Felísek z TURISTY
Koncem srpna roku 2003 oslavovali doma¾liètí turisté kulaté výroèí zalo¾ení svého spolku a pozvali proto na Chodsko pøátele ze všech koutù republiky. Dcera v té dobì brigádnièila coby prùvodkynì na hradì Švihov u Klatov, vyrazili jsme tedy s man¾elem a synem do Doma¾lic ve tøech. Zatímco mne chlapi záhy pøedali partì turistù z Menšíkových Ivanèic, abych se s nimi vydala pokoøit høeben Haltravy, sami na kolech vyrazili na tajnou kontrolu naší „náctileté“ Lady. Vrátili se spokojeni jednak proto, ¾e je máma cestou nezdr¾ovala, jednak proto, ¾e prý, jak se zdá, je na Švihovì vše v poøádku a v nedìli veèer se pro dceru máme zastavit… To, ¾e nám tam Lada „ztratila srdce“, to mi zatajili.
„Prùvodcárna“ na Švihovì je jediná místnost upravená v bývalých stájích, nalepených pøi hradbách, a v sezonì pojme tolik prùvodcù, kolik je právì potøeba. Mezi postelemi, batohy a pøíle¾itostnými obyvateli se tady snadno leccos pøehlédne. Proto jsem zalapala po dechu, kdy¾ dcera pøi balení krosny polo¾ila dùrazný dotaz: „… a u¾ jste se s tátou dohodli, jak to bude s tím psem? Tátovi se moc líbí! A já jsem se do nìho zamilovala!“
„Ty chceš sebrat panu Holubovi Jonáše? Toho ti nedá!“ Kolikrát jsem si øíkala, ¾e mnozí návštìvníci se na hrad vrací ne kvùli zdejším gotickým interiérùm a vodnímu pøíkopu, ale ¾e je sem asi láká kastelánùv Jonáš. Jakmile se ráno otevøe brána, u¾ vyhlí¾í pøíchozí. A museli byste být hodnì otrlí, abyste odolali jeho vyzývavému pohledu, kterým øíká: „No, tak u¾ mi hoï ten míèek!“ Pokud hru pøijmete, bude lítat po nádvoøí jako støela, kolikrát v honbì za míèem vysekne i nìjaký ten kotrmelec, s úlovkem se vzápìtí vrátí a èeká, kam mu jeho hraèku zase vrhnete…
„Ne, Jonáše. Felixe, co tady s námi bydlí!“ V tom okam¾iku se odkudsi vyhrnula rezavá krychlièka, ze které na jednom konci vystupovala sklopená ouška, na druhém pak zatoèený „praseèí“ ocásek. Z hubièky tomu vypadlo padané jablíèko, s ním¾ si zvíøátko zaèalo se zaujetím hrát.
„Panebo¾e, Lado, co to je?“
Doma jsme v¾dycky mívali èerné krátkosrsté jezevèíky. Toho prvního, dlouho pøedtím, ne¾ jsem se narodila, pøinesl z pohranièí matèin bratr. Nastoupil krátce po válce slou¾it na západní hranici, do území, které bylo tehdy po odsunu vylidnìné. Z døevníku u opuštìné hájovny se ozývalo bìdování psa. Pán s sebou ètyønohého kamaráda nevzal, asi sám nevìdìl, kam se podìje. Strýc jezevèíka pøivezl domù, dal mu jméno Max. Pejsek i jeho potomci, kteøí pak v rodinì dìdili jednotné jméno Leson, nám pøinesli hodnì radosti, ale i starostí. To pro svou palièatou povahu. Kdy¾ se rozhodli pro lov, èi pro výpravu za nevìstou, nezastavilo je nic a nikdo. Poslední z Lesonù nìkolik let usiloval o pøízeò fenky z rodu irských setrù a neváhal se pøitom utkat s jakýmkoli sokem. Obvykle vyhrál, a to pak pora¾eného na dùkaz vítìzství ještì poøádný kus od zahrady své vyvolené prohnal. Do pronásledování dal všechno, nevšiml si, ¾e proti nìmu vyrazilo auto…
Do nového bydlení v paneláku jsme si pak ¾ádné zvíøátko nepoøídili. Dìti dostávaly plyšáky a èastovaly nás vyèítavými pohledy poka¾dé, kdy¾ se na nìkterém patøe objevil nový ètyøno¾ec. A tak se man¾elovi rodièe ustrnuli a já dostala za úkol sehnat na jejich mini zahrádku pøi domku na druhém konci mìsta psa – nebylo pochyb, ¾e to bude èerný jezevèík. Hledaný druh, jak vyšlo najevo, byl velice úzkoprofilovým zbo¾ím. Pomohla náhoda. Mezi paneláky košuteckého sídlištì jsem potkala paní, vedle které se kolébala pìknì „oplácaná“ fenka èerného jezevèíka. Na moje: „Dobrý den, prosím vás, nebudete mít štìòata?“ vyhrkly dotázané slzy a odpovìdìla: „U¾ je máme – sedm!“ Získali jsme tedy k babièce a dìdeèkovi dalšího Lesona, stejnì tvrdohlavého, jako byli jeho pøedchùdci. Dìti brzy poznaly, ¾e pes nebude poslouchat je, ale ony budou poslouchat jeho – tj. budou bìhat tak rychle, jak bude chtít on, pùjdou tam, kam bude chtít on, a hrát si budou tehdy, kdy¾ bude chtít on.
