Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Období raka

Vím, že v životě každého člověka nastane období Raka, období, v němž se vrací po vrcholcích svých dnů.

Ulice se v pozdním odpoledni náhle ponořila do nezvyklého ticha, připomíná staré kamenné město, ve kterém přestal pulsovat život. Jdu nazdařbůh, hodinu, dvě, nevím. U Belvederu začínají rozsvěcovat pouliční lampy. Loudám se kolem Jízdárny k hradnímu nádvoří. Slyším vodotrysk, ustavičný koloběh vody v kamení. Za mnou přicházejí dva turisté a žena v cihlově červených šatech. Kráčím s nimi k Zámeckým schodům, kde mě zaskočí milióny světel, dech teplého odpočívajícího zvířete. Každé okno má své tajemství, své milence, svou touhu, svou radost, své nejbližší, jen tuláci jako já šlapou ulicí sami. U první telefonní budky sejmu sluchátko z vidlice. Cinknutí vhozené mince a zavrčení číselníku mě probouzí do skutečnosti.
 
Zavěšuji.
Volám zbytečně brzo.
 
Na Pětikostelním náměstí kvetou lípy. Jejich vůně mě provází do temných průchodů, vystupuje se mnou po strmých schodech ke Zlaté studni. Terasa je obsazena, hosté se tísní na malém prostoru přímo pod Hradem, a tísní se rádi, neboť kdo vymyslel Zlatou studni, měl smysl pro krásu.
 
Jdu k baru, piji koňak a žádám vrchního o místo. Vrchní se dovolává mé trpělivosti a za chvíli pak s profesionální úklonou čeká, až se posadím ke dvojici u stolku v rohu. Mrknu po sklenicích a typuji: gruziňák. Objednávám si láhev červeného a teprve teď začínám vnímat jednotvárný, nezřetelný šum, řeč terasy. Žádná akustika, jen bezedná tmavomodrá klenba znamenaná elektrickými žárovkami. Působivé prostředí pro můj dialog s Kristýnou.
 
Minuty ubíhají, a já nemohu podniknout nic, než je protloukat u vzpomínek.
Sedí naproti mne, pohrává si se sklenicí. Světlo lamp jí po vlasech maluje kovovou barvou a celou ji proměňuje v bytost záhadnou a něžnou.
 
Kristýno, zbytečně žárlíš na moje myšlenky. Až projdeš obdobím Raka - až se za několik let ve vzpomínkách vrátíš -, počmáráš všechny své nynější výmysly. Proto se tě nikdy nezeptám, jako se ptáváš ty mne: "Na co teď myslíš?"
 
Pozoruji tě pod horskými masívy Tater, na pokraji ticha si navíjíš na prsty zlatou nit paprsků, zastiňuješ si oči slunečními brýlemi. Po špičkách odcházím k přístavišti loděk a pomalými záběry vesel se chci nenápadně vyprostit z tvých sítí. Všechny ženy vstupující do vody však mají tvou podobu a jejich opálené paže se vynořují jak zlaté ploutve cizokrajných ryb. Opájím se volností až do vteřiny, kdy tě poznávám, kdy všechno strne, a já klopýtám přes vyvrácené stromy, utíkám vzhůru strání k tvým udiveným očím a nechápu, proč se nyní nezeptáš: "Na co teď myslíš?" Ale ty bys stejně nevěřila, že mám o tebe strach, nevěřila bys...
"Hele, kamaráde, můžeš nás chvíli poslouchat?" přerušil můj vnitřní monolog chlapík u stolu.
"Ale jo," souhlasil jsem.
"Máme trable," začal a kývl směrem k partnerce.
 
Trable. Jako Kristýna. Ostří samoty se jí ploužilo po zápěstích, když city odplouvaly na střepinách domova, když se hroutil svět jejích jistot a ona tomu nemohla zabránit. Marně křičela: "Nesmíte se dát rozvést! To je vám jedno, že trpím?" Teplá voda a studeně bílé kachlíky, stěny vytapetované žiletkami. A všude ticho, všude. Ne, Kristýno, to nesmíš! Polož si slunce do očí, abys neviděla rozkvétat bolehlav. Někdo tě bude mít rád, na všechno zapomeneš. Hledej vodu Léthé. A živou vodu hledej. Lásku.
"Ona je osm let vdaná a já se pozítří žením," svěřoval se můj protějšek. "Celý večer mi to vyčítá. No chápeš to?"
 
Podíval jsem se na ni. Hleděla mi do očí. Žádná mimořádná krasavice.
"My jsme se ale celou tu dobu měli rádi," bránila se. "Osm let na mě čekal, teď to najednou zabalil a chce se ženit."
"Osm let je dlouhá doba," plácl jsem.
 
Dlouhá jak deštivý den na Petříně. A já v něm se zimomřivou naději, že zahlédnu mezi stromy Kristýnin květovaný deštník. To jsem ještě nevěděl, že Kristýna pro nás bude chtít zastavit sluneční hodiny.
"Všeho mám po krk," dodala unaveně a sklopila oči. "Jediný, co bych chtěla, je bejt kovbojem."
"Proč právě kovbojem?"
"Byla bych volná, slunce bych měla místo budíku a koně za věrnýho přítele. Nepotřebovala bych žádný šminky, žádnou přetvářku, neslyšela bych žádný kecy o svatbě."
 
