Marie Uchytilová, česká sochařka 17. 4. 1924 Kralovice – 16. 11. 1989 Praha
Marie Uchytilová byla česká sochařka a patřila mezi vynikající rytce medailí. Také je autorkou bust a soch, významných osobností české kultury. Její plastiky jsou v České Skalici, Žďáru nad Sázavou, Říčanech nebo na Kladně. Sochařské portréty vytvořila pro Martina Růžka, Josefa Moučku či pro pražského arcibiskupa Josefa Berana. Ovšem nejvýznamnějším dílem je jednokorunová mince a sousoší lidických dětí.
Když na konci války, ještě jako studentka Akademie výtvarných umění v Praze (1945-1950) se dozvěděla, že ve válce zahynuly miliony dětí, rozhodla se vytvořit dílo, které bude navždy připomínat nevinné dětské oběti. Každý den vytvořila malou skicu dětské hlavičky nebo postavičky.
V roce 1956 se zúčastnila soutěže na návrh československé jednokorunové mince, její návrh sice nevyhrál, ale byl vybrán. Reliéf mince vytvořila podle fotografie dívky Bedřišky Synkové, která jako devatenáctiletá byla v roce 1955 odsouzena k osmiletému trestu vězení, za vedení skautského oddílu. Mince se používala bezmála třicet let, aniž kdokoliv věděl, čí podobu v kapse či peněžence nosí.
Neustále však pokračovala ve své myšlence, vytvořit něco, připomínající mrtvé děti ve válce. Měla stovky návrhů a až v roce 1969 ji napadlo vytvořit památník, připomínající jeden konkrétní zločin, sousoší dvaaosmdesáti lidických dětí. Začala shromažďovat veškerá dostupná fakta v archivech, mluvila s lidickými ženami. Byla přesvědčena, že je tam možné ukázat tu tragédií, kdy z jediné malé vesnice bylo i tolik dětských obětí. Věřila v sílu té myšlenky a podřídila jí svůj další život. Společně se svým manželem sochařem Jiřím V. Hamplem vybudovali velký atelier pro tolik plastik.
Snažila se marně zajistit finanční prostředky pro takovou náročnou a drahou práci. Obracela se na oficiální místa, ale úředníci nemohli či nechtěli pochopit, jak může tvořit dílo bez společenské objednávky. Nechápali to ani ostatní kolegové, neviděli její nadlidské úsilí, nechápali zaujetí, ani to, že to dělá zadarmo. Byla to její rodina, pár přátel a lidické ženy, které si přály, aby pomník odlitý v bronzu byl instalován tam, kde stála jejich zničená obec. Věnovala do toho všechny rodinné peníze a pracovala neúnavně i 18 hodin denně. Její dcera vzpomínala, že i když měla před sebou fotku dítěte, jeho věrnou tvář do podoby sochy nepřenesla, snažila se do výrazu tváře vtisknout své emoce. Říkala, že musí dvaaosmdesátkrát zemřít, prožít si osud dítěte, aby vytvořila jeho tvář. S odléváním soch do sádry ji pomáhal štukatér, grafik pro ni zhotovoval kresby soch z různých pohledů. V roce 1978 pracovala na šedesáté soše. První tři sochy nechala na své náklady do bronzu odlít v roce 1982.
Veřejnost, díky novinářům u nás i v cizině se začala zajímat o toto monumentální dílo a přispívat i finančně. Vznikly dva účty, jeden v Lidicích a druhý v kladenské bance, odkud nashromážděné peníze záhadně zmizely. K autorce se nedostala ani koruna. Navíc nebylo jisté, zda pomník bude instalován na území Památníku, chyběl souhlas obce. V lednu 1989 komise Českého fondu výtvarného umění, odmítla dílo přijmout, kvůli naturalistickému pojetí a popisnému zobrazení. Ona dál pokračovala v práci, přestože už byla vážně nemocná. Sádrový prach, vlhko a neustále šplhání po štaflích se na jejím zdraví dlouhodobě podepisovaly. Oboustranný zápal plic, opakované záněty průdušek a artróza, i to byly výsledky její dvacetileté práce.
Tři roky klečela, aby mohla udělat nožičky dětem. Sama ve svých zápiscích uznávala, že to byla těžká práce, na které pracovala čtyřicet tisíc hodin. V březnu 1989 dokončila poslední retuše, sádrové modely byly připraveny na odlití do bronzu. Ve svém dopise adresovaném lidickým ženám napsala „Poslední jiskřička naděje, že sousoší Vašich dětí bude v bronzu v Lidicích, hasne v mlze. Moje zklamání je tak nepřekonatelné, že je mi líto, že jsem se v naší krásné a strašné zemi vůbec narodila. Jsem zdrcena nespravedlností, lhostejností a nezodpovědností, která nemá obdoby“. Stále se nevzdala a věřila, že jí pomůže finančně velká zakázka pro Mnichov a z těchto peněz, bude lidické sousoší odlito do bronzu.
Zemřela náhle 16. listopadu 1989 na srdeční infarkt. Dva dny před smrtí si posteskla „lidické maminky musejí pro ty děti plakat podruhé a já mám pocit, že jsou vražděny podruhé doma“. Její manžel a dcera slíbili, že její dílo dokončí.
Až v polovině devadesátých let dvacátého století přišel neobvykle velký dar z Dánska, což znamenalo velký zlom v realizaci. Prvních třicet soch bylo instalováno1995 a posledních deset v červnu 2000.Tedy třicet let od zahájení prací a jedenáct let po autorčině smrti. Díky nesmírné houževnatosti jejího manžela a dcery, vytrvalé pomoci z domova a ze světa všech dvaaosmdesát bronzových soch bylo instalováno v Lidicích, jak si autorka a lidické ženy přály. Naplnila se tím její slova „Vracím ve jménu míru 82 dětí národa na jejich rodnou pláň, jako varující symbol milionů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva“. Plastika byla orientována tak, aby děti viděly na hroby svých rodičů, prarodičů a kamarádů.
Čas a povětrnostní podmínky se výrazně podepsalo na celém sousoším. Bez restaurování všech soch je ohrožena nejen estetická hodnota, ale i samotná jeho existence. Provedení v požadovaném rozsahu je velmi finančně náročné. Tak, jak za vznikem celého díla byla i veřejná sbírka, tak Památník vyhlásil sbírku na jeho restaurování a věří, že lidé pomohou.
Sochařka Marie Uchytilová má na svém rodném domě pamětní desku od 15. listopadu 2004. Za celoživotní dílo obdržela in memoriam Státní vyznamenání Za zásluhy I. stupně v oblasti umění. Od roku 2014 se stává Čestnou občankou v obci Lidice.