Tomáš Lojek nejen o Praze plné tajemství a melancholie
Tomáš Lojek je autorem souboru povídek Oběšenci jdou s námi, které se bez výjimky odehrávají v současné Praze. Sám v Praze také žije, ačkoliv pochází ze Zdic, rodiště nejstaršího českého kronikáře Kosmase. I Tomáš Lojek má k historii velice pozitivní vztah, studoval archeologii a pracoval jako terénní dokumentátor archeologických výzkumů.
Soubor povídek většinou vzniká tak, že každý příběh vzniká samostatně a soubor je pak výsledkem práce několika let. Jak vznikali Oběšenci?
V podstatě stejně. Je to sesbírané, nejsem zrovna plodný autor, a když něco napíšu, to už musí být. Musím mít především téma, čas, možnost se soustředit a chuť něco udělat. Chtěl jsem, aby vznikl pestrý soubor, ale později při výběru jsem už asi dbal i na to, aby se texty, kterých je nakonec deset, zároveň vezly na nějaké společné vlně. Nejstarší povídce je deset let, nejnovější text pochází z roku 2014.
Název knihy zní dost pesimisticky. Mají se čtenáři bát?
V době teroristických atentátů, mordů a nejrůznějších katastrof, které můžeme na internetu sledovat v on-line přenosech, si ani neumím představit, že by se ještě někdo u beletrie doopravdy bál. V knížce nedojde k žádnému krveprolití, nikoho rituálně nepodřežou, žádná střílečka, nic tak atraktivního a čtenářsky oblíbeného. Jsou to malá soukromá dramata všedního dne, příběhy z města, o lidech, především mladých lidech kolem nás. Sbírce dala název předposlední povídka, a proč, z jakého důvodu jdou ti oběšenci s námi, ať si každý přečte sám.
Ty sám se považuješ spíše za pesimistu nebo optimistu?
Těžko říct, ve svém pesimismu jsem až optimista. Naštěstí jsem se nikdy nedostal do fáze, abych úplně ztratil nějakou naději, víru v něco. A stále ještě nejsem dost starý na to, abych se v životě vyvaroval naivit. Taky dobře.
Ve svých povídkách jsi využil i své znalosti prostředí z archeologických výzkumů…
Dlouhá léta jsem se na archeologických výzkumech pohyboval, ať už při výkopech pravěkých sídlišť a pohřebišť nebo při dokumentaci středověkých nálezů v chráněné památkové zóně Prahy. Nevím, ale abych mohl doufat, že bude text aspoň trochu ryzí a opravdový − což neznamená, že nutně popíšu příběh, jak se stal − vždycky je myslím lepší psát hlavně o prostředí, které člověk nějakým způsobem poznal, o něčem, co se ho nějak dotklo, s čím se hlouběji seznámil a až následně zapojit imaginaci. Což samozřejmě nevylučuje, že autor nemůže napsat příběh z New Yorku, když tam pod těmi mrakodrapy nikdy nestál, ale já bych to zřejmě ani neuměl, nedávalo by mi to smysl, říkal bych si, jestli čtenáře dokonce nešidím. Nepočítám sci-fi, historické romány nebo pohádky, to je něco jiného.
Kdybys měl stroj času, ale měl bys jen jeden pokus na jeho vyzkoušení, do jaké doby by ses přemístil?
Z pohledu člověka, který žije v 21. století je zajímavá každá doba minulá , jako bude třeba pro obyvatele 25. století zajímavá dnešní doba, pokud bude ještě existovat svět a nepromění se v prach. Ale když tak o tom uvažuju, docela rád bych se přesunul někam přímo do zlomových okamžiků, které jsou dnes obestřeny mlhou. Zajímalo by mě, jak se některé události doopravdy staly a nakolik se liší skutečnost od starých legend, zápisů v kronikách a obzvlášť pak od výkladu dnešních dějin. Jak známo, dějiny se dají vykládat různě, záleží na časoprostoru, v němž se zrovna ocitáme, na politické situaci, náladách ve společnosti. Patronem naší země je svatý Václav, tak by mě určitě lákalo poznat okolnosti jeho smrti, tedy přemístit se do Staré Boleslavi, do onoho osudného rána 28. září 935 (pokud ne 929), kdy knížete Václava u kostelních vrat zřejmě prokláli mečem družiníci jeho bratra, knížete Boleslava. Vražda nebo nešťastná shoda okolností? A samozřejmě bych se rád podíval, neviděn neslyšen, kamkoli do dob před náš letopočet, na nositele pravěkých kultur, jejichž hroby a hmotnou kulturu dnes už coby archeologické prameny vykopáváme ze země.
Jaký je Tvůj nejsilnější archeologický zážitek?
Nevím, jestli se dá mluvit o zážitcích, především to byla práce, často rutina. Některé nálezy zmiňuji v jedné z povídek, ale to je beletrie, ne odborná literatura, těžko něco vypíchnout, za těch přibližně patnáct let po výkopech především ve středních Čechách a v Praze jsem viděl lecos. Od dlouhých neolitických domů a hliníků prvních pravěkých zemědělců , přes tisíce let staré hroby s kostrami ve skrčené poloze a pohřební výbavou, , žárové hroby s popelem a milodary v amforách, pohřebiště keltských bojovníků se zbraněmi a bronzovými šperky, slovanské polozemnice a pícky, až po středověkou kuchyňskou keramiku a loštické poháry v zasypaných studnách domů na Václavském náměstí.
Existuje nějaké místo v Praze, kam chodíváš, abys tam dobil energii?
