Cítoliby a hudba
Patřím mezi věčné a vděčné studenty Univerzity třetího věku na ústecké Univerzitě Jana Evangelia Purkyně. Věčné proto, že pamatuji začátky vzniku a vděčné proto, že mi studium umožnilo neustále se vzdělávat a dozvídat se zajímavosti z různých oborů. K přednáškám patřily i různé exkurze i do míst, kam bych se nikdy nemohla podívat. V rámci přednášek o hudbě jsme měli možnost navštívit městys Cítoliby a poznat osobně pana Ševčíka. Organizoval to náš kolega, který se ujal i průvodcovské role. V té době nebyl internet tak rozšířen jako dnes, a tak to byla cesta za poznáním do neznáma, Cítoliby i pan Ševčík mi nic moc neříkaly.
Takže krátce o historií tohoto místa
První písemná zmínka o této obci nedaleko města Louny, pochází z roku 1325, kdy patřila králi Janu Lucemburskému. Panství měnilo častokrát, jak to bylo v té době běžné, své majitele, někteří z nich tam zanechaly výrazné své stopy. Historii však ovlivnila i doba, časté požáry a probíhající války. Výstavbu renesančního zámku započal Adam Jindřich Hruška z Března a nechal postavit i faru. O rozvoj obce se zasloužila i Markéta Bladina z rodu Schützu (1651) a v roce 1659 byla postavena i škola. Jako výraz díků ochrany před morem nechala postavit první sloup Nejsvětější trojici. Na počátku 18 století se mor opět vyhnul vesnici a opět jako dík, byl jim postaven druhý sloup. V roce 1717 hrabě Arnošt Schützen z Leipoldsheimu postavil nový zámek a kostel. Oslovil přední barokní umělce sochaře Matyáše Brauna a Václava Vavřince Reinera, aby vyzdobily areál sochami a malbami kostel. Původních soch se dochovalo málo a nejvíce je uvidíte v parku na Tyršově náměstí.
Kostel sv. Jakuba apoštola v Cítolibech
Když se v roce 1742 ujímá majetku Arnošt Karel hrabě Pachta, pro kterého hudba byla velkou vášní, začíná se dařit i hudbě. Na zámku měl i vlastní orchestr postavený ze svých sloužících, a tak k přijetí do jeho služeb bylo hlavním požadavkem, umět na něco hrát. I když hráči byli stále považováni za sloužící, zaručovalo jim to i určité existenční jistoty. Navíc hrabě nadané umělce i finančně podporoval. Povinností „dirigenta“ zámecké kapely bylo i komponování. Do kostela zakoupil hrabě varhany a povinností místních kantorů bylo, mimo učení dětí, skládat liturgické skladby. Setkáním bohatého mecenáše a talentovaného kantora vzniká základ skladatelské školy. Za zakladatele je považován Václav Kopřiva (1708-1789) jenž měl i vynikající pedagogické schopnosti, když dokázal vychovat tolik svých následníků. Nejen své syny Jana Jáchyma (1754-1792) a Karla Blažeje (1756-1785), ale i Jana Nepomuka Ventu (1745-1801), Jakuba Lokaje (1752- další život je neznámý?) či „dirigenty“ zámeckého orchestru Jana Janouška (1717-1750) a Jana Adama Gallinu (1724-1773). A pravděpodobně otec posledního z nich Martin Antonín Kalina (1682-1730) učil Václava Kopřivu.
Asi takto nám hudební skladatel, známý i ve světě svou tvorbou symfonií, komorní i sborovou hudbou a muzikolog PhDr. Zdeněk Šesták rodák z Cítolib (20. 12. 1925) vyprávěl o svých Cítolibských mistrech. Ve své skromnosti nemluvil o svých mistrech, přestože má právo je takto nazývat. Byl to on, který svému náhodnému objevu starých partitur zasvětil celý svůj život. Věnoval tisíce hodin pátrání po jejich stopách v našich i zahraničních archivech, v muzeích a farách. Mnoho času strávil přepisům partitur, čas i energii věnoval propagaci svých rodáků z 18století. Ovšem ve své skromnosti pan Ševčík o tomto nemluvil, ani o tom, že jim věnoval svou dizertační práci, se kterou se k obhajobě dostal až v devadesátých letech. Doba církevní hudbě prostě nepřála. To vše na něho musel prozradit jeho přítel.
