Síla slova, Slavomír Ravik „Já jsem“ (5)
Ne náhodou patří právě toto úsloví k převratným okamžikům biblických událostí. Bůh s Abrahamem uzavíral velkou starozákonní smlouvu se slovy: „Já jsem, a to je má smlouva s tebou…“ Obdobného oslovení se dostalo již dávno předtím Mojžíšovi. Bůh jej oslovil z hořícího keře stejným jazykem a slovosledem – „Já jsem Bůh tvého otce“ (Ex 3,6). Zvídaví poutníci byli ovšem na Jeho Výsost velice zvědaví, avšak touto formulí se dovídali, že se jim Bůh představuje slovy dostatečně výmluvnými. Jsem. Což je zásadní sdělení, o němž netřeba filozofovat. Prostě „jsem“. Nepřemítej, drž se mých pokynů a jak se dozvěděl Mojžíš: „napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu…“ (Ex 34,27) Jen ten, koho Bůh doopravdy oslovil, pochopil Mojžíše, Abrahama, proroky i svatého Jana, který v polospánku zřel výjevy apokalyptické vize. Ten také ví, že na světě plném zázraků je všechno možné a dokonce pochopitelné (i když v podstatě nesdělitelné).
Touto prezentací se ostatně zapsal do evangelií i Ježíš. Při Poslední večeři, nějakých dvacet hodin před vlastní úzkostí, přibíjením na kříž a smrtí oslovil své učedníky prohlášením: „Já jsem cesta, pravda a život“. Již dříve se hovořívalo o slovu, o dobrém pastýři, živé vodě a světle či vzkříšení. Ježíš při večeři pospíchal jako otec, který se loučí před dalekou cestou s milovanou rodinou. Připomínal, na co by neměli jeho učedníci zapomenout. Předpověděl jim, že půjdou jednou jeho cestou, tedy křižováním a týráním. I když, jak dodal, protože času bylo málo, „měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést.“ Což je tajemství našich vlastních osudů, neboť Bůh, který nás seslal na krátkou služební cestu na Zem, je šetrný. Člověk, který spěje k finále vlastního života a ohlédne-li se zpět, na roli, kterou kráčel, nejspíše přizná, že dozvědět se v šesti, deseti letech, ba i později o útrapách, které bude muset absolvovat, by se nejspíše zhroutil.
A tedy bude na místě se zmínit o „životě“, kterým se představil sám Ježíš v citaci o cestě a pravdě, které se životem tvoří logický celek. Této prostinké větě ovšem ne každý čtenář naší doby porozumí. Už proto, že náš čas pojmu „život“ rozumí jinak než Kristus a jeho žáci. Přespřílišné lpění na bezprostředních hmotných zájmech nám totiž do značné míry zúžilo zorný úhel. A tak v životě sledujeme často nejspíše jen oblouk, který se klene mezi narozením a smrtí, a tedy se snažíme délku tohoto oblouku ne plně prožít, ale sám životní oblouk co nejvíce v lákavém blahobytu protáhnout. Tedy sloveso „žít“ často nahrazujeme obdobným slovem „přežívat“ což není, jak je patrno, jedno a totéž.
Tak se nám fyzický život stal vším – a v těžkých životních zkouškách našinec rád staví na první místo prosté přežívání. A v tomto živoření bez hodnot se člověk naučil ohýbat záda, přizpůsobovat se okolnostem, prostě přezimovat – pokud možná v největším pohodlí. Kristus měl přirozeně svobodu volby, jako každý z nás. Mohl dát přednost životu, jak ho chápeme my. Jestliže tak neučinil, stalo se tak proto, že sám nejlépe věděl, že se před námi rýsuje širší, byť na první pohled neviditelný horizont věčnosti. A tedy člověk, který chce zůstat věrný sobě a vlastnímu údělu či poslání, nemůže než žít na úrovni svých možností. Jakékoli snížení hodnoty lidské účasti ve světě, jakýkoli pokles lidských snah pod práh našich potencí, je zároveň zpronevěřením se lidskému údělu, a dokonce snížením naší vlastní důstojnosti. Podíváme-li se tedy na život Kristův z tohoto úhlu pohledu, zjistíme, že našinec, který chce následovat kroky této velké bytosti, musí v prvé řadě investovat do života hodnoty, které v nás nemohou zemřít. Podaří-li se nám to, najde se jistě dost bližních, kteří nebudou slepí a budou v našich kladech hledat příklad – a v opakování, a tedy v násobení lepších stránek našeho snažení, je již počátek, první krůček k naší skutečné nesmrtelnosti.
Předkládá: Olga Janíčková
Ilustrace internet: „citace evangelia“