Drby a støípky ze ®i¾kovské republiky (8) Egon Košvara dobrá duše národa
®i¾kov je jednou z nejosobitìjších pra¾ských ètvrtí. Jen kousek od turisty pøecpaného centra tu v pøíjemném nesouladu funguje zmì» barù, vetešnictví, heren a galerií. Snadno tu narazíte na obchod se zbo¾ím z Pákistánu, romskou hospodu, ale i na cukrárnu, kde dopolední smìnu postarších dortíkáøù støídá v podveèer subkulturní mláde¾. Ne náhodou se sem proto dnes, stejnì jako za první republiky, stìhují spisovatelé, výtvarníci i rùzní podivíni, díky nim¾ získala ètvr» svou bohémskou povìst.
Tomáš Malík a Zuzana Brodilová
* * *
Po tragické smrti Ivoše Pšenièky uchlastáním v hospodì se na celou ulici snesl klid a stal se ¾ivot nájemníkù jakoby nudný – nic se o nocích nedìlo, a¾ na obèasné hádky cikánù mezi sebou, kdy¾ se vraceli podnapití po pùl noci z hospody U Jíšù domù. Ale to byla v porovnání s Pšenièkovými balada a dalo se vydr¾et. Nikdy šarvátky netrvaly dlouho. Byli to ohleduplní a slušní cikáni s èistì romskou kulturou.
Vdova Alena se uklidnila a spøátelila z odnaproti s vdovou Ane¾kou Šmejkalovou – obì mìly podobnì stejný osud, který je nerozluènì spojoval.
Man¾el Ane¾ky jednoho dne sletìl opilý s autem do Vltavy a utopil se - Ivoš Pšenièka se také utopil ale v alkoholu a zemøel v hospodì pod stolem. Pøesto¾e byl mezi obìma ¾enami víc ne¾ dvougeneraèní rozdíl, rozumìly si bájeènì. Èasto vysedávaly spoleènì ještì za úèasti Bohunky Ptáèkové z vedlejšího domu pøi litrové láhvince Svatováclavského vína, za pouhých 19,. Kès. Ane¾ka ze zásady jiné víno nepila, ponìvad¾ nebo¾tík byl její milovaný Václav a tak pila tenhle mok z pietních dùvodù. Svého man¾ela milovala nadevše jako Alenka svého a to je obì nerozluènì spojovalo. Svùj nevyhasínající zármutek po svém utopeném choti leckdy i sama samotinká utápìla ve Svatováclavském vínì.
Jediný, kdo se nemohl s klidem v ulici vyrovnat byl øezník Edmund Vaòous. Náhlým odchodem Ivoše Pšenièky mu skonèila noèní „pípšou“ sexuálních orgií, odbývající se støídavì na podlaze a válendì pod oknem, nebo zase v kuchyni na stole. Válenda byla nejideálnìjší – bylo na ní dobøe vidìt od Edmunda z obýváku, mìl to jak na dlani. ®ivot však pro nìj v posledním èase jak by ztratil smysl. V¾dy» mu to neškodné pozorování na støeše ¾ena pøísným zákazem zarazila a tak u¾ nemohl na støeše domu za komínem šmírovat høíšné tìlo opalující se Ane¾ky.
Kdy¾ šel po ulici, tak se plou¾il po chodníku, jako by šlo tìlo bez duše. Lidé, co ho znali, se za ním otáèeli a jen kroutili beznadìjnì hlavami. Kam se jen podìl ten starý u¾vanìný Edmund, co ¾ádnou ¾enskou na ulici nenechal bez povšimnutí a s ka¾dou se hned jak nìjaká drbna zapovídal? Doma to taky v posledním èase nemìl nijak lehké. Nejš»astnìjší byl, kdy¾ mohl z domu vypadnout nìkam ven, ponìvad¾ jeho Bo¾ka vedla domácnost po linii politicky uvìdomìlé èlenky ulièního výboru a její mu¾íèek byl tím pádem pod pantoflem. Musel ji ve všem na slovo poslouchat. Pøesto¾e byl zaslou¾ilý penzista pùvodu dìlnického, tak na nìj dopadla tvrdá pìst dìlnické tøídy - pìst jeho ¾eny Bo¾eny. Jejich rozdílnost v názorech – on byl snad od narození zapøisáhlý antikomunista a ona Bo¾ka proletáøka – se èím dále více prohlubovala. Snad se nad ním, i kdy¾ byl atheista, Pán Bùh smiloval a jednoho dne, aby se u¾ déle netrápil, ho rychle k sobì nav¾dy povolal. Zemøel krásnou smrtí – zesnul v posteli s bla¾eným úsmìvem na rtech, dr¾íce v rukách staré ušmudlané èíslo Playboye.