Kecy o lásce. Kristýno, už přes týden se odhodlávám napsat ti pár slov, takových slov, která neunese telefonní linka. Tvrdošíjně taky na tebe čekám, ležím v posteli a celé hodiny čmárám souřadnice po okraji papíru - a nic. Asi ani dopis ta slova neunese.
"Se svou figurou můžeš dělat manekýnu," utěšoval ji její společník, "a budeš mít za hodinu víc peněz než já za celý den."
"Kašlu na prachy, já chci bejt jedině kovbojem."
 
Tak jsme si připili na kovboje, na volnost, na širé pláně, zkrátka na všechno, co by člověk mohl mít, kdyby nedával přednost pohodlí a šminkám.
Remorkéry jak šicí stroje štepují stříbrný pruh Vltavy. Pode mnou ubíhá voda, klidný, mocný proud. Chtěl bych se jím nechat unášet do kraje čerstvě posečených luk. Lehnout si do trávy, nemyslet na nic, podepřít v dlani stín střapaté pampelišky, snít o rozvíjení slunečnic. A tam si pak postavit velikou křehkou konstrukci z těch nejprůzračnějších krystalů, chodit okolo té stavby a bát se jí dotknout, aby se nezřítila.
 
Je příjemné sedět večer u skleničky vína, pod sebou horce oddychující město. Méně příjemné je být při tom, když lidé mají trable, o něž se chtějí za každou cenu s někým rozdělit. Jen rozdělit, nic víc: kdybych jim radil cokoliv, ani by to neposlouchali.
Před jedenáctou všichni platili a odcházeli. Naposled my tři. Žena stáhla s opěradla bílou lehoučkou bundu s nápisem coca-cola. "Tahle noc je hotový Maroko. A spánek nás nepřítel. I čas je na opačné straně. Všechno se proti nám spiklo."
"Jedeme dál," rozhodl její partner. Položil mi ruku na rameno. !Jdeš s námi. Jasný!"
"Jasný!"
 
Nejbližší vinárna byla zavřená. Následující obsazená. Stejně tak další. A další. A tahle také. Nikde pro nás nebylo místo.
Vzdali jsem to. Před Karlovým mostem mě moji společníci opustili. Tvářili se usmířeně. Ráno je ještě daleko.
Už bych mohl zavolat. Jen co dojdu k nejbližší budce. Na mostě jsem se zastavil. pel jsem se o kamenné zábradlí a oči mi zabloudily na Kampu. Bylo tam pusto.
 
Kdysi dávno tam prodávali v dřevěných stáncích kameninové džbánky a já u nich stál a myslel na tebe, jak se vlečeš rozladěná zbytečnou hádkou domů přes celou Prahu. Město s šedivou kukačkou uprostřed ciferníku odbíjelo vteřiny smutku. My dva, navždy rozdvojeni pro ten den, se často vracíme k mlýnskému kolu na Čertovce, a ty zůstáváš ochuzena o kameninovou růži, kterou jsem tenkrát pro tebe vymyslel a nestačil ti ji pro ten malicherný spor dát.
 
Jdu dál a potkávám skupinky opozdilců. Za Mosteckou věží mě zastaví útloboká dívka v dlouhých večerních šatech: "Prosím vás, nemáte oheň?"
Držela v ruce cigaretu a přes nahá ramena měla přehozen světlý háčkovaný šál.
 
Vyndal jsem zápalky a připálil jí. Poděkovala. Nabízel jsem jí celou krabičku, ale odmítla. Ani nevím, nač u sebe nosím zápalky, když nekouřím. Zastrčil jsem je zpátky do kapsy a šlapal přes Staré Město do naší žižkovské ulice.
 
Do naší ulice, do našeho domu uprostřed úzkých skořápek, ve kterých studená schodiště hrají své blues na vodovodní kohoutky. Ten holohlavý pán, co mu ještě tu a tam smeknou "pane domácí", se nemůže už ze zvyku dopočítat šestáků na pivo, zatímco jeho žena s popelavou hlavou dře do schodů dva vrchovaté kbelíky uhlí. Domovní důvěrník s přesností kyvadla šťárá z popelnic na dvorku zálohované láhve. Staré slečny z přízemí se chystají na dvoreček, na svou každodenní siestu. V pět hodin někdo otvírá dveře. To se babička Sušinka šourá do kostela s jehlovou věží, kterou slunce večer co večer ukládá před náš dům.
Konečně telefonní automat. Trochu roztřeseně hledám drobné. Chci vytočit číslo, ale aparát je hluchý.
 
Rozmrzele opouštím budku.
Kristýno, ty neslyšíš mé osamělé kroky v prázdných ulicích.
Musím domů. Ve stopách hrachových kuliček spěchám k našim dveřím. V přízemí nový kočárek. Rychle vzhůru po prošlapaném schodišti. V bytě nevidím nic než telefon. Vytáčím číslo a nejraděj bych hned křičel, spojte mě s Kristýnou, protože jí musím říci, aby byla statečná, že se o ni bojím a že ji mám rád. Strašně a na celý život.
"Nemocnice."
"Dejte mi druhé patro."
"Prosím."
"Dobrý večer. Nezlobte se, že volám tak pozdě. Tady Dostál. Prosím vás, paní Kristýna Dostálová..."
"Je v pořádku, pane. Máte syna. Gratuluji."
 
Opouštím nemocnici.
 
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 25.10.2023  10:49
 Datum
Jméno
Téma
 25.10.  10:49 Vesuviana
 25.10.  09:55 Vladimír Kříž
 25.10.  08:28 Von
 25.10.  08:03 Přemek
 25.10.  07:20 Evussa