Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Anna Malchárková:
Vím, že Bůh se jen usmívá, když lidé plánují

 
V celé své literární tvorbě se věnuje Hlučínsku - kraji, v němž se narodila a kde trvale žije. Do literatury vstoupila jako básnířka vydáním sbírky v hlučínském nářečí, ve které představila svérázný hlučínský lidový humor. Další její díla jsou povídková i baladická.

Více se o Anně Malchárkové a její tvorbě dozvíme v následujícím rozhovoru.

 
Být dnes spisovatelem, to je opravdu těžká řehole. Můžete se touto profesí vůbec uživit? A co všechno musíte udělat po duchovní i materiální stránce, aby Vaše kniha spatřila světlo světa?
„Nejvíce se zaměřuji na témata regionu a tím i na jeho čtenáře. Region není velký, já jsem nepřekročila jeho hranice a ani se o to nesnažím. Jsem přesvědčena, že i v kraji, který není „pupkem světa“ žijí lidé se svými osudy a zaslouží si, aby se o nich psalo.
Autoři to dnes nemají po finanční stránce snadné. Psaní na uživení opravdu není, je to tvrdá práce s nejistým výsledkem. Zpočátku jsem si knihy financovala z úspor. Dnes už si musí jedna kniha vydělat na druhou. Sponzory neobcházím, dotace nemám, protože v tom neumím chodit a jsem přesvědčena, že u knih snižují literární hodnotu. Všeobecně totiž platí, že je vždy něco za něco a o své tvorbě si chci svobodně rozhodovat sama. Nikdo mě psát nenutí, je to moje volba, a tak se musím postarat sama. V nakladatelství je moje kniha brána jako zakázka, kterou si musím celou zaplatit. Riziko, že si dílo na sebe nevydělá, podstupuji pokaždé, u každého vydání nového titulu.“
 
Můžete ve stručnosti představit Vaši tvorbu? Které „dítě“ Vám dalo nejvíce zabrat a které je Vám nejmilejší?
„Témata mých knih jsou obrazem doby, která tady byla a o které nebylo dovoleno veřejně mluvit. Nejsou literární fikcí, vycházejí z ústně předávaných příběhů pamětníků, které jsem osobně obcházela. Tito lidé, žijící v bouřlivém 20. století, se ocitli na pokraji velkých dějinných zvratů a byli jen jako malé bezvýznamné kolečko ve velkém stroji. Žili, jak uměli, nebo jak jim bylo dovoleno. Jejich osudy se vzájemně podobaly, jen měly vždy jiný odstín a chuť. Někdy více, někdy méně hořkou. (Knihy Modrá barva duhy, Grunt, Vyhnalovec, Kamenný svědek). Od těžkých témat, která mě vyčerpala, jsem pak volila lehčí témata. (Album – humorné momentky všedních dnů, Chudobky – pověsti a báchorky a poslední Zapadlé dny – tradice jednoho roku). Ovšem nedá se říct, kterému dílu dávám přednost. Také prsty na ruce nám stejně ráda, protože každý má svůj význam.“

 
  

    
 
Co Vám bylo inspirací k tomu, abyste se stala spisovatelkou a co Vás na této dráze překvapilo?
„Stát se spisovatelkou mě nikdy ani nenapadlo, zdálo se mi to nemožné, a tak jsem tuto myšlenku nezařadila do svých představ a snů. Psanému slovu jsem se nikdy nemusela věnovat. Pracovala jsem v Ostravě ve velkém strojírenském podniku, v technické profesi, která byla od psaní dosti vzdálená. Když jsem pak vydala svou první knihu, samu mě to překvapilo a zaskočilo. Divila jsem se sama sobě, až mi to jeden moudrý pán vysvětlil slovy: „V každém kameni je ukryta socha“.
 
