U¾ je to zase tady. Zima, sníh, mráz – pøišla ta nejkrásnìjší zima. Chalupy se zachumlaly do bìlostných záplav, z velikánských bílých ploch vykukovaly jenom kouøící se komíny a od chalupy k chalupì šnìrovaly vyšlapané chodníky. Krajina ztichla a ze všech stran bylo slyšet jenom štìkající psy a nìkde i skotaèící promrzlá dìcka. Z poèátku bylo všechno jako by nadýchané, snìhové chmýøí se dalo i rozfoukat. A potom pøišel mráz a všechno ztuhlo a bylo ticho mnoho dnù . A¾ najednou uprostøed noci jako by z nièeho nic zaèalo ve stromech huèet. Jen¾e ono to nikdy nebylo tak z nièeho nic, ale u¾ den pøedem muselo sluníèko do ruda zapadat, aby se rozfoukal sice ji¾ní, ale pøesto velmi studený vítr. V Trojanovicích padá s hradby hor a jeho neurvalá síla se rozmìlní a¾ nìkde pøed Frenštátem.
Neèas, kdy by èlovìk ani psa nevyhnal, trval nìkdy i tøi dny. Maminka, která se na zaèátku dvacátých let pøivdala do Trojanovic jen z lehce drsné Drahanské vysoèiny, u¾ o tom vìdìla své. Ne¾ si zvykla, ¾e vítr padající z Radhoštì má daleko vìtší sílu, ne¾ ten drahanský, aby neslyšela ten hukot, vzala dìcka a zalezla s nimi do peøin.
V takové slotì v opravdové metelici se nemusela neúèast ve škole ani zdùvodòovat, proto¾e bùhvíkam by nás ten silný vítr zahnal. Pøekvapila-li nás metelice bìhem vyuèování, nepustil nás pan øídící døíve, dokud si dìcka rodièe nerozebrali.
Venku se èerti ¾enili, Meluzína skuèela v komínì a já jsem sedávala u kamen. Najednou mi to pøece jenom nedalo, proto¾e od malièka jsem vítr milovala. Snad právì ten, který sebou rval všechno, sníh vydøel a¾ na oranici a do hnìda zbarvený ho poskládal do velikých závìjí. Drobounké jehlièky snìhu navál do mezer mezi okny, do všech skulinek a všude tam, kde nìco nedoléhalo.
Nejvìtší závìj – my jsme øíkali „zámìt“ – byla pod naší chalupou. Nevím, jak byla vysoká, ale mìøeno mým dìtským metrem, vyrovnala se høebenu støechy. Dokonce si pamatuji, ¾e se jednu zimu pro kolemjdoucí prokopal tunel.
Kdy¾ se vítr rozfoukal nejvíce a meluzína skuèela co nejúpìnlivìji, nastal mùj èas. Navlékla jsem na sebe maminèin starý kabát, sahající mi a¾ na paty. Kolem krku jsem omotala ¾inylkový šálek – ten jsem, velmi nerada, musela nosit za velkých mrazù do školy - a nìkdy jsem si ještì od staøenky vypùjèila velký károvaný vlòák. Takto vystrojena jsem se vydávala do boje s metelicí. Chvíli jsem postála na verandì, kde u¾ to protahovalo skoro jako venku a potom jsem vykroèila do nepohody. Cíl jsem mìla v¾dycky stejný: høeben oné nejvyšší závìje pod chalupou. Tam jsem se odhodlanì postavila zachumlaným èelem proti vìtru a stála jsem tam tak dlouho, dokud jsem nepromrzla. Bylo to dobrodru¾ství, ale bez nebezpeèí. Stála jsem ve veliké zimì, vítr mì srá¾el s høebenu závìje, ale chalupa byla poøád na dohled i pøedstava teplých kamen a ještì teplejší maminèiny náruèe.
S pomyšlením na ony velikánské zimy mého mládí èi dìtství, a to potvrdí ka¾dý dospìlý, ¾e za mlada byly zimy vìtší a léta krásnìjší a teplejší, pøemýšlím o tom, jak chatrnì jsme bývali do veliké zimy obleèení. Základ tvoøilo „triko“, které se zapínalo na zádech. Místo punèocháèù punèochy jen nad kolena upnuté do „haltù“, nìjaký kabátek v¾dycky po starší sestøe, samozøejmì, ¾e bez teplé vlo¾ky, ale teplouèké rukavice a¾ po loket z dílny maminèiny, rovnì¾ tak svetøík nìkolikrát pøeplétaný, ale s nároèným vzorkem. A k tomu „výletu“ na závìj ještì navrch maminèin kabát. Nevím, jestli ten pro¾itek by byl stejnì dobrodru¾ný pro moje vnouèata nastrojená do teplých kombinéz a snìhulí. Ta by tam urèitì postrádala televizní obrazovku.