Po letech se nám podaøilo koupit domek se zahrádkou. Hned první noc pod novou støechou s námi spal nový kocourek Majda. Známá mi ho pøidìlila slovy: „Máš barák, budeš mít kocoura.“ Na pejska platilo embargo – byl by celé dny sám, jsme zvyklí hodnì jezdit, kdo by se o nìho staral, Majda – ten si vystaèí sám a navíc – Lesona máme u dìdy… Dcera dokonce vyhro¾ovala: „Mámo, jestli si pøivedeš psa, já se odstìhuju!“ Panický strach z cizích psù má od chvíle, co na ni neèekanì na chodníku ve mìstì zaútoèila doga. Naštìstí mìla doga náhubek, a tak Lada vyvázla „jen“ s modøinou v oblièeji.
To všechno mi bì¾elo hlavou pøi pohledu na zrzavého chlupáèka, který skuteènì vypadal jako naprostý originál, vzdálený všem obvyklým psím plemenùm. „Lado, ten pejsek pøece nìkomu patøí.“ „Nemá nikoho. Pøivezl ho Elf, který tu s námi prùvodcuje, z východního Slovenska. Prý ho tam našel. Myslel, ¾e zùstane tady, na hradì, ale Jirka Holub u¾ tu tøetího psa nechce.“ Bodej», kromì Jonáše se pan kastelán stará ještì o slu¾ebního ovèáka Kleofáše, který má hrad na starost v noci. A proto¾e pan Holub zdìdil toulavou krev po jednom ze svých pøedkù, kterým nebyl nikdo jiný ne¾ cestovatel Emil Holub, rád v zimì, mimo sezonu, vyrá¾í za poznáním i za sluníèkem do teplých krajin. Jonáš u¾ s ním byl letecky i v Americe. O hrad se pak starají kolegové a tìm pøece nepøidá další práci.
Chlupáèek se vykulil na nádvoøí, párkrát se cestou svalil, no¾ièky mìl ještì vratké. „Lado, my si pøece nemù¾eme vzít psa. Dìda a táta mi to u¾ nìkolikrát zakázali. V¾dy» ty sama jsi ani psa nikdy nechtìla.“ „Ale Felix je jinej. Toho mám ráda. „Tak ty mi ho tedy domù vzít nedovolíš?“ „Ne.“ Zamíøily jsme k bránì. Ladì se v oèích objevily slzièky a ze schodù od kanceláøe se ozvalo: „Vidíš, nikdo tì nechce. Tak to tì tedy upeèeme a sníme.“ Pan Holub pøesnì vìdìl, kam zacílit. Z auta dcera dìdeèkovi zatelefonovala, ¾e si vezeme našeho psa.
Felísek se vešel do dlaní, i larisou vycpaný košíèek na ovoce, v nìm¾ jsme ho hned druhý den nesli na štìnìèí oèkování na veterinu, mu byl velký. Pan doktor Böhm netajil údiv a prohodil: „Lišku jsme tady ještì nemìli.“
Do zahradního domku vedle gará¾e u¾ mìl probourány „lítaèky“ Majda a pejsíèek se jimi nauèil hbitì prolézat také. První noc, znavený cestou, tady spokojenì v krabici prospal. Hned druhý den však hlava rodiny vyjevila zámìr, ¾e pes bude bydlet venku a kolem domku pro nìho vybuduje výbìh. Dìdeèek nevydr¾el trucovat ani ètyøiadvacet hodin a man¾elùv plán pøijel (zatím provizornì) zrealizovat. Za to, co na naší zahradì pøed zraky obyvatel okolních panelákù do veèera vyrostlo, by se nemusel stydìt ani slavný chovatel koz z Hrabalových Slavností snì¾enek. Ohrada, velikostí úmìrná menšímu stádu, sestávala ze ¾ebøíku, drátìných prutù k rajèatùm, zbytkù lina a ze starých prken, vydobytých z kompostu. Kdy¾ se man¾el vrátil z práce, ani neveèeøel. Odjel do Baumaxu, dovezl dráty a pletivo a pøes pùlnoc pøi stolní lampièce v koutì zahrady boural „opièárnu“ a stavìl psí výbìh. Nutno podotknout, ¾e z pletiva králièího.
