Prozraï mi zrcadlo, jaká jsem... Chtìli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedineènou pøíle¾itost. Pohlédnìte do své duše, a tak nìjak ji vyzpovídejte.
Je to urèitì výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto pøípadì mo¾né utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, ¾e tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, ¾e prostor není omezen ani místem ani èasem. A tak se ptejte zrcadla a pøinu»te ho vyprávìt…
Tìšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Adriana Šindeláøová - výzkumný pracovník Èeského hydrometeorologického ústavu, autorka knihy Kráska pøichází a také jedna z autorek pøíspìvkù magazínu Senior Tip
Zrcadlo: Hej ty, nepracuj poøád a pojï si se mnou povídat. Adriana: To mluvíš na mì?
Zrcadlo: Na koho jiného? Nikdo jiný tu není. Adriana: Máš pravdu. Nemìla bych tolik pracovat. Ale to u¾ je asi nìjaké moje prokletí. Poøád musím nìco dìlat, a¾ zapomínám na odpoèinek.
Zrcadlo: Trpíš workoholismem? Adriana: U¾ to tak vypadá. Nìkdy mám pocit, ¾e chci stihnout tolik vìcí a vlastnì ani nemám šanci to za svùj omezený lidský ¾ivot zvládnout.
Zrcadlo: Odpoèinek je ale dùle¾itá vìc. Adriana: Já vím, mìla bych se víc vìnovat svým koníèkùm a relaxu.
Zrcadlo: Koneènì trochu nìco zajímavého. Jaké jsou tvé záliby?
Adriana: Mám pocit, ¾e mì baví všechno. Zajímá mì všechno. Nìkdo frèí na cukru, já asi oèividnì frèím na informacích a zkušenostech. Seberozvoj je takový mùj ¾ivotní pohon. Baví mì pøírodní vìdy – astronomie, meteorologie, geografie, environmentální vìdy apod. Ostatnì ochranu ¾ivotního prostøedí jsem vystudovala na vysoké škole. Ráda fotím, baví mì grafické úpravy fotek. Samozøejmì také ráda píšu! Zajímám se o investování – nejen z praktických dùvodù, ale i proto, ¾e mì svìt financí fascinuje. V souèasné chvíli rozvíjím své znalosti programování a ráda pracuji s poèítaèovými programy pro analýzu dat – toho vyu¾ívám nejen ve svém zamìstnání, ale i doma si na všechno vedu tabulky. A¾ se mi za to nìkdy smìjí. Zajímá mì starovìká historie, bylinkáøství, meditace a duševní rozvoj. A chtìla bych se víc vìnovat lukostøelbì.
Zrcadlo: Ani se nedivím, ¾e vlastnì nestíháš. Necítíš se vystresovaná? Na stres je nejlepší nìjaký výbušný, agresivní sport – to asi lukostøelba úplnì není… Adriana: Tím jsme narazili na další velký aspekt mého ¾ivota. Vìtšina sportù je pro mì za hranicí mých fyzických mo¾ností. Mùj ¾ivot toti¾ u¾ od narození ovlivòuje nevyléèitelné genetické onemocnìní, které mi sice diagnostikovali a¾ v 18 letech, ale jeho projevy byly patrné u¾ mnohem døíve. Jedná se o tzv. spinální muskulární atrofii a dochází pøi ní k postupné ztrátì schopnosti ovládat svaly. V souèasné dobì pro mì tedy bìh, døep nebo skok pøedstavuje pohyb, kterého nejsem schopna.
Zrcadlo: Musím øíct, ¾e to je pro mì velice pøekvapivá informace, proto¾e na první pohled na tobì nevidím nic „jiného“, „odlišného“. Pùsobíš jako bì¾ný, zdravý èlovìk. Adriana: To je na jednu stranu super, proto¾e drtivá vìtšina pacientù se stejnou nemocí je na tom mnohem hùø a na nich u¾ to èlovìk skuteènì pozná, proto¾e jsou na invalidním vozíku. Na druhou stranu se právì kvùli tomu dostávám do nepøíjemných situací. Tøeba kdy¾ chci vylézt do vlaku. Nejde mi to zkrátka tak ladnì, bez problému. Musím si dopomoci rukama a viditelnì mì to stojí vìtší úsilí, ne¾ by se u èlovìka mého vìku èekalo. Z výrazu lidí okolo pak tuším, ¾e situaci nerozumí nebo mì leckdy tøeba i slovnì zhodnotí. Stejnì tak v pøípadì, kdy mì nìkdo po¾ádá, abych mu pomohla s nìjakým tì¾kým bøemenem do schodù, do autobusu apod. Takové ¾adatele bohu¾el musím èasto odmítat, proto¾e do schodù mám co dìlat sama se sebou. Jen¾e vysvìtlete staršímu èlovìku, proè mu jako¾to o dost mladší nechcete pomoci. Respektive nemù¾ete. Jednou jsem pøesnì takového pána s lítostí odmítla, naèe¾ jsem mìla snahu situaci jednoduše vysvìtlit: „Víte, já nemám úplnì sílu v nohách.“
„Taková mladá, a ¾e nemá sílu? Proè tolik výmluv, sleèno? ®e nemám sílu, mù¾u tvrdit já, ale rozhodnì ne vy…“
Nelze se na lidi zlobit, ¾e situaci vyhodnotí špatnì. Ono to na mnì vá¾nì není poznat. Ale pøesnì takovéto vìci, by» jsou to vlastnì bezvýznamné malièkosti, mì pak mrzí a nutí mì si uvìdomit, ¾e ¾iji jiný ¾ivot ne¾ 99 % lidí na této planetì.
Zrcadlo: Vá¾nì tì¾ko si pøedstavit, co asi pro¾íváš. Já bych asi s takovou nemocí ¾ít neumìlo… Adriana: Vìø mi, ¾e umìlo. Kdyby mi nìkdo pøed mnoha lety øekl, ¾e se budu potýkat s touto nemocí, asi bych se zbláznila strachem a zcela bych odmítala u¾ jen tu mo¾nost. Ale kdy¾ to pak èlovìk dostane èerné na bílém, ví, ¾e to nikdy nemù¾e zmìnit. Nemù¾e pøed tím utéct, nemù¾e se pøed tím schovat. Musí se k tomu postavit èelem a pøijmout to jako fakt. To je toti¾ jediná cesta, jak se s nìèím takovým nauèit ¾ít.
Zrcadlo: Myslíš si, ¾e je ka¾dý èlovìk schopen se s takovou nemocí poprat? Adriana: Nevím, jestli úplnì ka¾dý. Ale myslím si, ¾e pokud èlovìk má pro co ¾ít, a» u¾ je to rodina, pøátelé, koníèky, práce, nesplnìné sny nebo cokoliv jiného, rozhodne se naprosto pøirozenì zaujmout ke své nemoci takové stanovisko, aby to pro nìj pøedstavovalo co nejmenší zátì¾. A zkrátka zaène svádìt takový vnitøní souboj o to, kam bude smìøovat jeho pozornost. Jestli k nemoci, nebo k nìèemu, co mu zpøíjemòuje ¾ivot.
Zrcadlo: Jak èasto se pøistihneš, ¾e vìnuješ svoji pozornost nemoci? Adriana: Vlastnì nevím. Samozøejmì, ¾e mi tam ta pozornost nìkdy sklouzne. Pak za¾ívám chvilky slabosti, vzteku a smutku, kdy propadám faktu, ¾e existuje spousta vìcí, které bych chtìla dìlat, ale zkrátka na nì nemám. A je v tom i jistá pøímìs paniky, co bude dál. Jedná se o progresivní onemocnìní, co¾ znamená, ¾e má tendenci se neustále zhoršovat. Pak mám ale zase chvíle, kdy se cítím odhodlaná, odvá¾ná a optimistická. A vìøím tomu, ¾e aèkoliv se v tuhle chvíli zdá situace neøešitelná, jednou pøijde zlom – a» u¾ v podobì medicíny, vlastního receptu na uzdravení nebo se stane zázrak.
Zrcadlo: Chápu dobøe, ¾e tedy neexistuje ¾ádný lék? Adriana: Ano i ne. Zatím neexistuje léèba, díky které bych se stoprocentnì uzdravila. Pøed dvìma roky se ale naštìstí beznadìjná situace zbarvila do pozitivnìjších barev a zaèala jsem podstupovat zpoèátku pouze experimentální léèbu, která má za cíl nemoc zbrzdit, v lepším pøípadì zastavit. Obnáší to sice celkem nekomfort – lumbální punkci 3x do roka v podstatì do konce ¾ivota, ale je to vykoupeno vyhlídkou, ¾e tøeba zùstanu celý ¾ivot nezávislá a mobilní. A to je pro mì silná motivace, zvláš» ve chvílích, kdy mám jehlu v zádech a není mi dobøe ani fyzicky, ani psychicky. A vypadá to, ¾e léèba zabírá.
