Je málo cest, co mohou do ráje vést…
Tento popěvek písně z filmu: To neznáte Hadimršku s Vlastou Burianem se mě v poslední době vybavuje v souvislosti se zprávami ze světa, které připomínají spíše cesty vedoucí do pekla. Film je z roku 1931 a tak mě napadlo se ohlédnout na tu cestu po které se svět od té doby ubíral.
Pohled mám do jisté míry usnadněný tím, že o pouhých deset let později už jsem na tom světě byl, a tak po většinu té doby nejsem odkázán jen na různé studie, často připomínající spíše účelově uzpůsobené spekulace různých politruků, později nahrazených politology, historiky, kteří z té doby nic nezažili a mají vše jen nastudované, naučené.
Nakonec i vlastní život vynikajícího komika Buriana je dokladem naprosto jiné cesty než do ráje a při tom se „provinil“ jen tím, že žil v problematické době. On přinášel lidem pobavení, uvolnění, byl mimořádně schopný i pracovitý, on se za život nezměnil, měnila se však doba, ale byl to on, kdo to obrazně řečeno odnesl, kdo na tu změnu okolí doplatil a z populárního herce, majitele divadla dožil v zapomenutí, nemocný, dobou a poměry uštvaný. Tím, že byl populární a známý se ví o jeho osudu, průběhu jeho života na rozdíl od milionů lidí veřejnosti neznámých, lidí pracovitých, poctivých, kteří prožili nepředstavitelná utrpení, až po ztráty života jen proto jaké byli rasy, byly zde miliony lidí, kteří přišli o život a v té hrozné válce jich byly dokonce desítky milionů.
A při tom ta samá doba přinesla naprosto převratné vynálezy, které posunuly možnosti lidí, léčbu nemocí, lepšímu zdraví, vyšší životní úroveň, prostě lepší život. Se zájmem sleduji dokumentární filmy o životě zvířat, současně vždy tak trochu trpím při sledování toho, zda třeba tygřice ochrání svá mláďata před nebezpečím jejich záhuby i jednotlivci vlastní rasy, zda získá potravu pro mláďata, byť to znamená smrt jiných zvířat. Člověk na rozdíl od zvířat však od přírody nestojí před volbou, že vlastní přežití může být jen na úkor jiného člověka, jiných lidí.
Ale tato samozřejmost bohužel byla za těch téměř sto let od zmíněného filmu tolikrát chováním lidí popřena, že ztrácím víru v lidskost, zdá se mně, že ta hrůza z války, co cítím spolu s dalšími lidmi, je současně pro řadu lidí, včetně často i těch co rozhodují o osudech jiných pocitem cizím. Zprávy z války berou jako zprávy o fotbalových utkáních.
Omlouvám se za pesimistický závěr úvahy, tak rád bych získal pocit optimismu, ale těch důvodů ke změně tak málo…