Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ®aneta,
zítra Bohumila.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (19)

Moje sestra má šarm a je správnì ukecaná…
 
“Ahoj, Michalo, tady je strejda Honza.”
“Hallo, how are you?… Jak se mas ty… achoj. Ty být Honsa strejda s Prahy? Já… badly… spatny mluvit cesky. Mam tì rada… pleas maminka.” A tím náš rozhovor musel skonèit. Pøedal jsem na její pøání sluchátko Danì. Ta celý hovor pouze kývalaa odpovídala: “Yes,… yes,…”, aby po ukonèení hovoru mi mohla struènì vylíèit vzkazy od Michaely.
“Moc na tebe vzpomíná. Byla z toho celá pryè, proto¾e jsme se domluvili, ¾e jí o tobì neøekneme. Kdy¾ tì uslyšela, bylo to pro ni veliké pøekvapení, ¾e jsi tady, a zapomnìla i tìch pár slovíèek, co umí èesky. Chtìla by, kdybyste jeli na dovolenou do Španìlska, abyste se u nich zastavili. To» vše.”

Já mìl u¾ v tuto chvíli nejvyšší èas dát upéct køepelky, strávit se všemi ještì spoleèný obìd a spìchat do práce. Mezitím Dana Tondovi líèila, jak probìhla vèerejší oslava narozenin. “Víš, ¾e Danèa…, no, to je Davidova ¾ena, Honza ji tak pojmenoval, aby nás dvì odlišil,… víš pøece, ¾e nemá ráda maso. Tak jsem jí dala k obìdu ze slepice na paprice jen omáèku a ètyøi knedlíky. Kdy¾ vylízala talíø a vidìla, jak se David cpe, po¾ádala mì o kousek masa, abych jí ho nakrájela na kousky a zalila omáèkou. Nakonec se cpala a¾ k prasknutí. A myslím, ¾e si dá dnes i ty køepelky.”

“V¾dy» to øíkám od zaèátku. Ona není vegetariánka, vím, ¾e mi øíkala, ¾e kdy¾ byla malá, maso jedla. Ale jakýsi ,,odpor,, k nìmu získala, kdy¾ doma zabíjeli ke konzumaci domácí zvíøata, ke kterým ona mìla velmi vøelý vztah. Ryby pøece jí. Uzeniny také. Mìla zaèít vaøit a pøestat si nad syrovým masem vybavovat ¾ivá zvíøátka.” Samozøejmì ¾e tato debata se odvíjela na terásce, mezitím co dìti se bavily na poèítaèi v pokoji. I Tonda sám uznal, ¾e takovouto formou by jí to nemohl pøednést, ¾e ten vztah k zvíøatùm je u ní ještì velmi silný, silnìjší ne¾ chu» na dobré masité jídlo. Ale byl pøesvìdèen, ¾e postupným ochutnáváním se dostane do starých kolejí, a proto¾e ráda jí, bude z ní jistì dobrá kuchaøka.

Po obìdì, pøed odchodem do práce jsem se musel s Danèou a Davidem rozlouèit, v podveèer se vraceli domù. Domluvili jsme další setkání. Danèa mìla za ètrnáct dní odjet na dva týdny na dovolenou do Èech za rodièi a David mì v té dobì pozval na výlet do Chicaga.

“To je super! Ale proè nemù¾eme spoleènì, a¾ se Danèa vrátí?”
“Jednak jsme tam u¾ spolu byli a pak, po té mimoøádné dovolené, moc dlouho ¾ádné volno nedostane. Ale neboj, strejdo. Vy k nám ještì, ne¾ odjedeš, urèitì pøijedete.”

Veèer, kdy¾ jsem se vrátil z práce, èekal na mì Tonda. Nebylo to na dlouhé povídání. Dana u¾ spala a my jsme vypili ka¾dý pivo a následovali ji. Na druhý den jsem vyslovoval pøání s jistými obavami, jestli mi je bude moci sestra splnit. Mìl u¾ jsem je dlouho v hlavì a dnes jsem se rozhodl ji po¾ádat, zda by nebylo mo¾né navštívit místní školu. Nejmladší syn chodí do ètvrté tøídy a rád bych mu povyprávìl, jak to v té Americe vypadá.

