Další naše kroky, vedené podle plánku těchto katakomb, směřovaly do předposledního “výstavního areálu”. Procházeli jsme opět bludištěm chodeb, kde po stranách byly rozmístěny v prosklených vitrínách makety cirkusových šapitó, od počátku jejich éry v USA až do dnešní doby. V hlavním jeskynním dómu viseli od stropu místo krápníků cirkusoví artisté na hrazdách či lanech a šplhali po žebřících nebo se projížděli na různých zvířatech. Vrcholným číslem tohoto uměle postaveného představení mělo být zřejměvystoupení pěti slonů, k nerozeznání od živých, kteří v pěti, ve dvou patrech nad sebou, vytvářeli jakousi živou pyramidu, na jejímž vrcholu se usmívala polonahá rozevlátá krotitelka.
Obhlídku jsi musel vykonat po třípatrovém ochozu, který vyúsťoval u stočlenného cirkusového orchestru – sestaveného tentokrát z figurín muzikantů v životní velikosti. Každý z nich hrál na nějaký hudební nástroj. Jejich těla i hudební nástroje, opět centrálně řízeny, budily dojem živých postav. Na lavičkách v jejich blízkosti sedělo mnoho návštěvníků muzea, zaposlouchaných do melodií, a po skončení produkce tuto “mrtvou” kapelu odměnili potleskem. Nebo snad potlesk patřil tomu, který vhodil do automatu čtvrťák?
Hned za cirkusem, v dalších chodbách,byly sbírky různých zbraní ať indiánských, či kovbojských. Mě nejvíce zaujal kolt, zasazený do vydlabaného “stehenního svalu” dřevěné protézy. Dále následovaly sbírky starých pokladen a další a další nová hudební tělesa, tentokrát předvádějící skladby Mozarta a Beethovena, mezitím jakési buddhistické oltáře celé ze zlata a sbírky dětských panenek. Odtud jsme pak vstoupili do prodejny Mc Donalds – čili do reálu. Restaurace sloužila návštěvníkům k nasycení, k vyprázdnění, k načerpání nových sil a odpočinutí. Byla do tohoto podzemí zabudována jako součást celého komplexu a nebylo možno se jí vyhnout.
“Honzo, chceš jíst?” Byla to Pavlova ucelená věta, o které věděl, že jí budu rozumět. Během celé naší procházky jsme sice občas prohodili pár slov, ale těžko by se mi podařilo dát tomuto rozhovoru písemnou a srozumitelnou formu. Naše rozmluvy byly vedeny “rukama nohama” a občas nějakou kresbou.
“Jíst nechci. Chci už ven”.
Pavel s Mary souhlasně kývali, že oni též. Čekala nás ještě poslední místnost, spíš budova, která měla tentokrát celou jednu stěnu prosklenou a opět z několika pater ochozů po jejím obvodu poskytovala výhled do lesnatého údolí. Byla celá věnována dopravním prostředkům. Od stropu byly zavěšeny létací balony a v přízemí sbírka nejstarších automobilů vyrobených v Americe. A na konci na dveřích nápis EXIT.
Měl jsem pocit, že to bylo pro nás pro všechny vysvobození. Neocitli jsme se však pod modrou oblohou, ale v obrovské prodejně suvenýrů. Za dalšími dveřmi s nápisem EXIT byla prodejna hraček, v další místnosti pak nabídka fotografické techniky, následovala prodejna triček a jiných oděvů, ještě trochu sladkostí a pak přišlo překvapení – nad námi se rozprostřelo nebe. Vše jsme absolvovali za čtyři hodiny. Doplnil jsem si opět kamínek do mozaiky o životě v Americe. Co následovalo potom, není třeba ani detailně popisovat. U první pumpy jsme zastavili a mohu zodpovědně prohlásit, že jsem toho nikdy u “mekáče” tolik nesněd, jako po této procházce.