Myslím, že určitá přitažlivost Prahy tkví v jejím složitém georeliéfu, v členitosti terénu. Je to vlastně kaňon, kterým v zákrutech od jihu k severu protéká Vltava a samotné město leží v kotlině a rozpíná se po okolních skalách a kopcích. Je to město tajemství, jisté melancholie, pověstí, dramatických událostí, spletitých lidských osudů. Nechodím na jedno místo. Když mám čas, jen tak jdu, dívám se kolem sebe a téměř pravidelně natrefím na něco nového, čeho jsem si dříve nevšiml, nějaký architektonický detail, nový pohled, ač jsem po té samé ulici, po tom samém náměstí kráčel už stokrát. Člověk musí být správně naladěn, aby to vnímal, a jít městem ve vhodný čas jakousi lehkou chůzí, propojit si sám pro sebe přítomnost s minulostí, aby mohl dokonale splynout s duchem města. Tímto způsobem se chodí samozřejmě nejlíp po staré Praze. Paradoxně povídky v knize se skoro vůbec neodehrávají v tomto turistickém středu, ale v někdejších industriálních čtvrtích, někdy až na samých hranicích města. Sám nejvíc času teď trávím na Smíchově, kam jsem zasadil děj jiné prózy – jakési černé grotesky v rozsahu novely, která ale zatím knižně nevyšla.
Jak bys charakterizoval současného obyvatele Prahy?
Praha je kosmopolitní evropské město. Společenské klima se mění, je jiné než před lety, alespoň pokud mohu subjektivně soudit. V Praze žijí, studují, pracují lidé nejrůznějších národností, další přijíždějí jako turisté. Spleť jazyků, ras, mentalit, barev, vyznání − lidé ze všech koutů světa. Snad nikdy v historii nebyla Praha takovým Babylonem, tak různorodá, neuchopitelná, předimenzovaná. Přiznávám, že na mě z toho někdy padá zvláštní tíseň, jako by tu jeden postupně ztrácel půdu pod nohama. Tak doufám, že jsem zbytečně přecitlivělý a snad se mi to jen zdá.
Kdybys mohl v Praze něco změnit, co by to bylo?
Nějakým způsobem zřejmě dopravní situaci, protože dle množství aut v ulicích se v Praze brzy všichni udusíme. Auta jsou úplně všude, nehledě na to, že leccos se už pro regulaci dopravy v posledních letech udělalo. Nicméně stále i v křivolakých staroměstských uličkách každou chvíli hrozí, že vás srazí auto − obvykle nějaký luxusní horský džíp s metalízou. A věčným problémem je dostupnost bydlení. Aby měli šanci dosáhnout na vlastní byt i lidé, kteří nejsou zrovna byznysmeni, zahraniční investoři nebo vysoce postavení manažeři s ostrými lokty. Zdá se, že Praha je už teď, co se týče pořízení vlastního bydlení, pouze pro vyvolené. O tom, že mraky lidí nemají vůbec žádnou střechu nad hlavou, nemluvě. Je to momentálně taková doba, která je nám určena a v níž žijeme.
Soubor povídek "Oběšenci jdou s námi" není komerční záležitostí. Sbírku nejvíce ocení hloubaví literární fajnšmekři. A že je tak útlá? Delikatesy zaberou na talíři také méně místa. Ale o to víc si je vychutnáte.
Anotace
Jedno město, různí lidé a jejich všední i nevšední příběhy v rozkolísané realitě současnosti. Nováček u městské policie a jeho ostřílený parťák pomáhají a chrání, ale noční hlídky za volantem služebního vozu v Nuslích jim oběma přinesou i nejedno poznání s hořkým koncem. Na poli pod ruzyňským letištěm se prolíná svět svérázných pracovníků archeologického výzkumu se světem mrtvých Keltů. Mladý pár se vypraví na hřbitov zvířátek v Bohnicích pochovat milovanou fenku, ale celá akce nabere ve finále nečekaný spád. Zatímco jednoho zimního rána vyděsí ještě rozespalé chodce v pražských ulicích oběšenci – co nám chtějí říct?
Ukázka z povídky Vokno
Probudil se v půl třetí odpoledne v pokoji, který byl ponořen do smutného šedomodrého přítmí, a zjistil, že je sám. Ležel v posteli, deku měl přitaženou až k bradě a utkvěle sledoval tenounké klikatící se prasklinky na stropě. Nesnesitelně ho po včerejšku bolela hlava. Potřeboval vstát a dojít si na záchod, ale byl líný a nechtělo se mu vůbec z postele.
Přemýšlel o včerejší noci. Nic si nepamatoval. Hlavně si nemohl vzpomenout, jestli u něho ta holka spala nebo ne a jestli k něčemu došlo. Vedle něj na posteli ležela další rozhozená prošívaná deka a polštář.
Odhrnul přikrývku a s funěním vstal, aby svých sto dvacet kilogramů donesl na záchod. Potom letmo prohledal celý byt, ale žádné zvláštní stopy nenašel. Vrátil se do pokoje, otevřel dveře na balkon a jen ve spodkách se vypotácel ven.
Opřel se rukama o zábradlí a zhluboka vydechl. Domy a silnice skrápěl drobný déšť. Z bytu ve třetím patře dejvického činžáku, kde bydlel už nějaký čas v pronájmu, byl výhled na rušnou Evropskou třídu. Trochu naivně se podíval dolů k tramvajovým zastávkám a naproti k hotelu, jestli náhodou někde nezahlédne její drobnou štíhlou postavu.
Renata Šindelářová – Tomáš Lojek
* * *
Knihu je možné zakoupit v knihkupectvích nebo za 189 Kč včetně poštovného objednat přímo v nakladatelství Literární strom.
Anotace