Rodièe nám vštìpovali, ¾e závist je špatná lidská vlastnost. Øídím se tím celý ¾ivot, ale v dìtství, to se musím pøiznat, jsem pøece jenom závidìla. Svým sourozencùm kudrnaté vlasy – Jindra i Jarmila mìly hlavu plnou kudrlinek, stejnì tak bratøi Bedøich a Drahomír. Kluci k tomu mìli veliké modré oèi, zastínìné dlouhými øasami. Jako kdyby právì toto kluci potøebovali!
Trápení pøed Bo¾ím tìlem jsem se musela podrobovat jenom já. Vlasy rovné jako høebíky se nejdøíve umyly v kamilkách – maminka se sna¾ila udr¾et aspoò jednu blondýnku v rodinì – potom se polily cukrovou vodou a natoèily na natáèky z poskládaných novin. S takovou nádherou jsem musela pøeèkat noc. Na štìstí byl dìtský spánek tvrdší ne¾ papírové natáèky a tak probuzení do sluneèného rána u¾ bylo nádherné.
Maminka vlasy pìknì naèesala, uprostøed temene vytvoøila malinký drdùlek, øíkala mu „kotek“ a na nìm trùnila veliká mašle. Èelo ozdobil vìneèek z mateøídoušky. K tomu bílé šaty s kanýrkami. Tenkrát je mìla ka¾dá malá holka. I ta nejnuznìjší musela mít šatièky do kostela. Po prvé je oblékla na sv. pøijímání. A k tomu košíèek, krásný, malinký, jeho¾ obsahem byly lupeny z kvítí, vìtšinou z èervených pivonìk, kdy¾ bylo |Bo¾í tìlo pozdìji, tak se dávaly pivoòky bílé, které tajemnì hoøce vonìly.
Tak vypadal úvod k velikého svátku dìvèátek. Konal se v¾dy deset dnù po svatém duchu – ve ètvrtek. My jsme mìli volno ka¾dý ètvrtek, ale na Bo¾í tìlo nešli do práce ani dospìlí. Tøi slavnostnì vyšòoøené dcery vedla maminka do mìsta na prùvod. Mu¾ská èást rodiny nás jenom doprovázela. Mìsto nás pøijalo slavnostnì vyzdobené. U ka¾dého vchodu bøezové vìtve a nìkteré dveøe vìnèily zelené vìnce. Na námìstí byly ètyøi oltáøe, rovnì¾ bohatì zdobené èerstvou zelení.
Pøed horním kostelem sv. Martina se seøadil prùvod. V èele køí¾ek, který nesl ministrant. Za ním se seøadili všichni chlapi a potom šla hudba. A hned za hudbou my, malá dìvèátka a dìvèata – drù¾ièky. Rozsypávaly jsme na cestu lupení a za námi se rozprostíral kvìtinový koberec. Pro tìlo Je¾íše Krista, které nesl v monstranci pan dìkan. Provázeli ho kaplani a nad celou suitou dr¾eli baldachýn veteráni v uniformách. Prùvod uzavíraly ¾eny.
U ka¾dého oltáøe se valící se øeka zastavila, modlily se pøedepsané motlitby a hrála hudba. Nám se to zdálo nekoneèné dlouhé, proto¾e jsme se nemohly doèkat, a¾ zase budeme sypat kvìtiny. Byla to sláva veliká. A pro nás dìvèata jediná pøíle¾itost v roce, kdy jsme se mohly vyšòoøit jako nevìsty, proto¾e v ka¾dé ¾enské je skryt kus marnivosti u¾ tenkrát, kdy zaène rozum brát. Ne tak, kdy¾ si to sice dìtsky, ale pøece jenom uvìdomuje. A k té parádì ještì hraje hudba a svítí èervnové sluníèko.
Prùvod po všech zastaveních a motlitbách u ètyøech oltáøù – jejich výzdobu mìli na starosti frenštátští továrníci – se vrátil zpátky do horního kostela. Poslední tóny dechovky se smísily s mohutným akordem varhan, na které hrával pan Milberger a s hlaholem zvonù. Sláva byla u konce. Kdy¾ mìla maminka peníze, zastavila se s námi na malý kopeèek zmrzliny v cukrárnì u Klórky.
Jednou však mìla tato sláva konec skoro neslavný. Místo maminky mì doprovázely obì starší sestry. Vše probìhlo normálnì. Jenom na zmrzlinu jsme nešly. Nevìøila jsem jim, ¾e nemají peníze a zaèala jsem se nepìknì vztekat. Tak jsem køièela, ¾e se za mnì moje milé sestry stydìly. Najednou, u¾ jsem byla za šraòkama, zjistily, ¾e nemám na krku zlatý medailónek. Pøestala jsem okam¾itì øvát a spìchaly jsme na faru ohlásit ztrátu. Pan faráø nám slíbil, ¾e ztrátu ohlásí pøíští nedìli z kazatelny. Jen tak jsme se couraly kolem kostela, všechny tøi neš»astné a já nejvíc, proto¾e jsem se bála výprasku. Najednou jsem kopla do kamínku a z pod nìho medailónek vykoukl. Jako by ho tam nìkdo i s øetízkem ulo¾il. Nevím, jak stará jsem tenkrát byla, jen vím, ¾e do školy jsem ještì nechodila. Tato pøíhoda se mi tak zapsala do pamìti, ¾e to bylo moje poslední vzteklé vystoupení.
Nìkdy se stane, ¾e i moje malá vnuèka podlehne podobnému vzteku. Kdy¾ vidím ve vzduchu tøepetající se no¾ky a nepøedstavitelný køik se rozléhá po okolí, øíkám si: nedá se nic dìlat, musíme poèkat do Bo¾ího tìla (v letošním roce 19. èervna).