“Nevím, nevím, bratøe, ale zkusím se zeptat.” Moje sestra má šarm, je správnì ukecaná a má v sobì i dost té “obchodní drzosti”. Èekal jsem, ¾e se jí podaøí sjednat alespoò krátkou schùzku, abych si mohl s nìjakou kompetentní osobou popovídat o zásadách školství v USA. U¾ veèer mi sdìlila výsledek svého jednání. Byl ohromující.
“Tak, Honzo, šla jsem pøímo za øeditelem školy panem Etterem a øekla mu, ¾e tì tady mám, co jsi zaè a jakého máš syna a o co se zajímáš. Byl z toho úplnì na vìtvi. Mìl hroznou radost, ¾e se bude moci pochlubit skvostem, kterému šéfuje a na jeho¾ projektu se podílel. Tak¾e se mìní plán. Zítra ráno v osm hodin nás èeká. Co teï øekneš?”
“Ségra, jsi jednièka!” Na víc jsem se nezmohl. Takovýto výsledek jejího jednání jsem absolutnì neèekal. Ráno jsem vzal kameru, fotoaparát a pøed domem netrpìlivì èekal, a¾ se “dáma vypraví”. Objekt školy od domku sestry se švagrem oddìlovala silnice a dvì fotbalová høištì, která patøila k areálu, a jak jsem si ji¾ døíve všiml, byla dennì plná dìtí.
“Hele, nediv se tolik, ¾e jedeme autem, a nasedej! Já stejnì potom ještì potøebuju zajet na poštu a zastavíme se na dobrou pizzu.” Zøejmì z mého rozpaèitého pohledu, kdy¾ vyjela z gará¾e, vyèetla otázku, proè tìch padesát metrù, co nás oddìlují od vchodu do školy, musíme jet autem. Pan øeditel nás oèekával. Dveøe øeditelny byly dokoøán, a kdy¾ jsem je po pozvání do místnosti za sebou zavíral, byl jsem upozornìn, abych tak neèinil (a Dana zaèala s tlumoèením):
“My zde máme otevøené dveøe celý den. Nemáme pøed dìtmi ¾ádné tajnosti. Ony vidí na mì a já zase na chodbu.” Ten obrovský hluk dìtí z honìní a pøekøièování, který se ozýval z chodby do té doby, ne¾ se všichni postupnì rozešli do tøíd, nevytváøel moc pøíjemnou atmosféru pro nìjaké jednání. Sytý øeditelùv hlas však dokázal vše pøehlušit.
“Pocházím z Nìmecka a budu rád, kdy¾ budeš o naší škole vyprávìt a¾ v Evropì. Teï máme hodinku na prohlídku školy a v devìt vás bude oèekávat uèitelka ve ètvrté tøídì. Zde si pak mù¾ete popovídat.”

Na mùj dotaz, zda si mohu poøídit nìkolik zábìrù kamerou a pár fotografií, se zatváøil dost odmítavì. S omluvou pak zaèal vysvìtlovat:
“Jistì jste slyšeli o rùzných únosech. My za dìti neseme zodpovìdnost a já bych nerad mìl nìjaké pøípadné nepøíjemnosti s rodièi. Máme to zde prostì zakázané, ale pro tebe udìlám výjimku, jen bych prosil, nedìlej ¾ádné detaily, jen mù¾eš toèit zábìry za jejich zády.”

I tím jsem byl spokojen. Postupnì však, jak s vìtším a vìtším zapálením vyprávìl a provádìl nás jednotlivými místnostmi, si neuvìdomoval, ¾e moje kamera je nepøetr¾itì zapnutá. Já pak unesen vyprávìním jsem zaznamenával ka¾dý detail, v èem se vybavením a stylem výuky lišila tato škola od naší. Prohlídku jsme zaèali v jídelnì, kde snídali poslední opozdilci. Dìti, které jsou svá¾eny školními autobusy ze vzdálenìjších míst, zaèínají snídaní.