Takový králík nemá dùvod ze své králíkárny prchat. Zato psík, který v ¾ivotì nebyl omezován, se s vìzením nesmíøí! Ví, ¾e pøeká¾ky jsou od toho, aby se pøekonávaly. Kolik síly musel vynalo¾it, ne¾ pletivo èásteènì ohrnul, èásteènì podhrabal, se zdálo být neuvìøitelné. Pøitom staèil ještì po vzoru bobrù skácet všechny pruty ostru¾in, jimi¾ zahradní domek porùstal. Na øadu pøišly skoby. Ty prý pletivo u zemi udr¾í. Pravda, ani já je rukou nevytáhla. Zato Felísek svými mléènými zoubky ano a pøi návratu z práce nás opìt uvítal na svobodì. Brzy mu zahrada nestaèila a své teritorium rozšíøil i na zahradu vedlejší – procedil se pod plotem, kdykoli uznal za vhodné, a na mé prosebné volání odpovídal š»astným vrtìním ocáskem. Nezbývalo ne¾ vyèkat návratu sousedù, kteøí vetøelce odchytili a vrátili domù. Rozhodli jsme se pro další nutný nákup – pejskovým únikùm zabráníme ostnatým drátem! Se¾eòte v Plzni potøebný kus ostnatého drátu. S malospotøebiteli se v tomto pøípadì nepoèítá.
Pøinesli jsme si tedy domù roli se sto metry zoufale shánìného produktu. Z úhledné etikety na nás hledìla kravièka, ne nepodobná té veselé ze sýrù. Kdy¾ drát odolá stádu krav, uhlídá i Felixe. Man¾el jím pod plotem obehnal témìø celou zahradu a vyplnil i mezery mezi sloupky a rámy…
Pes bude bydlet v boudì! Opìt utopické pøání chlapské èásti rodiny. Zkušený kolega z Kutné Hory øíkal: „Chcete boudu, mám jednu luxusní, staèí si pro ni jenom pøijet. Ale stejnì je zbyteèná, proto¾e vzápìtí budete mít boudu z celého baráku tak, jako je to u nás.“
Nicménì dìdeèek boudu postavil. Krásnou! Kobercem vypolstrovanou, se závìsem, aby do ní nefoukalo. Nainstaloval ji dovnitø zahradního domku, tam bude pejskovi dobøe. Felix bydlení okoukl a odešel. Za chvíli jsme ho našli na chodbì v podkroví, jak stoèený spokojenì spinká v postýlce po panenkách. Z postýlky po panenkách nebylo daleko do postele dcery, pøípadnì do mé. Bouda, stejnì jako ohrádka, zùstala osiøelá.
Kdy¾ se u nás objevil na návštìvì pùvodní Felixùv pán – Elf, koneènì jsme se dozvìdìli, jak se s Felixem potkali. Elf trávil èást prázdnin toulkami s krosnou na zádech po Slovensku. Na hradì ve Staré Åubovni mìly prùvodkynì mròavého pejska, se kterým si nevìdìly rady. Dostaly ho veèer od štamgasta v hostinci dole ve vsi, prý ho našel v lese, kus od rómské kolonie, a a» ho vezmou na hrad, on ho nechce… Hladové, vyhublé štìòátko zhltlo mlíèko, vyspinkalo se, ale co s ním? Elf vìdìl, ¾e do chebského paneláku se psem nemù¾e, navíc studuje mimo domov, pøesto se ho ujal. Po poradì s místním veterináøem zaèal Felíska vykrmovat psími granulemi rozpuštìnými v mléce. Týden se ještì s chlupáèkem v náruèí pìšky i stopem pohyboval po „cizinì“, pak Felíska, schovaného pod sedadlem stopnutého auta, propašoval pøes hranice a spoleènì dojeli na Švihov.
Do redakce èasopisu TURISTA, který rediguji, jsem si vìtšího psího cestovatele nemohla pøát! Felísek se navíc rád nechává fotografovat, ale ještì radìji hladit, a to od kohokoli. Vymysleli jsme proto, ¾e budeme spoleènì tvoøit dìtskou rubriku. Èas od èasu vyrazíme do terénu, aby pejsek zapózoval pøed redakèním fo»ákem. Nedávno v hospodì „U Rumcajse“ v Kbelnici u Jièína, kde jsme pøipravovali „Felískovo vypravování“ o putování po Rumcajsovì stezce, ztichla spoleènost u vedlejšího stolu, a pak jsme zaslechli: „Hele, to je basenji!“ Na rozdíl od psù basenji, kterým se trochu podobá, náš Felix ovšem štìká. V jeho ¾ilách urèitì nekoluje „modrá“ krev znaèkových elegánù, ale krev východoslovenských voøíškù, zvyklých starat se sami o sebe, bojovat o své místo pod sluncem… Pøesto se ètenáøùm líbí. A nejen tìm malým.
Mo¾ná jsme Felixe zachránili pøed umístìním do útulku, nebo ještì spíše na pekáè. Je pravda, ¾e pøi plánování výletù a dovolené teï musíme na internetu hledat ubytování s dodatkem „pobyt s domácím zvíøetem mo¾ný“ a zároveò je také pravda, ¾e osvícených ubytovatelù pøibývá. Tam, kde pejska nechtìjí, zkrátka nejezdíme. V denním re¾imu pøibyly povinnosti, ale pøibyla i radost. Mù¾e být nìco hezèího nad oddaná psí kukadla, vítání hned u vrátek, kdy se vám ètyøno¾ec zprudka vrhne do náruèe, aby vám ve vteøinì olízal celý oblièej a dal tak po psím najevo, jak u¾ se na vás tìšil?
Svatava Pátková
* * *