Vaše historická novela Grunt byla nominována na Evropskou literární cenu. S jakými pocity jste tento fakt přijala – a vůbec, jaké máte zpětné vazby s Vašimi čtenáři?
„Námět pro knihu je vlastně jen myšlenka, která proběhne hlavou, a buď v ní zůstane, nebo zmizí. Jednou na procházce, při pohledu na zbídačená pole a poničenou přírodu jsem si pomyslela, „Co by tomu řekli staří sedláci?“ Nápad byl na světě a začala jsem psát Grunt. Sepsat, jak to vlastně bylo, znamenalo obejít rodiny, kterým osud zvaný kolektivizace naložil břemeno, které neunesli, a poslouchat jejich vyprávění. Vypravěči byli většinou už jejich děti, které to s rodiči prožívaly. Důležitá byla důvěra mezi spisovatelem a vypravěčem a tu se mi podařilo získat. Obešla jsem mnoho pamětníků té doby a osud rodiny, které kolektivizace obrátila život naruby, jsem napsala. Grunt oslovil mnoho čtenářů, a dokonce byl nominován na evropskou literární cenu. Informaci o nominaci jsem ale přijala vlažně. Ani jsem se neradovala, ani nejásala… Neznámému vesnickému autorovi se ceny neudělují. Mně stačí ohlasy našich čtenářů, když mě osloví a knihu pochválí, že se mi povedla. Stařenka říkala: „Kaj se člověk zrodí, tam se i hodí.“
 
Co ve svém životě berete vážně a co s humorem?
„Brát život úplně vážně snad ani nejde. Humor je taková pomocná ruka v těžkých situacích. Přijdou v životě chvíle, kdy vážnou věc musíte zlehčit, podívat se na to jiným pohledem a nakonec zjistíte, že je to vlastně k smíchu. Ono to opravdu funguje i v dnešní nelehké době.“
 
Právě jste oslavila významné životní jubileum. Co Vám přitom udělalo největší radost?
„Roky utekly, nemá cenu je počítat, nemá smysl se bedlivě sledovat, kde vás co píchne a hledat v počítači, co to asi je. Těším se, že každé ráno si kočka přijde pro mléko, pes zase pro piškot, hudruju, že krmítko pro ptáky obsadili holubi a zase odhání ty malé ptáčky. Projdu zahradu a dívám se na záhon, zda už nevystrkují hlavičky první sněženky.“
 
Woody Allen řekl: Chcete-li pobavit Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna. Přesto – jaké máte ještě plány?
„Nevím, zda se ještě pustím do psaní knih, protože vím, že „Bůh se jen usmívá, když lidé plánují.“
 
Jiří Muladi
* * *
(Pozn. redakce: O začátcích tvorby paní Anny Malchárkové si přečtěte v příběhu "Dobře mi tak"!)
 
Dobře mi tak!
 
Napsala jsem knížku a dobře mi tak. Tento fakt mě budil ze snu celý měsíc. Nejdříve to byl hec, pak čin. Řekla sem si, však co, dneska píše každý, tak proč ne já? Unikla mi jedna maličkost, sice psát může téměř každý, ale vydávat pouze ten, kdo na to má.

Vystřízlivění z ideálů bylo horší, než snědená feferonka na druhý den. Jako neznámý a nezámožný autor musím umět tři věci najednou. Napsat, vydat a prodat, abych zaplatila alespoň tiskárnu. Dále musím být připravena na otázky typu, kde se mi to v hlavě bere a co za to beru. Nevím co odpovídat, tak tvrdím, že se mi odmotal jeden závit v mozku. Člověk to ani na sobě nepozná, mozek je totiž zamotaný celý. Všichni byli pak stejně zvědaví, jak takový člověk s odmotaným závitem vypadá a nakonec se starali, kolik miliónů takový odmotaný závit asi hodí. Zvláště pak ti, kteří jak jenom knížku vidí, celí se obhodí alergickou vyrážkou. Skutečnost byla trochu jiná.