V sobotu ráno, když Pavel s Mary sbalili svá zavazadla, vydali jsme se společeně na rozlučovací večírek do Kenoshy za Davidem a Dančou. Protože Pavel jel poprvé navštívit bratra do nového bydliště, rozhodla se Dana, že jej bude navigovat. Jeli jsme s Tondou sami a měli jsme poslední tři hodinky, kdy se daly probrat všechny možné záležitosti. Na neděli odpoledne jej měla opět zamluveného jeho firma.
“Kluci, rozhodla jsem se tady zastavit na malé občerstvení, protože by se mohlo stát, že nás nebudou na oběd očekávat. Víš přece, Tondo, jak to s nimi je, když mají zodpovědnost za obchod.” Danina slova se naplnila asi v jednu odpoledne, když jsme stanuli před jejich zavřeným bytem. Naštěstí cesta k nim do práce nám trvala necelých třicet minut.
“Maminka, nezlob se, já musím ještě dovézt oběd zaměstnancům a za hodinku půjdu domů. Zatím se podívejte okolo do krámů. Danča musela dnes vzít práci až do večera do šesti hodin.”
Než David odjel, stačil se pochopitelně ještě přivítat s bráchou a Mary a nám doporučit některé zajímavé prodejny. Přijel po třetí hodině. Odběhl si ještě koupit boty a ve čtyři jsme seděli u něj v obýváku. V navrženém poledním jídelníčku jsem si mohl odškrtnout pečenou husu s knedlíkem a se zelím – to co si Dana naplánovala. “Rada starších” rozhodla, že počkáme na Danču. Já s Danou jsme zaujali pozici napůl vsedě, napůl vleže na pohodlné sedačce a pustili si český film “Vesničko má středisková”. Tonda si v kuchyni vzal do parády jeden počítač a Pavel, David a Mary v druhém pokoji druhý a čekání si krátili hrami. S večeří se jaksi počítalo doma. Tonda potřeboval v neděli dopoledne sbalit věci na třídenní služební cestu a já si připravit pár slov na rozloučenou se svými kolegy v hotelu. Nikdo o tom sice nemluvil, ale všichni jistě měli podivný, nikým nezaviněný pocit, že dnešní rozlučovací party se konat nebude. Danča přijela o půl sedmé a než se převlékla a přisadila ke společnosti, aby si mohla po dlouhé době užít Pavla a Mary, začala sestra zvažovat, zda má cenu riskovat se pozdě v noci vracet domů, nebo raději přespat zde a odjet brzy ráno. Opět “rada starších” – rozuměj tím otce se svými syny – uznali návrh matky za správný a věnovali se dál počítačům. Přišla další starost, co v tuto dobu k večeři?
“Děti, chtěli jsme vám udělat radost a upéci v poledne husu. Když už to nevyšlo a já přivezla knedlíky, které tolik milujete, navrhuji k večeři knedlíky s vejcem. Co vy na to?” Od počítačů se ozvalo něco jako souhlasné zamručení. Před půlnocí jsme zalehli a přes veškerou snahu odjet brzy ráno jsme se vzájemně loučili až po deváté hodině. Pavel s Mary odstartovali směrem do Michiganu a my do New Glarus.
Neděle, poslední den mého pobytu na území státu Wisconsin, začala trochu zmatečně. Zřejmě se na všech projevila nervozita nebo snad i trochu smutku před loučením, které se nejprve odehrálo v Kenoshy, dnes mě čekalo s Tondou a v pondělí ráno, už definitivní, s mou sestrou. Nyní po návratu od Davida bylo nutné rychle připravit Tondovi cestovní zavazadlo na tři dny, což si vzala na starost Dana. Připravit k převozu video-přehrávač, který bylo nutné převézt do hotelu k promítnutí filmu o Praze, a videonahrávky z hotelového zázemí – o to se staral Tonda. Já potřeboval dokončit proslov na rozloučenou. Naskytla se mi první a zároveň poslední možnost, jak všem s kterými jsem spolupracoval, vyjádřit své poděkování a sdělit jim vše, co mi leželo na srdci. Dana přislíbila přetlumočení mého rozloučení.
