Expertem Evropské komise - 2
Nemám příliš jasnou představu o tom, jak slepý k houslím přišel, ale nějakým podobným řízením osudu jsem se tak trochu neočekávaně koncem roku 1994 stal expertem Evropské komise pro energetiku. Pracoval jsem pro ni dokonce téměř tři roky, z toho dobrou polovinu v zahraničí, byla to součást více než důstojného závěru mé odborné kariéry. Možná vás budou zajímat mé dojmy z této pro mne mimořádně zajímavé spolupráce a zkušenosti. Konce konců i ST má svůj oddíl „Co vím o EU“, mé poznatky mohou ty vaše trochu obohatit. Hovoří o tom, jak se vstup do EU připravoval, o poměrně velkorysém programu technické a ekonomické pomoci PHARE transformujícím se zemím střední a východní Evropy ve fázi jejich přípravy přechodu do evropských struktur.
Jak to doopravdy bylo – projekt „bez finančních problémů“
Rozjezd střediska rozhodně nebyl jednoduchý. Nebudu podrobně popisovat všechny strasti našich začátků, uvedu jen ty nejzákladnější. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) Rumunska, které pro nás podle pokynů a pravidel EK mělo připravit podmínky pro start programu, kanceláře, nábytek, přímou telefonní linku, nezajistilo ani ty nejzákladnější podmínky pro naši práci. Připravilo, vlastně nepřipravilo, pouze přidělilo kanceláře, v nichž se malovalo a uklízelo naposledy nejspíš tak před čtvrť stoletím, na půl rozpadlý kancelářský nábytek s hrubou vrstvou mastné špíny, vhodný tak nanejvýš pro kotelnu, rozpadající se elektroinstalaci…Slabší jedinec na mém místě by se otočil na podpatku, odcestoval a počkal, až přislíbené podmínky budou alespoň v základě naplněny. Rozhodl jsem jinak, můj tým, k nelibosti mého rumunského ředitele pana Barbu začal pracovat v mém pronajatém bytě.
Ohromné problémy byly i na české straně. Můj zaměstnavatel, nositel kontraktu s Bruselem dlouho nebyl schopen najít českou banku, která by byla ochotna poskytnout na poměrně slušné bruselské peníze bankovní záruku, naše firma nevlastnila žádný majetek, žádné nemovitosti, pouze slušné know-how, ale na to se záruka neuděluje. Až po měsících se našlo šalamounské řešení: záruka ano, ale uvolníme vám z účtu jen tolik, co jste si už vydělali. Skoro půl roku zůstávalo naše potenciálně skvělé vybavení stále na papíře a ve snách, k prvním financím jsme se dostali až nám Brusel zaplatil první fakturu. Abych zajistil alespoň základní podmínky chodu našeho střediska, vypůjčil jsem si 5000,- USD, nezbytné nemalé cestovní náklady nám dočasně díky intervenci Jeana Luce dočasně kryli přímo z Bruselu (žena se mi smála: to je ten skvěle dotovaný projekt bez finančních problémů).
Být expertem v Rumunsku nebylo ani jinak jednoduché. S rumunským šéfem, panem Barbu jsme si rozhodně nepadli do oka. Asi mu vadilo, že jsem si počínal příliš samostatně a svůj postup jsem konzultoval více s Bruselem, Jean-Lucem Delpeuchem, Benem Griepinkem, Peterem Nagyem (setkával jsem se tu s mimořádně vzdělanými, schopnými, lidsky velmi přijatelnými odborníky). Můj rumunský asistent Valy byl sice odborně na výši, práci rumunských expertů však dobře charakterizuje: slíbí-li, že přijde zítra v 9, možná se v 11 skutečně dostaví, s velkou pravděpodobností ho však uvidíte až pozítří ! To platilo i pro mého asistenta.
Naše středisko po dokončení interiérů a vybavení
Nejvíce nám scházelo technické vybavení, o jediný počítač, který nám jakoby zázrakem zapůjčilo rumunské ministerstvo se pralo pět lidí. Jacek si v krátké době naštěstí dokázal od své mateřské firmy opatřit slušný note-book, mně ta moje poslala rovněž poněkud obnošený, ale použitelný exemplář. Intenzivně jsme pracovali a už několik týdnů před vánocemi byla naformulovaná naše první zpráva o rozjezdu střediska, tzv. Inception report, její přijetí bylo podmínkou úhrady první faktury z Bruselu.