“Všimnìte si, ¾e naše škola, která nemá patro, je stavìna do tvaru obdélníku, jakoby velkého písmene ,,O,,. Støedem budovy kolem dokola prochází chodba a k ní jsou z obou stran situovány tøídy, kabinety a všechna ostatní zaøízení školy. Tøídy jsou vìtšinou umístìny na vnitøním obvodu. Uvidíte, ¾e dìti koukají okny do zelenì, do malého parku, který si v obestavìném prostoru samy vytvoøily. Nechtìl jsem, aby se pøi vyuèování rozptylovaly jednak sledováním sportovních utkání na høištích, které jsou celkem tøi po obvodu školy, anebo je rušil provoz na ulici. Teï se podíváme do komunikaèního centra.” Vstoupili jsme do malé místnosti, plné monitorù a kabelù s jedním centrálním poèítaèem. Nìco podobného jako je u nás školní rozhlas s rozvody do ka¾dé tøídy. “Proto¾e v ka¾dé tøídì je umístìn poèítaè, na kterém se u¾ dìti od mateøské školky uèí jeho ovládání – o tom se za chvíli pøesvìdèíte – mohu, kdykoliv potøebuji, pøerušit výuku a napojit se s vysíláním nìjaké zprávy do jedné nebo do všech tøíd.”

 

Další místnost, do které jsme vstoupili, byla veliká knihovna. Vlastnì èítárna, kde se bìhem týdne nìkolikrát v rámci vyuèování vystøídali v¾dy všichni ¾áci. Témìø v poklusu, za neustálého vyprávìní, jsme se blí¾ili k první tøídì mateøské školky. Mìl dobøe spoèítáno, ¾e vše, co nám chce ukázat, bude trvat nejménì jednu hodinu.
“Vpravo jsou kabinety, vlevo toalety a sklady náøadí a šatny pro rùzná sportovní vy¾ití. Tøídu poznáte podle toho, ¾e ve dveøích je prùhledné okno. Mnì pak, jako øediteli školy, staèí, kdy¾ probìhnu chodbou a vidím, ani¾ bych rušil vyuèování, co se kde dìje.”
“Kdyby chtìl být o trochu pomalejší. Sotva ho staèím vnímat, nato¾ ještì všechno filmovat,” sna¾il jsem se tiše šeptnout Danì svou nespokojenost.
“Co jsi øíkal, D¾aný, co potøebuješ vysvìtlit?”
“Ptá se, jestli tady máte tìlocviènu,” okam¾itì na jeho otázku zareagovala sestra. Zdánlivì hloupá otázka však vyvrátila pøípadné podezøení, ¾e zde snad nìco, v jemu nesrozumitelném jazyce, pomlouváme. Chytil se “na první nahození”, jak øíkají u nás rybáøi: “Samozøejmì ¾e máme a rád bych ještì stihl vám tuto mou chloubu ukázat.”

Souèasnì s odpovìdí ještì dál pøidal do kroku.
“Tak zde je jedna ze dvou tøíd pøedškolní výchovy, paní uèitelka, D¾aný z Èeské republiky z Evropy a jeho sestra Daniela. Ta bydlí zde v New Glarus.” Takovéto pøedstavování se opakovalo v ka¾dé tøídì.
“Všimnìte si poèítaèù a výhledu z okna do naší zahrady, tìmito dveømi projdeme do sousední tøídy.” Chodba v tìchto místech byla ovìšena obrázky s pohádkovými motivy. A mezitím, jak jsme postupovali k vyšším roèníkùm, mìnilo se i slo¾ení výzdoby. Stìna pøed pátými tøídami byla pomalována rùznými výjevy ze ¾ivota, které zde vytváøely samy dìti. Vstup do první tøídy mì vyvedl trochu z míry. Na provázkách, které byly nata¾eny napøíè místnosti, visely zøejmì nejhezèí obrázky, které se dìtem podaøilo nakreslit. Nikde jsem nevidìl katedru a místo školních lavic byly ve tøídì rozmístìny malé stolky, ka¾dý se ètyømi ¾idlièkami a u nich pracovali a uèili se ti malí prckové. V koutì místnosti byla ze døeva postavená “nìco jako palanda” nebo snad “myslivecký posez”? A pod schùdky zase ty nezbytné poèítaèe.
“Tento balkónek je pro dìti. Tady si mohou èíst nebo malovat nebo se jen tak povalovat. Ale není pro ka¾dého. Paní uèitelka jej pou¾ívá jako výchovný prostøedek. Pouze ten, kdo je bìhem dne nejhodnìjší nebo nejpilnìjší, mù¾e si tam nahoøe odpoèívat… Pojïme dál, do sousední první tøídy. Uvidíte, ¾e je zase jinak vybavená. Já netrvám na jednotném vybavení ani na stejném stylu výuky. Ka¾dá uèitelka si mù¾e tøídu zaøídit podle svých pøedstav.”

Sice velmi zajímavé, ale nebyl jsem si úplnì jist, ¾e tento zpùsob výuky pøinese ty správné výsledky. Také mi Dana pozdìji vysvìtlila: “Školství je trochu jiné ne¾ u nás. Neslyšela jsem nikdy o tom, ¾e by zde existovalo nìco jako uèební osnovy. U kantora není pøedepsané nìjaké zvláštní vzdìlání. Nìco jistì umìt musejí, ale klade se zde hlavnì dùraz na dobrý pøístup k dítìti. V poslední dobì sílí protesty proti tomuto zpùsobu vyuèování, proto¾e dìti v mnoha mìstech opouštìjí školy se špatnými vìdomostmi a vše pak musejí dohánìt na vysokých školách. Mnoho rodièù u¾ dnes veøejnì vystupuje s po¾adavky, aby nejménì dvakrát roènì nìjaká komise pøezkušovala uèitele.”

Do tøetí tøídy jsme vstoupili v okam¾iku, kdy se po “ranním rozkoukání” (bylo u¾ pùl deváté) chystali zahájit výuku. Paní uèitelka pozdravila všechny ¾áky, popøála jim hezký den a vyzvala je, aby povstali. My jsme se s panem øeditelem, který nás polo¾ením ukazováèku na ústa upozoròoval k zachování klidu, postavili a¾ za poslední øadu lavic. Všichni – dìti, paní uèitelka i pan øeditel – si polo¾ili dlaò pravé ruky na své srdce, natoèili se k americké vlajce a zaèali spoleènì pøeøíkávat “nìjakou modlitbu”.

“Tuto pøísahu, ¾e jsem rád, kde jsem se narodil, ¾e budu plnit všechny úkoly pro dobro této zemì a ¾e ji nikdy nezradím, to by mìli ¾áci slibovat jednou týdnì na ka¾dé škole. Já jsem zde zavedl, ¾e slib skládáme všichni ka¾dý den… A teï ještì tìlocviènu a pak vás ponechám ve ètvrté tøídì”.

Procházeli jsme chodbou, její¾ jednu stìnu tvoøila obrovská výkladní skøíò. Za ní bylo nìkolik místností rozdìlených té¾ sklenìnými pøíèkami. Na dveøích si Dana v tom spìchu staèila pøeèíst, ¾e se jedná o sekretariát, úètárnu a nejvìtší místností je sborovna. Kdy¾ nám otevøel dveøe tìlocvièny, rozprostøela se pøed námi parketová plocha o rozmìru fotbalového høištì. Rùznými barevnými èarami zde byla vytvoøena dvì høištì na košíkovou. V jedné stìnì bylo zabudováno jevištì, na protìjší stranì bylo slo¾eno stupòovité hledištì pro pìt set divákù – ve slo¾eném stavu nezabíralo z plochy tìlocvièny více jak jeden metr. Elektronickým ovládáním se dalo vysunout, aby mohlo slou¾it divákùm buï pro sportovní utkání, nebo pro pøípadná vystoupení na pódiu.

Vstoupili jsme do ètvrté tøídy, kde nás u¾ netrpìlivì oèekávaly dìti i s paní uèitelkou. Zde se s námi pan øeditel rozlouèil se slovy: “Nelouèím se s vámi. A¾ budete odcházet, zastavte se za mnou, abychom si domluvili návštìvu druhé budovy, kde je dvanáctiletka.”

