Tentokrát začnu zcela neobvykle. Jednou uprostřed noci, po krátké a úspěšné urologické procházce jsem nemohl usnout. Chvíli jsem se opatrně převaloval na našem milovaném „letišti“ abych neprobudil manželku a nakonec můj zrak v polotmě ložnice utkvěl na stropě. Samozřejmě jsem toho moc neviděl a tak jsem začal přemýšlet, jaký by byl svět bez barev a co to vlastně ta barva je. A protože jsem slíbil vychválit barvu (barvy), tak s pomocí internetu hurá na to! A hned v úvodu musím přiznat, že jsem „rešeršoval“ jako divý…
To, že se v přírodě občas objevují krásné barevné jevy, velké na oboze nebo malé třeba na vodotrysku, lidé znají od nepaměti. A podobně pak i to, že všechno co vidíme i během dne mění svou barvu. Vysvětlit podstatu a vyložit vlastnosti barev trvalo snad dvě tisíciletí a stále není jisté, zda je to vysvětlení úplné! Barva souvisí se zdroji osvětlení a jejich vlastnostmi, dále s vlastnostmi pozorovaného objektu a ve finále souvisí s mechanismy vnímání od oka až po mozek člověka či zvířete. Barva je tedy komplexní psychofyzikální jev a vzniká vlastně až v našem mozku!
Při vysvětlení těchto opravdu složitých procesů si „lámalo zuby“ mnoho myslitelů, vědců, samozřejmě malířů, ale i básníků od starověku až dodnes… Jen letmo – Aristoteles, Seneca. I. Newton, T. Young, H. von Helmholtz, ale i W J. Goethe. Největší pokrok v „problematice barev“ nastal na přelomu 18. A 19. století. Goethe pak např. hledal mezi barvami podobnou harmonii, jaká existuje mezi tóny v hudbě. Doporučoval, které barvy k sobě ladí a které ne, podobně jako je tomu u tónů. Thomas Young (1773 – 1829) se zajímal o mechanismus rozpoznávání barev a barevných odstínů. Jako první přišel s teorií, že barevné vidění musí souviset i s okem a položil základní předpoklad existence tří základních receptorů v sítnici oka, citlivých na různou oblast barevného vlnového spektra. Jeho teorii o míchání barev později rozvinul Herman von Helmholtz (1821 – 1894). Tvrdil, že mícháním základních barev můžeme získat jakýkoliv barevný odstín a odvodil spektrální absorpční křivky pro tři fotoreceptory. Společně jsou Young a Helmholtz považováni za zakladatele trichromatické teorie. Tato teorie byla nejprve potvrzena elektrofyziologickým měřením a v roce 1964 prokázána výzkumem Paula K. Browna a George Walda. Roku 1967 pak získal G. Wald Nobelovu cenu za důkaz existence fotoreceptorů. Nyní ale musím přibrzdit a přejít na nejchvályhodnější a trochu jednodušší zajímavosti barev.
Barevné vidění v očích všech živočichů, zprostředkovávají fotoreceptory zvané čípky. Lidské oko má čípky trojího druhu, které jsou citlivé na tři základní barvy – červenou, zelenou a modrou. Pokud někde vidíme barvu bílou, jsou všechny tyto tři receptory plně zasyceny. V případě černé barvy naopak nejsou zasyceny vůbec. Všechny další barvy vznikají smíšením těch tří základních barev a dá se říci, že bílá a černá vlastně nejsou barvy!
A jak je to u jiných živočichů? Jedno z nejdokonalejších barevných vidění v živočišné říši najdeme u ptáků. K rozpoznávání barev jsou vybaveni čtyřmi typy čípků, což jim umožňuje vnímat mnohem širší paletu, včetně mnoha purpurových odstínů, a dokonce i ultrafialového spektra, které lidská čočka vůbec nepropustí k sítnici. Díky tomu je pro ně svět daleko barevnější než pro nás! Také pavouci a mnozí příslušníci hmyzu dovedou rozlišovat ultrafialové světlo. Včely například díky této schopnosti vidí na okvětních plátcích vzory, kterými rostliny navádějí své opylovače k nektaru. Barevné vidění včel ovšem není oproti lidskému obsáhlejší, jen je posunuté do jiné části spektra. Na místo červené, zelené a modré vidí včely dobře žlutou, modrou a ultrafialovou. Proto také květy, jejichž hlavními opylovači jsou včely či jiný blanokřídlý hmyz, bývají často žluté či modré, zatímco květy v červené barvě, kterou včely nevnímají, spolupracují na opylování s kolibříky či motýly. Velmi kvalitní barevné vidění mají i některé ryby. Můžeme u nich dokonce rozlišit čtyři typy čípků jako u ptáků, z toho jeden vnímá ultrafialové spektrum a uplatňuje se například k detekci planktonu. U řady pestře zbarvených obyvatel mořských korálových útesů nebo třeba afrických jezer hrají barvy významnou roli také v pohlavním výběru. Jiné druhy ryb ovšem barvy tak dobře nerozlišují a většina hlubinných ryb nevnímá barvy vůbec.