Zákon schválnosti je někdy nemilosrdný, snad týden před Vánocemi Jackovi vyhořel počítač. Maličkost, řekl si a za několik málo dnů se mi pochlubil zcela novým, který pronajal za přijatelný poplatek od nějaké rumunské firmy. Netušil, že si pronajal i nějaký mimořádně účinný virus, ten se nějakou chvíli ještě skrýval, potom se jeho stroj zcela položil. Doufal jsem, že tu životně důležitou zprávu zachráním já, archivoval jsem ji v uceleném tvaru. Nezachránil, jeho virus jsem rovněž koupil a můj počítač během několika dalších dnů rovněž totálně havaroval.
Míval jsem docela dobrou paměť a text naší asi 60stránkové zprávy jsem měl v podstatě uložený ve své paměti. K mému potěšení po návratu z Vánoc mě čekal opravený počítač, zcela prázdný, i když s poněkud málo užitečnou francouzskou verzí Windows a Wordu. Nicméně během několika dnů jsem dokázal zprávu nově napsat a připravit k předání.
Nepříjemnosti chodí obvykle ve trojicích. Její strukturu jsem měl předem schválenou v Bruselu, předpokládal jsem proto, že ji můj rumunský ředitel bez problémů přijme. Mýlil jsem se, shodil ji ze stolu, prý neodpovídala jeho představám. Naše první faktura byla ohrožena. Nevzdal jsem to, zvedl telefon, Jean Luc byl rozumnější: pošli nám co jste připravili a první fakturu vám proplatíme. Pro pana Barbu jsme sice museli vyrobit zprávu novou (obsahovala přesně totéž v jiném pořadí a s jiným slovosledem), ale naše financování konečně po dlouhých měsících začalo fungovat.
Fungujeme
Přes mizené podmínky prvních měsíců jsme však byli schopni plně zabezpečit očekávání a převzít péči o celý nadnárodní energetický program PHARE, o projekty, které již byly v chodu, o přípravu formulace, výběrová řízení a rozjezd nových, ročním nákladem na 13 milionů ECU (předchůdce EURO). V rámci této mise jsem pendloval mezi Bukureští, Bruselem a Prahou, mezi městy, kde sídlili naši západní partneři (Hannover, Vídeň, resp. Baden, Paříž,…) a mezi sídly národních komisí PHARE zemí, o které jsem převzal péči, Prahou, Bratislavou, Budapeští (kolegové se starali o další země, Nikolaj s Valym o Balkán, Jacek o Balt), po mezinárodních konferencích, v jejichž rámci jsem přednášel v Bruselu, Jaşi (kouzelném městečku na severu Rumunska), Badenu (v půvabných rakouských lázních), Budapešti. Byla to spousta leteckých cest, mé záznamy hovoří o 80 000 kilometrech, které jsem za 1 ½ roku letecky absolvoval. Průběžně konečně probíhalo vybavování našeho střediska.
Jak byly desítky našich projektů zaměřeny? Jejich výčet by zabral několik stran, uveďme alespoň tolik, že jejich strategickým cílem byla ekonomicky silná, navzájem propojená, účinná a ekologicky přijatelná energetika ve společném evropském energetickém prostoru. K cílovým prostředkům patřily transevropské energetické sítě, efektivní alokace zdrojů a investičních prostředků, vyvážené tarify, energetické úspory, racionální intenzita konečné spotřeby energie a ochrana životního prostředí a konečně příprava odborníků, schopných účinně akceptovat podmínky, které je čekaly v rámci EU. Na financováni konkrétních investičních akci, jejichž formulace a výběr byl mj. výsledkem projektů našeho programu, se podílely mezinárodní finanční instituce spolu se zdroji programů PHARE.
Svůj post, v této chvíli již včetně jedinečně vybaveného střediska (nábytek, počítače, kancelářské stroje, služební auto) jsem začátkem 1996 předal svému nástupci, Pepíkovi V. Sám jsem ještě další rok našemu PCU asistoval jako tzv. krátkodobý expert.
Loučení s PCU – předávání štafety Pepíkovi V.
(Zleva Jacek, Nikolaj a můj nástupce Pepík, Mirela a Simona, vpředu Marcel, můj řidič)
Závěrem
Evropská unie v naší společnosti stále vyvolává mnoho diskusí, Unie ano či ne, Lisabonská smlouva ano či ne, o bruselské byrokracii a další. Po návratu z mise se mě známí ptali na mé dojmy ze spolupráce s Bruselem (to jsme se ke vstupu do EU teprve připravovali). Pokusil jsem se o příměr: otázkou je zda chcete jezdit v pohodlném Volkswagen Passat nebo se spokojíte se Škodou 120. Passat je neporovnatelně rychlejší, výkonnější, pohodlnější, ale pochopitelně dražší a náročnější a zapomeňte, že byste ho mohli opravovat jako kutil v domácí dílně. A bruselská byrokracie? Nemyslím, že je o tolik větší jako česká, má jednu velkou výhodu: když ji pochopíte a akceptujete tak funguje. Na rozdíl od té naši.
Dodatek
Nedá mi, abych se alespoň formou dodatku nezmínil o dvou zajímavých městech, které se načas staly mým druhým domovem, Bukurešti a Bruselu.
Bukurešť je přes mnohé výhrady k Balkánu město zajímavé, je výrazně ovlivněno francouzskou kulturou, ne nadarmo se mu říká Malá Paříž. Můžete se tu setkat se zajímavou starou architekturou, k těm nejzajímavějším snad patří pravoslavný chrám Stavropoelos, skvost sakrální architektury, radnice, nebo triumfální oblouk, inspirovaný pařížským Arc de Triomphe.
Palác republiky
Nová megalomanská architektura diktátora Ceausesca, Palatul Parlamentului, a připojená nová hlavní třída a velkolepé náměstí si zaslouží pozornost minimálně jako zajímavý dokument jedné překonané éry; dnes slouží parlamentu nové republiky. Centrum města je poněkud přesycené, ale metropole disponuje poměrně slušnou dopravní infrastrukturou, včetně dobře fungujícího metra. Příjemným doplňkem města jsou příměstské parky se skanzenem lidové architektury.
Brusel, dnešní „hlavní město Evropy“ mě samozřejmě upoutal daleko více. Nový přívlastek si město zasloužilo tím, že zde sídlí dvě hlavní evropské instituce – Evropská komise a Rada Evropské unie. V Bruselu zasedají také výbory Evropského parlamentu (sídlo EP je však ve Štrasburku). K nejpozoruhodnějším částem města patří jeho historické jádro, Velké náměstí - Grande-Place (nizozemsky Grote Markt). Mnozí (mj. Victor Hugo) jej považují za jedno z nejpůvabnějších náměstí na světě. Jeho dominantou je gotická radnice z 15. století s 96 m vysokou věží, na které je umístěna socha svatého Michaela, patrona Bruselu. Nemůžeme opomenout, že tento patron Bruselu má ve městě svůj velkolepý chrám. Osobně jsem se rád procházel blízkými křivolakými tzv. žracími uličkami Vismarkt s nesmírně bohatou a vizuálně poutavou nabídkou plodů moře a ryb. Tísní se tu jedna restaurace vedle druhé. Pozornost si samozřejmě zaslouží i Královský palác.
Zajímavým, dobře známým a pro turisty neopomenutelným symbolem města a je Manneken Pis, soška čurajícího chlapečka) ze 17. století. Manneken Pis neustále převlékají, může se pochlubit 800 oblečky, které jsou umístěny v městském muzeu. Je méně známo, že od roku 1987 má svůj protějšek - čůrající holčičku - Jaenneke Pis.
Manneken Pis
Pro turisty je mimořádně zajímavým cílem Atomium a přiléhající Minievropa, soubor asi 300 nejznámější evropských staveb. Kolem nich zní poutavá hudba, jsou to často hymny hlavních měst jednotlivých evropských zemí, členů EU. Musíme dodat, že belgická čokoláda, bruselská krajka, sklo, diamanty - to vše k Bruselu patří stejně neodmyslitelně, jako tamní skvělá kuchyně.
Poznámka: obrázky jsou vesměs přefotografovány z diapozitivů
Imrich Lencz
Další články autora: