodfoukne, a když dupu ostošest, držej se pod podlahou pevněji než farář víry. Proto jsem to vzdal, a zejtra se stěhuju a basta. Mám jich už po krk!“
Pohled na okolí hradu
A pak se obr pořádně napil, až to šplouchlo a hospodský už valil nový sud. A když ho otvíral, povídá: „Včera mi tu seděl jistý světoběžník, co si dal osm piv, pak vykřikoval, že dokáže všechno na světě a chvíli na to usnul.“ „Opravdu? No, jestli umí všechno na světě, tak je to člověk, kterýho hledám! Nevíte, kde bych toho světoběžníka našel?“ „Ráno tady ještě spal na tomhle stole, pak si dal párky s křenem a odešel. Tvrdil sice, že jde do světa, ale vzal to směrem na Litoměřice k pivovaru.“ Vysvětloval hospodský.
„No, když teď dopiju tenhle druhej sud, vyrazím na cestu a přidám do kroku, budu v Litoměřicích v půl šestý, a to je ještě dost světla.“ A tak když obr dopil ještě ten druhej sud, zaplatil, poděkoval za radu a už si to mocnými kroky chvátal na Litoměřice. Překročil Labe, pak kopec Vysoký Ostrý, pár vesniček a byl v Litoměřicích a hned si to namířil k pivovaru. Nahlédl do pivovarského výčepu, kde, přesně jak tušil, našel onoho světoběžníka, co po osmém pivu umí všechno na světě.
Náš obr si ho představoval jako pořádné chlapisko, ale nyní, když ho viděl, byl jeho vzhledem zklamán. Připomínal visící šaty na poutku, na které někdo nasadil bledou hlavu s brejličkami a ošuntělou čapkou. Světoběžník však obrem zklamán nebyl. Obr totiž vypadal přesně tak, jak si ho ustrašený světoběžník představoval a jelikož ještě neměl v sobě ono osmé pivo, začal volat o pomoc a na hospodského, co to sem leze za obludu. Hospodský světoběžníka uklidnil, že to je obr z ústeckého hradu Blansko, který tedy většinou chodí na pivo k panu kolegovi Blátovi u Neštěmic, ale čas od času zajde i sem a hned se také obra optal, jestlipak ho sem přivádí zase po čertech hořké pivo Fořt z místního pivovaru, nebo onen světoběžník.
Obr si nejprve nechal otevřít soudek Fořta a pak se usadil k obrovskému stolci v místě, kde byl strop nejvyšší, rovnou ke světoběžníkovi, aby mu vysvětlil svůj problém. „Inu, potřeboval bych se zbavit mravenců a nevím si rady. Pan Bláto mi o vás povídal, že prý umíte všechno na světě, tak jsem vás přišel poprosit o pomoc“ pravil obr. „No, pakliže je to tak, rád vám pomůžu. Nechodím po světě jen tak nazdařbůh. Nuže dopijeme, zaplatíme a vyrazíme se podívat na ty vaše mravence.“ „Pochopitelně vám nezůstanu nic dlužen“, podotkl ještě obr a pak dopili, zaplatili a vyrazili. Obr si světoběžníka přinesl domů na ramenech. Bylo to mnohem rychlejší, než kdyby měl za obrem běžet. Hned ho postavil na zem doprostřed hradu, který stojí na vysokém vršku a řekl, ať se tedy pustí do díla. „Pardon, pane obr, je tu malý problém.“ „A copak?“ „Já ještě neměl osmé pivo. Teprve po osmém mázku dokážu všechno na světě.“
Obr tedy ještě jedním skokem skočil pro pivo, a když se pak světoběžník pořádně napil, začaly se dít věci! Zacpal si nosní dírky kouskem vaty a celý unavený si lehl na zem a usnul. „No, a to je všechno?“ Pomyslil si obr. „Nalejt do sebe osm piv a pak jít spát dokážu taky!“ Bručel si pod mocný obří knír. Vtom uslyšel hrozný a nepříjemný zvuk, který neskutečně sílil. A sílil a sílil, až s obrem třásl. Světoběžník začal totiž chrápat.
Obr žasl. Nikoho s tak silným chrapotem ještě neslyšel. Rámus to byl šílený a ve chvíli, kdy už se zdálo, že nemůže být hlasitější, a přitom ještě stále na hlasitosti přidával, obr utekl dolů do údolí a pak ještě kousek dál, protože to už nemohl vydržet. Pan Bláto si myslel, že se hrad bortí. A mravenci? Ti se nejprve probudili, pak zakroutili tykadly, a když to uslyšeli, neskutečně se zhrozili. Jako střely běželi z hradu ven. Pryč a okamžitě odtud, ten obr chrápe tak strašlivě, že i samo peklo by ho hned vrátilo zpět, mysleli si v tom trysku. A než celý malebný kraj nad řekou Labe ozářily ranní červené paprsky slunce, byli všichni mravenci z hradu a okolí pryč a dlouhou dobu se tam neukázali. I pan hospodský Bláto si až do smrti pochvaloval, že v kredenci už nemusí na tuhle drobnou havěť líčit otrávené návnady.
Ráno zašel obr za panem světoběžníkem, mocně mu děkoval, byl vděčný a pan světoběžník měl radost. „Světoběžníku, tady vám dám odměnu, kterou si zasloužíte!“ A obr vyndal ze sklepa truhlu plnou zlatých dukátů. „Pane obře, to si snad ani nezasloužím!“ Děkoval skromně, ale truhlu si vzal. Jenže taková truhla naplněná zlatem je tuze těžká, a tak ji donesl jen do Velkého Března, kde se usadil a založil pivovar, aby neměl o to své osmé pivo nikdy nouzi. Ze světoběžníka se stal usedlík.
A obr si spokojeně ve svém hradu Blansko žil dál a dál chodil na dobré pivo k panu hospodskému Blátovi, který později začal čepovat i to z Velkého Března. A mravenci? Ti se vrátili až za dlouhý čas, kdy hrad už byl dávno opuštěný a zpustlý. Usídlili se v lesích, kde jsou moc potřební, protože je čistí, ale do hradu se už nikdy nevrátili. Dodnes na Blansku nenajdete jediného mravence.
Nevěříte? Tak se tam někdy v zimě vydejte podívat jako já.