Školství

Na Ruzyňském letišti se naposled obejmu se svým taťkou, zatlačím slzičky, z ptačí perspektivy naposled rozloučím se svou rodnou zemí a letím vstříc mému ročnímu dobrodružství!

Brazílie! Zapátrám v paměti..Země karnevalů, horka a Amazonských pralesů.

Taky si vzpomenu na Rio de Janeiro a jeho turistická lákadla - pláž Copacabanu a sochu Krista roztahující své ochranné ruce nad městem.

A ještě někde v mé paměti se hlásí o slovo jméno fotbalisty Pelého.

To je hodně málo. Ale už za pár hodin přilétám do Ria a od tohoto momentu mám možnost každou minutu poznávat kulturu, lidi a život v této nesmírně zajímavé zemi! Dnes vám budu povídat o tom, jak je to v Brazílii se školstvím.

Tak docházka do školy, která by se dala přirovnat naší základní je 8 let, a pak následuje střední škola, tzv. collegio.

Na něm se tři roky studuje portugalština, matematika, chemie, fyzika.. - funguje na stejném systému, jako naše gymnázia. Existuje zde i velmi malé množství škol, na kterých Brazilci mohou studovat také technické předměty, ale je prakticky nemožné začít pracovat po vystudování střední školy, jak je tomu u nás.

Sice existují i školy státní, ale jsou na velmi špatné úrovni, takže kdo se chce dostat na dobrou vysokou školu a má na to prostředky, studuje školu soukromou. Školné na kvalitních  školách

se většinou pohybuje od pěti do patnácti tisíc za měsíc. A tato nemalá částka se ještě navýší o výdaje za různé pomůcky, jako jsou učebnice a za benzín, kteří obětují rodiče, když každý den své ratolesti vozí do školy a zpět, protože jim připadá autobus nebezpečný.

Já sama jsem měla možnost pár měsíců studovat na kvalitní škole, takže vám to můžu přiblížit i zevnitř!

 Prvním, pro mne nejdřív nemyslitelným a neproveditelným pravidlem byla školní uniforma, která se skládá z velkého neslušivého trička většinou v šedých odstínech (viz obrázek), což by ještě nebyl takový problém, horší mi připadalo, že v těch každodenních třiceti stupňových nebylo možné do školy obléknout sukni a kraťasy, povinností byly dlouhé kalhoty a uzavřené boty.

Mohli jsme si vybrat, zda chceme studovat dopoledne, odpoledne či v noci, já jsem chodila dopoledne a vyučování začínalo každý den ve čtvrt na osm, končilo však již kolem poledne.

Ve třídě nás bylo necelých šedesát, seděli jsme si tedy málem na hlavách a opravdu v hodinách nezbyl prostor pro nějakou individualitu. Vyučování probíhalo podobně jak u nás, ani osnovy předmětů se výrazně nelišily. Písemky se vždy po nějaké době sdružily do jednoho týdne a hodnotily se bodovým systémem, aby student prošel do dalšího ročníku potřeboval získat min. 60 bodů ze 100.

 Předměty, které jsou na školách zanedbávány jsou cizí jazyky (většinou angličtina nebo španělština), věnuje se jim jen jedna vyučovací hodina týdně, a proto, kdo se je chce opravdu naučit, musí chodit do školy soukromé, kde za měsíc zaplatí od jednoho do dvou tisíc.

V posledním třetím ročníku se většina lidí připravuje velice zodpovědně k přijímacím zkouškám na vysoké školy, často tráví celé dny i víkendy ve škole, navštěvují přípravné kurzy, a i tak se jich mnoho nedostane na nejlepší státní školy, takže se buď znovu zdokonalují celý další rok, nebo jdou na soukromé vysoké školy, které jsou méně kvalitní

a opět se tu platí vysoké školné.

Já jsem svou druhou polovinu pobytu na jižní polokouli strávila na právě takové škole, která byla založena na studiu hotelnictví a turismu, bylo to pro mě velice  zajímavé a poučné.  Jediné, co mě často překvapilo byl velký nezájem některých bohatých synáčků, u kterých bylo překvapení, když vůbec přišli do hodin, natož, aby se třeba učili.

Vyučování trvalo od půl osmé do jedenácti, denně jsme měli jen dva předměty, ze zajímavé nabídky např. geografie, brazilské historie, psychologie či přípravy pokrmů a nápojů. Profesoři se snažili dělat hodiny velmi zajímavé, prokládané filmy či názornými hrami. Často jsme jezdili do přírody nebo historických měst na exkurze.

Párkrát jsem se dostala i na nejlepší státní školu, kde jsem studentům přednášela o České republice. Tady bylo více lidí, kteří v hodinách projevovali mnohem více zájmu a nadšení a také se toho učili nesrovnatelně více.

Často taky mají studenti při škole praxi ve svém oboru a tak pak není problémem, že by byli po zdárném ukončení studií nezaměstnaní. Což je určitě záviděníhodné a já bych nakonec jen vyslovila naději, že i u nás tomu tak bude již v brzké budoucnosti.

Pokračování příště...

Reportáž psaná pro SeniorTip

Kateřina Čaputová, 20 let 

Související články:

Život v zemi protikladů (1)