Dnes jsou tito skladatelé z 18 století známí u nás i ve světě, protože stále mají posluchačům i po tak dlouhé době co říci. Za nejuznávanějšího je považován Karel Blažej Kopřiva, který jediný se mohl věnovat jen hudbě, hře na varhany a komponování. Žil i ve Vídni, ale zemřel velmi mladý a jeho obsáhlou tvorbu se nepodařilo dohledat. Byl mistr árii, což si může ověřit přes YouTube. Každý z cítolibských mistrů byl originální. V dílech Jana Adama Galliny si člověk uvědomí náročnost na provedení. Jakub Lokaj napsal nádhernou kantátu, při které běhá mráz po zádech (Gloria in excelsis Deo). Jeho díla jsou dynamická, neotřelá, prostě jedinečná. Jan Nepomuk Vent svou hrou na hoboj a anglický roh byl oceněn i ve své době. Nezapomenutelné zážitky přináší jeho skladba Quartetto concertante in B pro hoboj, velký hoboj, anglický roh a fagot. U Václava Kopřivy dominuje italská zpěvnost kombinovaná s lidskou zemitostí. Stal se hudebním filozofem osudu po krátkém žití jeho syna. Není možné uvést zde všechna jejich díla, a navíc o hudbě se nedá moc psát, ta se musí poslouchat, a jestliže tento článek aspoň u někoho vzbudil zájem, pak cíle bylo dosaženo.
Protože hudba je živá, jen když se hraje a ne vše, co bylo nalezeno se hraje. Také nebylo nalezeno vše, co bylo tehdy napsáno. Ale to, co se dnes hraje, ukazuje na vysokou uměleckou kvalitu i vysokou náročnost na interprety těchto děl jak po muzikální, tak pěvecké stránce.
Byla to hudba, kdo ve své době a svým vlastním způsobem pomáhal člověku nebýt sám, prožívat krásu, byla útěchou i nadějí. Výhodou dnešní dobu je, že přes YouTube si můžete skladby pustit. Stačí si vybrat skladatele a kliknout.
Odjížděli jsme plny dojmů ze setkání, mnozí i s CD těchto skladatelů. Rozloučili jsme se naposledy i s Braunovými sochami. Na zbytku bývalé hřbitovní zdi alegorické plastiky Víry a Času (Chronos). Víra, mladá dívka s kalichem a vrásčitý stařec s vyhaslýma očima v rukách má přesýpací hodiny, jakoby ukazoval na pomíjivost času a nabádal k smysluplném využití. S unikátní vodárnou z roku 1727 s jehlancovou střechou. Viděli jsme domky selského baroka, bývalý špitál i školu. Při procházení tohoto malého městyse uvidíte, že Cítolibští nezapomínají na své význačné rodáky a jejich rodné domy jsou označeny pamětní deskou. Architekti Josef Mocker (1835-1899) a Eduard Sochor (1862-1947). Jazykově nadaný Edmund Kaizl (1836-1900) advokát a překladatel anglických a francouzských romantiků, který již v mládí psal svůj deník v sedmi jazycích. Malíř vojenských výjevů Václav Sochor (1855-1935) jehož podobu najdete na Hynaisově oponě v Národní divadle, výtvarník a malíř Vladislava Mirvalda (1921-2003). A pochopitelně jsou tam pamětní desky muzikantského rodu Kopřivů.
Byla to velmi zajímavá exkurze do historie a hudby.
Jaroslava Krejčová
* * *
Zdroj ilustrací: Pavel Vítek https://www.hrady.cz hhttps://www.mulouny.cz/ ttps://cs.wikipedia.org Zobrazit všechny články autorky