Dvojí metr
Nemám rád ty dny, kterým ti lidi, co u mne bydlí, říkají svátky. To mne pořád stále vyhání pryč. Copak, když je venku teplo, to mi nevadí, rád se rozhlížím, co je okolo nového. Jenže v zimě, to je hrůza, když mi tlapky zebou. Někdy jsou ty svátky dobré to, když mi někdo přinese nějakou mlsku.
Nejhorší jsou ty svátky, kterým říkají vánoce. Jednak jsou v zimě, a to nemám vůbec žádný klid na přemýšlení. Do některých místností vůbec nemohu chodit, klidně zamknou místnost, kde mám misky s jídlem. Taky si strojí stromek do různých blyštivých věcí, to mne zajímá, jenže mne odhání, abych zase tu parádu jim neshodil. Taky si dávají dárky, to mám rád, protože pak mám hodně krabic, ty přímo miluji. Taky miluji jednu tetu, co mi vždy přinese něco dobrého. Tentokrát přinesla velkou krabici, tak jsem se těšil, jak se poměju. Jenže v té krabici byl pes. No pes, byla to taková krysa, až se mi zježily všechny chloupky na kožichu. A abych se seznámil. Moc se mi nechtělo, ale jsem dobře vychovaný, tak jsem si šel čuchnout. Bylo mi hned jasné, že s tím se nebudu kamarádit. Úplně mi stačil ten ježek, co se nastěhoval pod můj balkón a chroustal moje granule. Tak jsem mu alespoň potají upíjel vodu, jenže granule mu pak nedávaly do mističky, ale házely do trávy. To bych se nasbíral, raději čekám až jsou v mističce. Ještěže se už odstěhoval. Kdyby si pořídil místo těch pichlavých bodláků kožich jako mám já, tak bych ho dávno vyhnal, jako toho bíločerného kocoura, co mi chodil na kapsičku a granule. Svůj rajon si dobře hlídám.
Na balkoně jsem rád, mám výhled na všechny strany a krásně se tam přemýšlí na sluníčku. Jenže ta nejmladší, co u mne bydlí, šla s tou krysou na procházku. Jedním okem jsem je pozoroval, protože se na obzoru objevili kluci, ty rád nemám, stále mi ubližují. „Co to máš za obludu“? Smáli se. Nevím, co je obluda, ale asi něco směšného. Jenže nový výbuch smíchu nastal, když mu řekla Rex. To už bych se smál i já, protože když jsem byl ještě Mazlíček, tak jsem koukal na obrázkovou bedýnku, a tak byl velký pes jménem Rex. Ti moji podnájemníci říkali, že je velmi šikovný, jako kdybych já nebyl. Umím toho hodně, když se mi chce. Taky chytat myši. Maminka mne naučila, dávat je před vchod, pak budu pochválen. Tak jsem to udělal, když jsem chytil první myšku. Jé, to bylo řevu, když ji sousedka tam uviděla. Tak je nosím na balkón, ale žádné pochvaly se nedočkávám. Teď jsem zvědavý, co bude, až bude lovit ten Rex. Sousedovi řekli, že je to krysař, co loví myši. Já to věděl od začátku, že je to krysa, můj čuch nikdy nezklame. Tak nevím, kam je bude dávat, aby to zase nebylo na mně. Když mi krysař sežral granule, tak na oplátku a taky jsem měl hlad, snědl jsem mu maso, tak mne vyhodili za to ven. Jemu za granule, se nic nestalo. Když jsem byl malý a počůral jsem se, tak mi v tom máchaly čumáček, jeho loužičku bez řečí uklidily. Taky jim nevadí, že se vůbec nemyje. To já se myji celý den důkladně. Ani hromádky neumí zahrabávat jako já.
Nejraději jsem ale doma sám. To si zalezu, kam se mi to zrovna hodí a přemýšlím. Jenže ono to z počátku nebylo jednoduché, podnájemníci mne často nechali o hladu. Ale přišel jsem na to, jak se připomenout, protože způsobně sedět u misky a čekat, se nevyplatilo. Začal jsem ráno se motat kolem nich. Nejdříve u těch malých, ale to moc nepomáhalo. Toho největšího jsem se bál, často mi šlápl na packu a moc to bolelo. Jenže pak náhodou jsem nestačil před ním uhnout a on zakřičel „udělejte s tím kocourem něco, ať se mi nemotá stále pod nohami“. A to fungovalo, ještě jsem si zkontroloval, že k masu jsou i granule a taky voda. I když jsem byl malý, tak jsem nic nezničil. Ani ten pelíšek i když jsem raději měl krabici. Také bačkory jsem měl rád, hlavně ty velké, krásně voněly, ale neroztrhal jsem je. A koberec? Ten mi vůbec nevadil, ani s těmi třásněmi jsem si nehrál. Jenže u té krysy nic nevadí. Jednou když zase hodně řval, tak jsem ho packou trochu srovnal. To ho rozčílilo, ale na mně si netroufl, a tak roztrhal svůj pelech. Za roztrhaný pelíšek mu koupili nový, rozkousané bačkory a okousaný koberec vyhodily.
Ale teď ani po jejich ranním odchodu není klid. Ten pes neustále řve, až mne bolí ouška. Jenže co s tím? Stížnosti od sousedů nepomáhají, že až si zvykne, tak přestane. Do té doby mi ale uši úplně odpadnou. Pak jsem dostal nápad. Když občas podnájemníci zavřeli místnost se záchodkem, tak jsem se snažil dosáhnout na kliku a někdy se mi to povedlo. Tak jsem to vyzkoušel na těch dveřích, co vedou do velké chodby. Trvalo to dlouho, než se to povedlo, ale najednou krysa byla pryč. Průvan dveře za nim zavřel a jak ječel na chodbě, tak ho někdo pustil ven. To jsem si užíval klidu, zato večer bylo boží dopuštění, Rexík se hledal a když se konečně našel, to bylo radosti a mazlikování. Když jsem ztratil já, tak o tom ani nevěděli a divili se, když mne sousedka přinesla. Teď najednou nastalo vyšetřování. No, doufal jsem marně, že se krysa nenajde. Byl jsem mimo podezření, protože přece neumím otvírat dveře. Aby se to neopakovalo, tak se dveře začaly zamykat, a to už jsem otevřít neuměl i když jsem se moc snažil. Že to dělám já mne prozradily škrábance na dveřích a byl jsem potrestán. Jsem smutný. Rodina mne někam odvezla odkud nemohu utéci, a tak čekám, kdy si pro mne přijdou.
Jak se tu objeví nějací dvojnožci, tak hned běžím je přivítat, jenže podnájemníci to nejsou. Na mé volání nikdo tu klec neotvírá. Já vím, misku tu mám plnou, i vodu dostávám, ale ven mne nikdo nepustí. Stejně se neustále myji, abych byl čistý, až si mne vyzvednou. Nebo, že by mne vyměnili za tu krysu a budu tu muset zůstat napořád, stále nad tím přemýšlím. Co stále, ale nechápu, že dvounožci používají dvojí metr, jeden pro mne a jiný pro krysu. To je mezi lidmi běžné?