Hromada knížek, naskládaná v mé ložnici, mi uspokojení nepřinesla. Ve skutečnosti jsem se nemohla na ni ani podívat. Naopak, když jsem si uvědomila co dál, přešla mě chuť i na nějakou oslavu. Na kupu knížek jsem hodila deku a vzala jsem si prášek, abych to zaspala. Spánek nepřicházel. Jak jsem se otočila napravo vidím samé knížky, otočím se nalevo, vidím svého muže a k tomu chrápe, jakby ty knížky řezal pilou. Zavřu oči, zase knížky, otevřu oči a i v  té tmě vidím na lustru pavučiny, které tam narostly v době mé tvůrčí práce. V duchu jsem vzpomínala na nevydařené obědy, když mě znenadání políbila múza a já, abych nezapomněla verš, jsem psala. Pro změnu jsem zapomněla na maso v  troubě, které se samo připomnělo pachem spáleniny.

K obědu byla chvilka poezie, suché brambory a kompot. Výsledek mé práce byl ten, že jsem z tiskárny přivezla kupu knížek. Snažím se pozitivně myslet a přesvědčovat sama sebe, že každý začátek je těžký. Smiřuji se i s faktem, že nikdo už o mně nebude mluvit jako o mladém, začínajícím autorovi, když už pomalu trénuji „skok do truhly“. Tak si pomalu zvykám na to, že asi budeme v ložnici spát ve třech.

My v manželských postelích a vedle kopa knížek. Ale jak dlouho? Situace v  mé ložnici se musí řešit.

S chlapem už nic nenadělám, ten chrápe celý život, ale ty knížky musí pryč. Výjimečně to napadlo i mého muže. Přes noc se stal šéfem marketingu a ráno začal úřadovat.

„Bez reklamy to nejde“ řekl.
Tiše jsem špitla, že jsem v novinách už byla. Sice těsně před rubrikou „oznámení o úmrtí“, ale byla.

„Článku si tak mohli všimnou jenom ti, co kontrolují kdo zase umřel,“ hned zdeptal mé sebevědomí muž. „Nevadí“, pokračoval, vyfotím tě a rozvěsím na každém místě, kde kniha bude v prodeji.

Jeho nápad byl tak geniální, že jsem jej chvílemi viděla jako kandidáta na Nobelovu cenu. Až když si přinesl digi foťák, zapnul počítač a poslal mě do koupelny umýt si vlasy, jsem pochopila, že to myslí vážně.

Vidím to na dobře nastartovaný den. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejsem fotogenická. Lidé si budou myslet, že kandiduji za nějakou politickou stranu. Přikreslí mi rohy, vousy a začerní mi dva přední zuby. Nakonec mě roztrhnou na půl a moje fotka se bude válet s natrhnutou hubou někde v blátě.

Mé argumenty nebral vážně. Asi se chtěl také umělecky vyřádit. Proč ale zrovna já jsem se měla stát objektem jeho uměleckého poblouznění, nevím. Nakonec jsem to pojala jako osobní mstu za to, že musel tu hromadu knih párkrát přetahovat z místa na místo.

Porada uměleckého vedení nedopadla dobře a byla přerušena pro nedýchatelné ovzduší. Takové ticho hned po ránu, také není k zahození. Počkala jsem až ho přejde tvůrčí vlna a chlapská ješitnost. Musela jsem mu slíbit, že naposledy bude tahat ty knihy po schodech dolů a dosáhli jsme smíru.

Můžu být spokojená. Kopa knížek zmizela z mé ložnice a já, když už ji nevidím, můžu mít své vlastní představy o jejím osudu. Přemýšlím o tom, zda jsem to trochu nepřehnala. Asi přehodím výhybku na jinou kolej.
 
Anna Malchárková


Komentáře
Poslední komentář: 26.03.2021  14:30
 Datum
Jméno
Téma
 26.03.  14:30 Lenkap
 22.03.  21:42 Evussa fandím Vám
 22.03.  17:20 Břetislav
 22.03.  09:59 zdenekJ
 22.03.  09:28 Hilda
 22.03.  08:54 Von