Opakem Edmunda byla dobrá duše ulice Egon Košvara. Byl to mu¾ v letech pøed penzí, v¾dy pøipraven komukoliv pomoci. Jako bývalý skaut byl velmi zdvoøilý a v ulici velmi oblíben. Vidìl v pøírodì Bo¾í dílo a miloval zvíøata i rostliny. Lidé v ulici mu jinak neøíkali ne¾ advokát chudejch, nebo náš Egon. Kdy¾ mìl nìkdo jakýkoliv problém vyhledal Egona a ten mu v¾dy umìl poradit a to jak v právnických otázkách, tak opravit bojler, auto nebo záchod. Zkrátka byl to talentovaný všeumìlec se vším všudy a vdovì Ane¾ce se, jako jiným vdavkychtivým ¾enám v ulici, moc líbil. Bo¾e mùj, takového mu¾e si pøála mít, ani jí jeho vìtší bøíško nevadilo. Jednou si na nìho poèíhala s nekalým zámìrem ho ulovit, kdy¾ se vracel pozdì veèer z práce domù. Ještì pøedtím staèila napéct bramborové placky se škvarkama, takové jak dìlávala jeho máma.
Ty mìl Egon moc rád, zvláštì kdy¾ v nich bylo hodnì èesneku a ona tohle liška podšitá moc dobøe vìdìla. K tomu nakoupila lahvové jedenáctistupòové piveèko znaèky Kozel. Jeliko¾ bydlela v pøízemí, nebylo pro ní problém svou obì» vèas na chodbì domu odchytit do svých chapadel a nevinì s patøiènou dávkou úlisnosti zatáhnout do své garsonky.
„Pane Egone, Egonku, mám strašný problém...“ – naøíkajíc mu padla kolem krku a v té chvíli úplnì zapomnìla na svého Václava. Zámìrnì ho pøidusila svými bujnými prsy, a¾ Košvara heknul a hrklo v nìm, jak ve starých pendlovkách. Jen tak tak zalapal po dechu a z jejího objetí se tì¾ce vymanil.
„Pøedstavte si, ¾e mi nìkdo usiluje o ¾ivot a já nemám vùbec ponìtí, kdo to mù¾e být. Pojïte se podívat! Nìco vám uká¾u...“ Rychle vzala svou obì» za ruku a vtáhla ji co nejrychleji do svého hnízdeèka, pøitom staèila si nepozorovanì ještì více rozepnout svou prùhlednou blùzièku. Dveøe zapadly a na chodbì domu zùstala sama jenom silná vùnì Chanelu jednoho z nejdra¾ších parfému z Tuzexu.
„Pane Egonku, podívejte se, prosím vás, na mùj strop v koupelnì...vidíte? Je celý popraskaný a nìkdo mi pøes ty škvíry, kdy¾ se koupu, pouští jedovatý plyn do koupelny, aby mne otrávil. Abyste to uvidìl tak musíte pøijít, a¾ se budu veèer koupat ve vanì. Mne vám po ka¾dé koupeli bolí tak strašnì hlava a toèí se mnou svìt. Jsem jak opilá...“
Pøitom tomto projevu celou dobu Ane¾ka pevnì svírala Košvarovu ruku, zahledìna mu tou¾ebnì do oèí. Egonek zahlédnul mezi flaškami rùzných drahých šamponù láhev ne nejlevnìjšího koòaku a v té chvíli si uvìdomil, ¾e se vlastnì nechal vlákat do pasti téhle po sexuchtivé ¾enštiny a nejenom to, bylo mu jasné – jeho svùdnice byla mimo jiné chorobnì chorá paranoidní stihomanka. Po chvíli se mu podaøilo vytáhnout svou ruku z její a pár krokù vystrašenì ustoupil dozadu, pøitom ještì staèil šlápnout na kocoura. Souhlasnì a mlèky pokyvoval hlavou. Potom rychle vyndal ze své brašny pytlík se sádrou a špachtle. Sádru vodou nervóznì rozmíchal a o pøekot vylezl na u¾ pøipravené hliníkové štafle. Pak ještì rychleji se pustil do zamazávání popraskaného stropu - u¾ aby to mìl za sebou. Ane¾ka po celý èas stála u nìho, pøidr¾ovala štafle a tou¾ebnì k nìmu vzhlí¾ela nahoru, jak k Pánu Bohu. Pøi ka¾dém zakolísání štaflí, chytila Egona za nohu a ten zaèínal být èím dále více nervózní, a¾ se z toho zaèal potit na èele. Kdy¾ skonèil svou práci, chtìl co nejrychleji odejít, v èem¾ mu ovšem zabránila vùnì bramborových placek se škvarkama a èesnekem, øinoucí se z kuchynì. Neodolal pozvání sexuchtivé vdovy a nechal se s upejpáním vtáhnout ji¾ k pøipravenému stolu s talíøem plných placek a s vychlazeným Kozlem do kuchynì. Jeho nesmírná láska k cmundì zvítìzila. Byla silnìjší. Cmunda v nìm mizela, jak by padala do záchoda a pivo ještì rychleji. Po konzumaci urychlenì vstal a hrnul se pøekotnì ke dveøím. Staèil pøevrátit ¾idli a ještì jednou šlápnout na kocoura. Chudák kocour nevìdìl, co se v téhle jinak poklidné domácnosti dneska dìje, zlostivì prskaje proskoèil otevøeným oknem na dvorek. Sápající se na¾havená Ane¾ka ještì více svá prsa nadmula a sna¾ila Košvarovi vtisknout do ruky usmolenou padesátikorunu. „Egonku!!! Pane Košvara, v¾dy» vy jste dobrá duše národa! Vemte si prosím, prosím pìknì, tyhle peníze! Mnì to scházet nebude, mám opravdu slušnou penzi a k tomu ještì vdovskou po mém chudáèkovi Venouškovi - kdybychom to dali dohromady a ¾ili jen tak na hromádce, tak bysme se mìli bájeènì jak prasata v ¾itì. Co by nám scházelo. Popøemýšlejte o tom, prosím vás!“
Advokáta chudejch u¾ ale pøešla trpìlivost, povolily mu u¾ tak vyšponované nervy a zaèal s velmi zvýšeným hlasem.
„Paní Šmejkalová, paní Šmejkalová! Co si myslíte, pro Pána Boha? Všechno si pøedstavujete jako Spejbl bitvu u Lipan. Já jsem slušný èlovìk a jako syn církve a bývalý skaut, jsem hrdý na svou víru. Pracuji pro pøíchod Kristova království v mém vlastním ¾ivotì a i ve svìtì, který nás obklopuje. Za mou slu¾bu nemohu v ¾ádném pøípadì od vás peníze pøijmout a ani splnit vaše pøízemnì nízké pudy po sexu. Staèí mi vaše bramborové placky se škvarkama a ty byly opravdu výborné. Nezlobte se na mne a nechte mne, milostivá, u¾ prosím pìknì odejít domù! Nechte mi ¾ít! Mám doma rybièky a kanárka, ty musím nakrmit a pak ještì mám nìjakou dùle¾itou práci. A ráno, kdy vy budete ještì spát, musím zase brzo vstávat do práce.“
Pak vyrazil jak neøízená dìlová koule ze dveøí a hned za dveømi narazil a porazil na zem domovní dùvìrnici Bo¾enu Vaòousovou. Ta celou dobu nestydatì poslouchala s pøilepeným uchem na dveøích a všechno slyšela. Bylo vymalováno... Zítra zcela urèitì bude o tom vìdìt pùlka ¾i¾kovského národa a tamtamy budou opìt nemilosrdnì hømít.