Zrcadlo: Øíkáš, ¾e snad zùstaneš nezávislá. Cítím tam ale velký otazník. Existuje tedy nìkdo, kdo se o tebe pøípadnì postará, kdy¾ bude nejhùø? Adriana: Mám skvìlou rodinu. Moji rodièe jsou mi velkou oporou. Vím, ¾e pøijmout moji diagnózu pro nì bylo mo¾ná i t쾚í ne¾ pro mì samotnou. Nejen¾e jsem jejich jediné dítì, ale jak u¾ to tak bývá, utrpení blízkého èlovìka se nám snáší mnohem hùø ne¾ to vlastní. A vùbec je v mém ¾ivotì mnoho aspektù, které provìøily jejich odvahu a schopnost pøijímat. Tøeba jako to, ¾e navzdory spoleèenskému oèekávání nemám partnera, ale partnerku. A i ta je mi velkou oporou, proto¾e pøijímá moji nemoc jako moji souèást. Nikdy si nestì¾uje, kdy¾ potøebuji s nìèím pomoct, naopak mi nìkdy ulehèuje mo¾ná a¾ moc. A nikdy ani náznakem nedala najevo, ¾e by jí moje nemoc pøeká¾ela. A tak se prý pozná ten pravý partner – pøijímá vaše chyby, ba dokonce nìkdy i miluje pøesnì to, co na vás ostatním vadí…
Zrcadlo: Poslední otázka týkající se nemoci. Myslíš, ¾e bys dnes byla jinde, kdyby nebyla nemoc souèástí tvého ¾ivota? Adriana: Tì¾ko soudit, kde bych byla, to samozøejmì nemohu vìdìt a mo¾ná je to dobøe. Na druhou stranu dnes, po tolika letech, co s tím ¾iju, jsem schopná vidìt, ¾e role nemoci nemusí být jen negativní. Zaèala jsem nahlí¾et na nemoc jako na uèitele, proto¾e mì nauèila mnoho pozitivních vìcí, na které bych bez ní nepøišla nebo bych se je uèila velice pomalu. S urèitou nadsázkou mù¾u øíct, ¾e jsem vlastnì vdìèná za její pøítomnost, proto¾e jsem dneska i díky ní pøesnì tam, kde jsem. A tak nìjak trochu tuším, ¾e její role v mém ¾ivotì ještì neskonèila.
Zrcadlo: Napíšeš o tom nìjakou knihu? Adriana: To radìji o nìèem jiném. Jak u¾ jsem øekla, nechci té nemoci vìnovat vìtší pozornost, ne¾ je tøeba. To se radši ponoøím do svìta starovìkého Egypta, jako v pøípadì mé první kní¾ky Kráska pøichází, anebo do doby starovìkého Øecka, kam jsem zasadila dìj své druhé, zatím rozdìlané knihy. Tam mù¾u být naprosto svobodná a dìlat i vìci, které bych ve svém reálném ¾ivotì nesvedla – bìhat, lézt po stromech, cestovat po starovìkém svìtì pìšky nebo cvièit s meèem nebo kopím.
Zrcadlo: Kdy plánuješ svoji druhou knihu vydat? Adriana: To teï vùbec nedoká¾u øíct. Touhle dobou u¾ jsem ji chtìla mít napsanou. Faktem je, ¾e ji mám rozdìlanou tak z pùlky. Chci být dostateènì autentická, a tak si k tomu musím nastudovat mnoho materiálù a knih. A pak také vymyslet, jak svùj fiktivní pøíbìh napasovat do historických událostí a reálií dané doby. Bude to ještì dlouhá cesta, ale výsledek snad bude stát za to. A já doufám, ¾e mùj pøíbìh udìlá radost nìjakým ètenáøùm – tøeba zrovna tìm, kteøí si pøeèetli tento rozhovor.
.jpg)
Zrcadlo: Jak èasto se pøistihneš, ¾e vìnuješ svoji pozornost nemoci?
Zrcadlo: Øíkáš, ¾e snad zùstaneš nezávislá. Cítím tam ale velký otazník. Existuje tedy nìkdo, kdo se o tebe pøípadnì postará, kdy¾ bude nejhùø?