Salonek v Hotelu New Glarus, běžně užívaný k mimořádným akcím do počtu třiceti osob, byl dnes připraven k rozloučení s Džaným. V čele místnosti byl bufetový stůl plný dobrot od zaměstnanců. Zde se téměř všichni chtěli pochlubit americkými specialitami, které, jak tvrdili, připravují doma pro vzácné návštěvy. Když jsme s Tondou a Danou vstoupili, bylo zde přítomno asi deset zaměstnaců. Julie a Mike i se svými dětmi. Ostatní, zejména ti co byli ve službě, přicházeli postupně, jak jim pracovní povinnosti dovolily. Hans nás všechny přivítal a nabídl každému nápoj dle vlastního výběru. Sestra se pak za mne dovolila, abych mohl přečíst svůj pozdrav na rozloučenou. Předkládám jej nyní i čtenáři v plném znění tak, jak jsem jej z konceptu, který jsem si přivezl, přečetl v neděli 26. října 1998: “Je to dnes 3 měsíce, co jsem se loučil doma s rodinou před dalekou cestou do USA. Za tu dobu, kdy vrcholilo krásné léto a pozvolna přecházelo v barevný podzim, jsem prostřednictvím televize byl svědkem uzdravení našeho prezidenta po těžké operaci, teroristického napadení velvyslanectví USA a pozdější, raketové odvety vlády Spojených států, návštěvy prezidenta Havla ve vaší zemi, sexuálních problémů amerického prezidenta a tří hurikánů. Kromě toho jsem se také jednou pořádně řízl do prstu. S vámi jsem mimo jiné prožil Volfest, Wilhem Tell Festival, Labrdays, Chissdays a Oktoberfest.
Při cestování jsem viděl obrovská letiště v New Yorku, Netwark a v Chicagu, krásnou členitou krajinu s rozsáhlými údolími i vysokými horami, mohutné, několikapatrové křížení vozovek v centru Milwaukee, starý vlak s památnou lokomotivou č.49 i nový vlak Amtrak, staré zpustlé nádraží i moderní v rozsáhlých podzemních prostorech v centru Chicaga. Viděl jsem v autech jezdit děti od šestnácti let a starce, kterým bylo mnohdy přes devadesát. Projel jsem téměř polovinu vašeho státu od západu, od řeky Mississippi až k východu, k jezeru Michigan. Navštívil jsem vaši školu v New Glarus, zúčastnil se vyučování a odvážím asi čtyřicet dopisů žáků čtvrté třídy pro jejich vrstevníky u nás. Jel jsem dvě hodiny na kolesovém parníku QUEN LA CROSSE po řece Missisipi a sedmdesát vteřin výtahem na nejvyšší mrakodrap SEARS TOWER. Viděl jsem toho tolik, že to nelze ani krátce vylíčit. Snažil jsem se vše pečlivě zaznamenat a s sebou si odvážím osm videokazet o krásách vaší země.
Téměř na každém kroku jsem musel vyhledávat nějaké zvláštnosti, abych se ubezpečil, že jsem opravdu v Americe a nepotuluji se někde po vlastech českých. Máte asi lepší auta a větší náklaďáky, méně dopravních značek a velmi špatné dopravní značení. Pro vaše farmy jsou typická sila na kukuřici, která jsou jiná než u nás na obilí. Máte třiapůlkrát levnější benzin, levnou elektroniku a auta. My se můžeme chlubit, v porovnání s vámi, levnějšími nájmy.
Těch rozdílů je mnoho, ale jistě pro dobré vztahy nejsou nikterak důležité. Co však na mě nejvíce zapůsobilo, je mentalita lidí. Klid a pohoda, která mě všude doprovázela. Vzájemná úcta, ochota, přátelský vztah, úsměv na tváři… bylo to příjemné mezi vámi žít a tyto vztahy pozorovat a postupně i do sebe vstřebávat. Bylo mi zde mezi vámi O.K.
Dovolte mi, abych v den našeho posledního setkání, zde před vámi, poděkoval své sestře Daniele a švagrovi Tonymu (jak jste jej začali nazývat), že mi umožnili tento pobyt, že mě umožnili procestovat velký kus Wisconsinu a že kromě peněz, co jsem je stál, mi věnovali ještě spoustu volného času. Chtěl bych poděkovat Hansovi, že mi dovolil nahlédnout do jeho kuchyně, do hotelového provozu včetně celého vedení, že jsem měl možnost poznat systém obsluhy i zásobování. Seznámil jsem se snad se všemi pracovníky – od úklidu a mytí nádobí, přes pekařky, cukrářky, kuchaře a obsluhu, až po samotného majitele včetně jeho manželky. Hodně jsem se zde mezi vámi naučil. Zajímal jsem se o vše – co dělají ti, co jsou u nádobí, jak pracuje uklízečka, co musí stačit servírka, jak pracuje recepční a co musí všechno zvládnout kuchař. Vše jsem musel “hltat” očima, co se dalo ochutnat, jsem ochutnal a jistě bych se dozvěděl mnohem víc, kdybych ovládal angličtinu. Odjíždím s přesvědčením, že Hans si kolem sebe vytvořil dobrý kolektiv. Přesvědčil jsem se o tom vždy, když to v hotelu hučelo jako v úlu. Vaše práce mi připadala jako koncert symfonického orchestru – ale bez dirigenta. Ten má totiž tak secvičenou kapelu, že při každém jejím vystoupení může klidně zaujmout jakékoliv místo v orchestru a společně si se všemi zahrát.
Pravděpodobně asi nevíte, jak perfektní místo mi bylo určeno jako mé pracoviště. To veliké okno nad mým stolem, s výhledem do ulice, bylo pro mě vlastně velikou televizní obrazovkou, kde se mi denně promítal němý film o Americe. Nevěřili byste, kolik zážitků a poznatků o vašich lidech mi toto místo poskytlo. Teď považuji za nutné omluvit se všem ženám v hotelu, které zavítaly do kuchyně, za mé nespolečenské chování vůči nim – byl jsem většinu času, co jsme se setkávali, k nim otočen zády. Budiž mi omluvou „špatné umístění“ mého pracovního stolu.
Omluva patří též všem, s kterými jsem se denně setkával a neměl možnost je poznat jmenovitě. Tento můj nedostatek spočívá především v mém pracovním zařazení, což byla kuchyně. Chtěl bych vás dnes všechny pozdravit a rozloučit se s vámi. Ať jsou to pokojské, nebo pekařky a cukrářky, co denně tvořily chřupavé houstičky a výborné dorty, děvčata v recepci či v kanceláři v čele s ženou majitele a Mikeho manželkou. Zdravím ty, kteří zajišťovali v restauraci večerní zábavy pro autobusové zájezdy a ve volném čase se starali o květinovou výzdobu snad celého městečka. Můj pozdrav patří všem těm mladým, ještě mnohdy školou povinným, kteří svou všestranností se o víkendech dokázali postavit k jakékoliv práci.
Děkuji za příjemné zakončení pracovního dne, kdy zaměstnanci v pizzerii mají denně trpělivost na závěr své směny ještě obsloužit poslední sklenicí drinku kuchaře a obsluhující personál.
Závěr mého osobního vzpomínání teď bude patřit jmenovitě několika pracovníkům. Joe od nádobí, malá potetovaná kulička, byl vždy klidný a rozvážný, i když ho za tou hromadou nádobí nebylo někdy ani vidět. Vždy se svou partou dokázal ke spokojenosti všech se vším se vypořádat. Robert, milující ženy a sázení, dokázal i v tom největším náporu, že je tím správným mužem na svém místě za barovým pultem. Nemohu zapomenout na všestranné servírky v čele s krásnou Karen a Barborou, vždy slušivě upravené a i v té největší obsazenosti s trvalým úsměvem pro každého hosta. Na vše pak dohlížel a objevil se vždy tam, kde bylo třeba vypomoci, vedoucí střediska Michal. Loučím se v závěru se svými nejbližšími spolupracovníky, s kuchaři Hotelu New Glarus: S Majkem, kterého snad potkáte všude. Vaří zde i v hotelu LanDhaus, zde v poledne předvede jedné skupině přípravu švýcarských fondů a večer pro jinou griluje sele na zahradě. Potkáte ho servírovat jídlo na různých party nebo shánět rajčata. S ženou si popovídá v práci a s dětmi večer po telefonu. Ptám se, kdy jste měli, Majku, čas udělat si tři tak pěkné děti?
S Julinou, jejíž ÓÓÓKÉÉÉJ mi bude ještě dlouho znít v uších. Byla jediná z kolektivu kuchařů, která se mnou hovořila pouze anglicky a zřejmě nese největší zásluhu na tom, že jsem si s velkou slevou dokázal nakoupit vlajku v prodejně indiánských suvenýrů. Je velmi starostlivá a se svými specialitami snad i nenahraditelná.
S Davidem, s kterým jsem si asi nejvíce porozuměl a při odpoledních směnách i nekonečně dlouho dokázal povídat v anglicko-německé konverzaci o zajímavostech z výletů po Wisconsinu a krásách naší republiky. Těším se, že se uvidíme v Praze, kam se chystá podívat.
S Joem, který je jistě rovnocenným partnerem všem svým kolegům, a až když jsem se dozvěděl, že začal chodit do kuchařské školy, pak jsem pochopil, že je teprve učedníkem.
Loučím se s dalším kuchařem, který do tohoto kolektivu neodmyslitelně patří. S kuchařem, který je v kuchyni při obědech i večeřích, s kuchařem, který se několikrát za den převléká z kuchařského do civilního oblečení a naopak, s kuchařem, který vítá každou skupinu turistů ať zde, nebo v LAndhaus, s kuchařem, který by potřeboval, aby den měl čtyřicet osm hodin – loučím se s majitelem. Poznal jsem člověka, o kterém budu u nás hodně vyprávět.
Bylo mi zde moc dobře. Měl jsem výborné prostředí doma u sestry – díky jí a jejímu muži. Měl jsem velkou rodinu v Hotelu New Glarus – díky vám všem. Odlétám za pár hodin. Odlétám s velmi smíšenými pocity – těším se domů, a přesto se mi odtud nechce. Ale stesk po rodině a touha vrátit se domů je silnější. Připadám si jako E.T.
Na kafíčku v Americe (27)
Salonek v Hotelu New Glarus, běžně užívaný k mimořádným akcím do počtu třiceti osob, byl dnes připraven k rozloučení s Džaným. V čele místnosti byl bufetový stůl plný dobrot od zaměstnanců. Zde se téměř všichni chtěli pochlubit americkými specialitami, které, jak tvrdili, připravují doma pro vzácné návštěvy. Když jsme s Tondou a Danou vstoupili, bylo zde přítomno asi deset zaměstnaců. Julie a Mike i se svými dětmi. Ostatní, zejména ti co byli ve službě, přicházeli postupně, jak jim pracovní povinnosti dovolily. Hans nás všechny přivítal a nabídl každému nápoj dle vlastního výběru. Sestra se pak za mne dovolila, abych mohl přečíst svůj pozdrav na rozloučenou. Předkládám jej nyní i čtenáři v plném znění tak, jak jsem jej z konceptu, který jsem si přivezl, přečetl v neděli 26. října 1998: “Je to dnes 3 měsíce, co jsem se loučil doma s rodinou před dalekou cestou do USA. Za tu dobu, kdy vrcholilo krásné léto a pozvolna přecházelo v barevný podzim, jsem prostřednictvím televize byl svědkem uzdravení našeho prezidenta po těžké operaci, teroristického napadení velvyslanectví USA a pozdější, raketové odvety vlády Spojených států, návštěvy prezidenta Havla ve vaší zemi, sexuálních problémů amerického prezidenta a tří hurikánů. Kromě toho jsem se také jednou pořádně řízl do prstu. S vámi jsem mimo jiné prožil Volfest, Wilhem Tell Festival, Labrdays, Chissdays a Oktoberfest.
