SeniorTip

Cestičku pro múzu mám obrostlou notami

Netradiční rozhovor se spisovatelkou Renatou Šindelářovou. O čem? O jejích rukách. Mám ráda ruce. Ženské. Tu část od zápěstí ke konečkům prstů. Někdy cítím, že bych je chtěla pohladit a přečíst tak z nich, čeho všeho se za svůj život dotkly. Čím jsou starší, tím jsou pro mě přitažlivější.

Jaké jsou tvoje ruce? Jsou typ kostlivec, co chrastí na klávesnici. Sušenky, co se musí promazávat krémíčkama? Nosíš je do nehtového salónu? Hlídáš si je jako klavírista?
Mám pravou a levou ruku. Když je chci použít, často jsou levé obě. Nehtíky pěstuju, ale lámou se. Proto jsem je několik let nosila do nehtového salónu, ale už mě to přestalo bavit. Teď už se zase lámou. A ano, jsou to sušenky, které vydatně promazávám. Jinak ovšem musí leccos vydržet. Třeba už proto, že často zapomínám na rukavice, jak v zimě, tak při práci na zahradě.

Máš na rukách něco, s čím ses nenarodila?
Tři zlaté prsteny. Na ten snubní jsem obzvlášť pyšná. Letos pětadvacet let, fíha!

Jsou tvoje ruce šikulky?
Moje ruce jsou jako samostatné bytosti, jejichž svobodu je nutno respektovat. Když se jim nechce, tak prostě neposlouchají. Odmítají převést nádherný obraz před mýma očima do kreslené podoby na papíře. Neumí vyšít dva stejně velké stehy vedle sebe. A když mají svůj paličatý den, neotevřou dokonce ani lahev s minerálkou.

Držela jsi v ruce někdy vrtačku?
Ano, když jsem ji podávala svému muži. Jsem ten nepraktický typ ženy, která dovolí muži být skutečným mužem. Do chlapských prací nefušuju. Mohlo by se stát, že bych pak už neměla pravou a levou ruku.

Potřebuješ ruce k tomu, abys vyjádřila emoce?
Někdy dokonce celé tělo. V cizině je to navíc můj jediný způsob možné komunikace, tak holt je třeba to celý rok průběžně trénovat.

Jaký předmět svíráš v ruce nejčastěji?
Myš. Od počítače. Dokonce se mrška ani nestihne zaprášit. Spíš si musím dávat pozor, abych do ní nezapustila kořeny. Další v pořadí by byly turistické hůlky, vařečka, konev a volant. A dostalo by se i na činky, foťák nebo třeba skálu.

Nic naplat, rukám velí mozek. Píšou ti ruce samy, nebo musíš mozek hodně trápit?
Nejen že ho musím hodně trápit, doslova ho přetěžuju. Takže jsou pak okamžiky, kdy musím zatížit i zbytek těla, aby tu velkou hlavu uneslo.

Napočítáš své napsané knihy na prstech svých rukou, nebo musíš přidat i prsty na nohou?
Když počítám jen své vlastní knihy, tedy žádné příspěvky do sborníků, tak mi v tuhle chvíli stačí právě akorát moje ruce. Kdybych schovala paleček, už by to bylo málo.

Praštíš někdy pěstí do stolu?
To ani moc ne, raději si zaječím. A občas s něčím prásknu. Beze slov to ale nejde. Musím to pěkně doprovodit peprným výrazem.

Má někdy tvoje dlaň chuť někomu nafackovat?
Takové choutky nemám a nikdy jsem neměla. Naopak jsem si jako dospívající říkala, jestli bych to dokázala, kdybych to někdy potřebovala. Trénovala jsem to tenkrát na svém asi metrovém plyšovém medvědovi. On byl nakonec jediný, chudáček, kdo to ode mě slízl.

Dokážeš zahladit stopy, když uděláš chybu?
V tomto oboru bych potřebovala vzdělání doplnit, moc mi to nejde. Většinou stejně když něco provedu, nakonec se prozradím. Nejde tu o ruce, spíš o pusu. Prostě na sebe všechno dříve či později vykecám.

Jsi ráda, když vidíš svoje ruce mávat domovu?
Moc ráda někam vypadnu. I když ve chvíli odjezdu bývám spíš nervózní - nejraději bych cestovala teleportem. Jakmile ale už někam dojedu či doletím, moc si to užívám. A zpátky domů se mi většinou moc nechce.

