Pøesto¾e naši pøedkové se neustále sna¾ili o to, aby se budoucí generace mìly lépe, abychom mìli dostatek potravy, úèinné léky, abychom mohli ménì pracovat a mohli si více u¾ívat volný èas, abychom mìli svobodu, pøesto nejsme vùbec š»astní. Øíká se, ¾e „ménì je více“ a v tomto pøípadì to platí zøejmì také. Snaha o velmi snadný ¾ivot nám ¾ití komplikuje – a to v oblasti duševní. Jako bychom byli otráveni zevnitø.
Pøitom všude kolem nás je hojnost. Nejenom potravy, ale pøíle¾itostí, mo¾ností. Jako bychom ani nedokázali vidìt, co všechno si mù¾eme dopøát a u¾ít. Èasto vidíme poka¾dé jen to, co bychom ještì chtìli a nejde to. Jsme poøád s nìèím nespokojení. Pøesto¾e vìtšina z nás neza¾ila válku ani morovou epidemii, pøesto¾e máme antibiotika a neurochirurgii, pøesto¾e jsme nikdy netrpìli hlady. Velmi mne zaujalo, jak výsti¾nì nás popsala stoletá babièka v poøadu Jste to, co jíte (odvysíláno 1.2.2016): „akorát tlaèítka to maèká, š»astný to néni…“
Vlastnì a¾ kdy¾ se nám skuteènì pøihodí nìco tragického, pak teprve si uvìdomíme – jako Radoslav Brzobohatý ve filmu Skalpel, prosím – ¾e jsme vlastnì byli š»astní, ale nevìdìli jsme o tom. Zkrátka vùbec se nedr¾íme nádhernì pravdivého citátu Clauda Broussona:
Štìstí není událost ¾ivota, ale schopnost èlovìka.
Neèekejme, a¾ k nám štìstí pøijde, proto¾e štìstí je zpùsob, jakým se pro¾íváme. Je to um, který bychom se mìli uèit jako primární dovednost. Je to volba naší cesty, naší chuti do ¾ivota. To my sami si volíme, zda se budeme litovat nebo si u¾ijeme ka¾dou budoucí chvíli i pøes to, ¾e svìt ani náš ¾ivot není zdaleka podle našich pøedstav, nato¾ dokonce dokonalý. Èasto se stáváme trýzniteli sebe samých. „Štìstí je být sám se sebou a nepøeká¾et si,“ glosuje vtipnì herec Jaroslav Dušek.
Jak se ale tomuhle pocitu, být š»astný, vlastnì nauèit? Nepøemýšlet tolik. Vnímat. Nechávat vìci plynout. Dívat se kolem sebe. Radovat se z malièkostí. Uvìdomovat si plnì své drobné radosti. A nauèit se smát i sám sobì.
Konkrétnì je dobré zaèít tøeba tak, ¾e si ka¾dý veèer pøed usnutím proberu zpìtnì dnešní den a a» u¾ byl jakýkoliv, najdu si na nìm jednu pozitivní chvilku (bylo hezké slyšet ráno ptaèí zpìv, bylo fajn si zdøímnout v autobuse, dnešní obìd byl opravdu výteèný, potìšilo mì potlachat se starým kamarádem, udìlalo mi radost, ¾e mi tak nádhernì rozkvetl kaktus). Není tì¾ké s tím zaèít, ale je tì¾ké u toho vydr¾et. Ale kdy¾ vydr¾íte mìsíc, vìøte, ¾e vám ten zpùsob pøemýšlení postupnì pøejde do krve. Zaènete si všímat tìch malièkostí u¾ ve chvíli, kdy se vám dìjí – a tím pádem si je lépe u¾ijete. Váš ¾ivot se tak stane hodnotnìjším. Jen proto, ¾e si budete více všímat drobných hezkých malièkostí, které vùbec nejsou samozøejmostí. Neodkládejte to na zítra, zaènìte u¾ dnes.
Zdroj fotografií: pixabay.com, autoøi: pezibear, rudyanderson, skeeze
Pøesto¾e naši pøedkové se neustále sna¾ili o to, aby se budoucí generace mìly lépe, abychom mìli dostatek potravy, úèinné léky, abychom mohli ménì pracovat a mohli si více u¾ívat volný èas, abychom mìli svobodu, pøesto nejsme vùbec š»astní. Øíká se, ¾e „ménì je více“ a v tomto pøípadì to platí zøejmì také. Snaha o velmi snadný ¾ivot nám ¾ití komplikuje – a to v oblasti duševní. Jako bychom byli otráveni zevnitø.
Jak se ale tomuhle pocitu, být š»astný, vlastnì nauèit? Nepøemýšlet tolik. Vnímat. Nechávat vìci plynout. Dívat se kolem sebe. Radovat se z malièkostí. Uvìdomovat si plnì své drobné radosti. A nauèit se smát i sám sobì.