O psech se dříve tradovalo, že vidí černobíle. Dnes víme, že to není pravda. Mají v oku jen dva druhy čípků a barvy vnímají, ovšem nedovedou rozlišit červenou od zelené, které jim splývají v jakýsi odstín žluté. Svět pro ně navíc pravděpodobně postrádá syté tóny a je spíše pastelový. Takto dichromatické vidění (dva typy čípků v oku) je společné většině savců, každý druh je ovšem „naladěn“ na trochu jiné barvy. Myši či potkani například nejlépe vidí v ultrafialové a zelené části spektra.
Ale zpět k vlastním barvám, jak je vnímáme my, lidé. Vzniklo dokonce několik teorii barev. Podle té asi nejznámější jsou základní tři primární barvy - žlutá, červená a modrá. Smícháním těchto tří čistých barev vytvoříme sekundární barvy - oranžovou, fialovou a zelenou. Pohybem po barevném kruhu si např. všimneme harmonie mezi sousedními barvami.
Barevný kruh pak obsahuje barvy primární, sekundární a terciální. Barvy v kruhu vedle sebe jsou analogické a mají nižší kontrast. U diváka vyvolávají harmonii a klid. Je to třeba modrá, modrozelená a zelená, nebo oranžová s hnědou. Komplementární barvy pak leží na kruhu proti sobě a jsou nejvíce kontrastní. Za harmonické se také považují barvy, které mohou být na barevném kole spojeny rovnostranným trojúhelníkem. I tyto barvy mezi sebou dobře ladí. Dále je dobře vidět, která barva je pocitově spíše studená a která teplá. Teplé barvy se zdají být bližší nebo vystupující, studené pak vypadají, že jsou vzdálenější nebo jakoby ustupovaly. Mezi teplé barvy tedy řadíme červenou, oranžovou, žlutou a někdy i světle zelenou. Naopak barvy studené – tyrkysová, modrá, fialová – obsahují zejména modrou barvu. Důležité je, že každý vnímáme barvu trošku odlišně, někdy na nás při vnímání barev působí i optické klamy, kdy jedna barva ovlivňuje barvu sousední. Zároveň je také dobré si uvědomit, že někteří lidé mají s vnímáním barev problémy. A abych si naklonil něžné pohlaví, tak musím potvrdit známý fakt, že ženy vnímají a rozlišují více barevných odstínů než muži!
Vnímání barev je subjektivní záležitost, a přechody mezi jednotlivými barvami barevného spektra jsou plynulé. Každý jazyk na světě rozlišuje dvě až dvanáct základních barev, jejichž pojmenování je jednoslovné (ale ne např. tmavo modrá), užívají se s vysokou frekvencí a o jejich užívání panuje jazyková shoda. Nejprimitivnější jazyky, které rozlišují mezi pouze dvěma barvami, vždy nejprve rozlišují mezi tmavou barvou a světlou barvou. Posléze se k nim vždy přidává červená, a tak tři nejzákladnější barvy jsou černá, bílá (i když to vlastně nejsou barvy!) a červená. Následuje zelená nebo žlutá, pak druhá z dvojice těchto barev, a následně modrá. Všechny jazyky se šesti barvami tak obsahují černou, bílou, červenou, zelenou, žlutou a modrou. Později se vyvinou i názvy pro ostatní barvy. Čeština má jedenáct základních barev: černou, bílou, červenou, zelenou, žlutou, modrou, hnědou, šedou, oranžovou, růžovou a fialovou. Ruština a italština mají dvanáct barev – pro světle modrou a tmavě modrou mají jednoslovné názvy. I současná angličtin si pak nedávno oficiálně rozšířila svou barevnou škálu o barvu tyrkysovou (světle modrá) a barvu lila (světle fialová), a tak má třináct základních barev.
Při chvále barev nesmím zapomenout na koloroterapii. Techniku léčení pomocí barev používali už staří Egypťané, i když pochopitelně podstatu tohoto léčení neznali. Barvy jako elektromagnetické vlnění totiž působí na lidskou mysl, a to opět na každého jedince různě. Některé barvy působí agresivně, jiné uklidňují. Záleží opravdu na barvě našeho okolí či na oblečení. Zelené a modré odstíny působí uklidňujícími pocity a naopak výrazná červená působí agresivně nejen na býky, ale i na nás, „pány tvorstva“.
Barva – spolu se světlem - jsou dva základní pojmy spojené s naším životem. Ovlivňují naše bytí, myšlení i city, zabarvují naši náladu i životní energii, slouží jako „lék" v koloroterapii a arteterapii, a jsou zdrojem obrovské energie, která po celý život ovlivňuje naši celou bytost. A proto – barvám budiž chvála, stokrát chvála!