Kdy tvůj prst zapíná tlačítko ´´Nerušit´´?
Když píšu. Potřebuji k tomu klid. Přítomnost druhých mě ruší, svádí mě to příliš ke komunikaci. Na druhou stranu mi vadí i ticho, prorůstá mi do hlavy a dělá tam díru, která je sice fajn pro relax, ale při psaní ne. Cestičku pro múzu mám obrostlou notami, potřebuji k tvoření hudbu.

Umí tvoje ruce vytvořit tón na hudebním nástroji?
Tady mám obrovské rezervy. V rámci studia pedagogiky jsem se naučila zapískat pár jednoduchých písniček na flétnu. Kdysi jsem se pokoušela hrát na kytaru, ale neměla jsem dost trpělivosti, vydrželo mi to asi týden. Celoživotně si ráda rukama bubnuji do rytmu. Moje ruce a hudba, to je ale spíš spojení v tanci než ve vytváření tónů.

Víš, že má každý člověk na dlani tři základní čáry? Života, hlavy a srdce?
A víš, že výklad z ruky se nejpřesněji provádí tak, že si na dlaň natřeš barvu a všechny čáry, i ty nejdrobnější, pěkně obtiskneš na papír? A víš, že když je čára hlavy rozdvojená, říká se tomu spisovatelská vidlice? Schválně hádej, proč jsem měla právě z tohohle zjištění radost.

S kým ses naposledy vedla za ruku?
Už se mnou za ruku chodí jen můj muž. Dcera přede mnou utíká a obrací oči v sloup. Asi jí to ještě pořád – od puberty - připadá „trapný“. Je ale už dospělá, tak tuším, že ji to brzy přejde a vrátíme se ke starým zvykům.

Koho nejčastěji pohladíš?
Naše domácí zvířátka. Momentálně máme dva osmáky degu. Nemají hlazení moc rádi, ale když je člověk uplatí nějakým pamlskem, tak jsou ochotní dělat třeba kotrmelce. Myslím, že za oříšek je za chvíli naučím i mluvit.

Hladíš také sama sebe?
Duševně ano. Musela jsem se to naučit, abych mohla sama se sebou žít.

Za co by sis dala palec nahoru?
Za dceru. Ale že je taková, jaká je, není tak docela moje zásluha. Takže dávám palec nahoru přírodě a štěstí. A kdyby byla ještě zdravá, držela bych ty palce nahoru všechny čtyři.

Kdybys chtěla poslat ruce do lázní, jakou terapii bys jim dopřála?
Rozmyslela bych si objednávku. Poslala bych tam uši. A dopřála bych jim vesmírné ticho.

Otáčíš často ruce dlaněmi nahoru, abys něco dostala?
Jsem moderní. Posílám na všechny strany číslo mého konta, aby mi tam něco poslali.

Čeho by ses nikdy v životě nechtěla dotknout?
Předmětu, který někomu či čemukoliv živému způsobí bolest.

Kdyby sis mohla vybrat ze všech lidí na světě, komu bys chtěla stisknout ruku?
Všem, kteří v sobě dokázali přeprat zlobu, závist a nenávist a obrátili ji v radost, lásku a pochopení.

Když tleskáš, komu to obvykle bývá?
Obecně hercům. Nejčastěji, protože opakovaně, pak divadelní společnosti Klas, amatérskému divadelnímu spolku v našem městě, oni jsou prostě úžasní.

Co bys dělala jako bezruká?
V první řadě bych si musela vykloubit nohy, abych se mohla najíst. Pak bych musela poděkovat nahoru, že ty nohy mám.

Až budou mít tvoje ruce artrózu, budeš protivná bába nebo milá stařenka?
To bude záležet na situaci. Když mi kvůli těm rukám něco nepůjde, tak budu protivná. Když mi ale někdo pomůže, tak budu milá.

Terezie Čerbáková – Renata Šindelářová

* * *

Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
02.09. 17:27	Josef Čermák	Talentovaným autorkám Terezii a Renatě
19.08. 14:38	lUDĚK
19.08. 12:52	Terezie Čerbáková
15.08. 20:43	Renata Š.
15.08. 15:27	ferbl
15.08. 08:43	Von
15.08. 00:18	Ivan

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás