Z a ® z konce abecedy Zaznamenávat znaky Z a ®znamená zlehka se zamyslet a zaèít zapisováním zvláštního zá¾itku, zábavné zápletky a zasunout ji od zaèátku do zdaøilého zámìru.
Zdálo se mi, ¾e Zuzanku zaujal. ®ivota znalá ¾ena si zvláštního zajatce svého zájmu zapamatovala, zaèlenila ho do záznamníku, zapsala si jeho záhadnou zálibu v zápolení, jeho zjev, zdatný zevnìjšek.
Zuzana ho znala. Zdánlivì ¾ivého ze známých ¾idovských záznamù. Zdálo se, ¾e se jí zalíbil, nebo» si ho zkrášlila, zaškatulkovala, zahnízdila si ho v sobì samé jako by ¾ivého. Zøejmì to zavinil jeho zajímavý zevnìjšek, jeho záhadná záliba v zápasu èi zápolení. Zkrátka zamilovala si toho ztepilého zápasníka. ®ádného zasnìného, zádumèivého zajíèka èi zelenáèe. ®ádného ¾enáèe, èi záletníka. ®árlivce nebo zvrhlíka. ®ebráka èi zpustlíka. Zhlédla se v tom zbo¾òovaném. Zajisté ji zaujal záøící, zralý, zábavný a zvláštì zdatný. Zahlédla v nìm ®ida? ®oldáka se zbraní? Zajatce ze záhrobí? To pro nás zatím zùstává zatajeno.
Zazdálo se mi, ¾e se Zuzièka o nìm zvícero zmiòovala, ¾e ho zná znamenitì.
Zná i toho svého zlatého ®andu. ®ije s ním znalá jeho ¾ivotních zvykù. Její ®án ®anda onoho zápasníka také zaregistroval, zaznamenal, nebo» zvláštì si zapamatoval jeho zálibu ve zbrani, jeho záøný zevnìjšek.
Je zvláštní, ¾e Zuzi záhy zjistí, ¾e zápasníka zná zøejmì zevrubnì. Zaváhá, nebo» to, ¾e na nìj zèásti zapomnìla, ji znejistí. Znovu se zamyslí. Zajímá ji zas a zas. Zdá se jí, jako by ho znovu zazøela. Zahledí se a zjeví se jí na jeho zádech zmije.
„Proè zmije?“ zeptá se. „Zmije ne, ale zbraò,“ zaslechne ®ána.
Zuzanu to zviklá. Zajdu za ním a zhlédnu ho zezadu.
Zuzanka se zveèera ztratí. Zmizí. Záhadnì zamíøí do ztemnìlé zahrady za svou záhadou. Zdaøile zvládá, jak zmást svého zamilovaného ®ána, jak v nìm za¾ehnout ¾árlivost. ®án ji zblikne, jak zlehka zdolává zeï. Zatracenì. Zatracenì! Zdolává zeï za ní. Zuøí. ®ene ho zvìdavost. Zuzi se mu ztratila. Zase ji zahlédl v zeleni. Zklidnil se. A zase se ztratila. Zmítá se zvìdavostí a ¾árlivostí. ®ene se zmatenì za ní.
®enuška Zuzanka zvolní. Zøí svého zápasníka zdálky. Zastaví se. Zírá na nìj. Zdá se jí, ¾e zepøedu zahlédla zcela zøetelnì zmiji. Zøejmì zahlédla zle. Zmýlila se. Zírá na nìho znovu. Na známého zbojníka, na toho zajatce zdánlivì ¾ijícího ve svém zajetí. ®ena se na nìj zadívá i zezadu. Znièehonic zaregistruje jeho zahnìdlou zbraò a zazáøí. Ne! ®ádná zmije, ani zvíøe, ¾ádné ¾elezo. Zbraò! Zajásá.
Zcela zvláštní zbraò bez zøetelného zvuku. ®ádný zázrak ze ¾eleza. Zbraò, s ní¾ zabil svého ztepilejšího a zdatnìjšího zápasníka. Zacílil a zabil. Zvítìzil ne zázrakem, ale zruèností.
Zuzi zpanikaøila. Zaskoèila ji ®ánova zlost. Zdálo se jí, ¾e ji zabije. Kdepak zmiji, ale svou ¾enu. Zaè? Zašeptala.
Za tvou zradu. Znejistìla a zakòourala: „®ádné zálety, jen zvìdavost. Zesmìšnila jsem tì.“ ®án zapomnìl na zradu i na zlost: „Zesmìšnil jsem se sám. Zbyteènou ¾árlivostí.“
Zlíbal ji.
Poznáte toho svìtoznámého zdatného mu¾e v mramoru, o kterém se zmiòuji?
Ka¾dý z vás ho zná. I vy.
Je to David, který zabil Goliáše.