 

Uspoøádání intérieru tøídy se u¾ blí¾ilo tomu, naè jsme zvyklí v našich školách. Lavice ve tøech øadách, ka¾dá pro dva ¾áky, byly nasmìrované k tabuli. Katedra paní uèitelky však byla umístìna na opaèné stranì tøídy – sledovala své ¾áky pøi jejich práci zezadu. Na zadní stìnì byla ještì jedna velká tabule, aby bylo mo¾né zkoušet dva ¾áky najednou. Nìkteré dìti se pochlubily “¾ákovskou kní¾kou” (i kdy¾ se zde nazývala jinak) a paní uèitelka nám ukázala nìkolik sešitù s domácími i školními úkoly. Musím zde vznést trochu kritiky, na které jsme se s Danou shodli. Nedokázali jsme si vysvìtlit, proè stále píšou ve všech sešitech obyèejnou tu¾kou. Jejich písmo odpovídalo ¾ákùm z první tøídy. A znalosti z anglického jazyka, tak jak nám pøedvádìly – co¾ sestra mohla posoudit – byly podprùmìrné. Dìti však byly ukáznìné a na slovo paní uèitelku poslouchaly. Ka¾dé volné místeèko, a» to byly okenní parapety, skøínì, skøíòky, police, bylo vyzdobeno rùznými výkresy a pøedmìty, které dìti samy vyrobily. Ještì jedna vìc mì upoutala a na to se musela Dana zeptat samotné uèitelky. Ta nám ráda zaèala vysvìtlovat:
“Tak pojï se podívat a poslouchat… Ty reproduktory na stranách´místnosti jsou propojené s vysílaèkou, kterou má kantor na sobì. K ¾ákùm promlouvá velmi tiše, tím ši šetøí hlasivky a pøitom všichni stejnì dobøe slyší výklad. A ještì k nìèemu slou¾í, co¾ je ze všeho nejdùle¾itìjší. Po tìch rùzných násilných pøepadech, a» ze strany ¾ákù, nebo dospìlých, které se v poslední dobì ve Státech zaèaly objevovat, vybavil nejmodernìjší technikou pan øeditel ka¾dého uèitele naší školy. Ka¾dý musíme mít pøístroje celý den zapnuté, proto¾e, kromì toho, ¾e nám usnadòují výuku, jsme všichni v neustálém vzájemném kontaktu. Já, kdy¾ tímto pootoèím… slyšíte?. To je teï uèitelka vedlejší tøídy a její rozprava se ¾áky. Kdy¾ zmáèknu tento knoflík, co¾ teï ale nemohu, tím se napojím na všechny, a co øeknu, bude slyšet po celé škole.” Ještì chvíli jsme sledovali výuku a po ukonèení hodiny se dìti chystaly s námi rozlouèit. Já však dostal ještì jeden “bláznivý” nápad.

“Dano, øekni uèitelce, ¾e bychom pøišli ještì jednou, tøeba za týden, na besedu s dìtmi. Já bych jim povìdìl nìco o našich dìtech a bylo by dobøe, kdyby si pøipravili dopisy, které bych mohl odvézt do Prahy a pøedat je stejnì starým spolu¾ákùm.”
“Není to blbý?”
“Není. Dìlej, pøekládej! Kdy¾ my jsme si museli jako malí dopisovat s ruskými pionýry, proè by si teï nemohly naše dìti dopisovat s Amerièany.”
“To je O.K., to je perfektní. Na všechno se pøipravíme. Já u¾ se moc na takovéto setkání tìším. Za týden, zase v devìt ahoj.”

S tìmito slovy se s námi rozlouèila paní uèitelka. Nevzdálili jsme se od tøídy více jak deset metrù a z místnosti se ozval sborový pokøik. Zøejmì jim právì sdìlila, na èem jsme se pøed odchodem domluvili. V øeditelnì jsme se pochlubili, ¾e si zopakujeme návštìvu ètvrté tøídy za týden znovu a pan øeditel si v ten samý den na desátou naplánoval, ¾e nás bude oèekávat na dvanáctiletce.

Pokraèování pøíštì…
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma