Moje ohro¾ená povìst Pak ¾e se nedá sedìt jednou zadnicí na dvou posvíceních. Já lítám mezi Prahou a Olomoucí jako utr¾ený plakát. V Praze jsem pøed øádkou let zakotvila a do Olomouce jezdím ka¾dou volnou chvíli za maminkou. Pomalu u¾ jí táhne na devadesátku. Ale pøála bych vám její elán a vitalitu. Pamì» má lepší ne¾ já a energii mù¾e rozdávat. Jen minulý podzim se to trochu zvrtlo. Neš»astnì upadla a také srdíèko jí zaèalo pokulhávat. Sbalila jsem podzimní garderobu a odjela na èas k ní. Ale ani v Olomouci jsem nezmìnila svùj ¾ivotní styl. Øíká se, ¾e ryba nemù¾e ¾ít bez vody a èlovìk bez èlovìka a u mne to platí dvojnásob.
„Starší dcera sbírá známky,“ kasal se v¾dy mùj otec, „a mladší zase lidi a jejich pøíbìhy.“
Ta zvláštní záliba mi vydr¾ela dodnes.
„Zajdeš pobýt? Popít?“ zval mì Honza. Znám ho u¾ pár let a také celý ansábl jeho tiskárny. Pìknou øádku mých knih u¾ poslali na kni¾ní pulty.
„Nezdráhej se,“ nalil mi slivovici. „Kdy¾ piješ, vypadáš líp,“ zašprýmoval.
„Kdy¾ piju, taky vypadáš líp,“ šprýmovala jsem i já.
„Tak ještì do druhé nohy,“ zasmál se a nalil další sklínku.
Vzpomnìla jsem si na kamaráda Jarka, umìleckého drotára z Dubnice nad Váhom.
„Do druhej nohy?“ obrátí do sebe fr»ana a pak zvolá: „Joj, do tej istej!“ a nechá si nalít ještì jednou.
„Myslíš si, ¾e se chci zpumprdlíkovat?“ lekala jsem se. „Nejsem zvyklá popíjet.“
Honza pozdvihl sklínku proti svìtlu a se zalíbením si prohlí¾el její obsah: „Kudy teèe, tudy léèí. Je to náš národní nápoj.“ A dopovìdìl: „Nás Moravákù.“
Vùbec jsem o tom nepochybovala.
Na Hané slivovice nechybí skoro na ¾ádném stole.
I mùj známý profesor na krèním mì jednou hned z rána uzemnil: „Jarunko, dáte si kafe?“ zeptal se nejdøív.
„Kdepak, pane profesore,“ odmítla jsem. „Ještì jsem nesnídala. A na prázdný ¾aludek já kafe nepiju.“
Honza si pøivonìl k plné sklínce jako k rostlé kytce a obøadnì ji pozdvihl. „Na zdraví tvé maminky.“
Ale mamince naše pøípitky moc nepomohly. Stále nebyla ve své kù¾i a bylo tedy nezbytné koupit jízdenku a jet do Prahy pro zimní obleèení. Na vlak jsem odkázaná od chvíle, kdy zùstalo pøed domem mé parkovací místo prázdné a s mým autem u¾ jezdí nìkdo jiný.
Jarní kostýmky u¾ budeš nosit v Praze,“ promýšlela všechno maminka.
Ale jaro bylo ještì daleko za horama. Kalendáø teprve oznamoval, ¾e jsou za dveømi Vánoce a poštovní schránka se plnila novoroèními pozdravy od skalních pøátel.
Jednou byl mezi korespondencí leták, a já si v nìm pøeèetla, ¾e se v Olomouci otevírá nový obchoïák.
„Dárkù pod stromeèkem není nikdy dost,“ zbystøila jsem a naplánovala si tam cestu.
A byla jsem jako Alenka v øíši divù.
„Kávová souprava, osmnáct kusù, zavádìcí cena devadesát korun!“ hlásal reklamní transparent. „Sada talíøù – hlubokých, mìlkých a dezertních, sto dvacet korun,“ oznamoval jiný.
„Ale to je stejný dekor,“ zaplesalo mi srdce. „Takové talíøe by se mi hodily k tìm kávovým hrnkùm, kdy¾ si je koupím.“
A koupila jsem obojí.
Pøedsíò v maminèinì bytì se pomalu plnila krabicemi.
„Ty nemáš doma nádobí?“ vyzvídala maminka.
„Samozøejmì, ¾e mám,“ øekla jsem dotèenì. „Proè se ptáš?“
„Vypadá to, ¾e si teprve zaøizuješ domácnost.“
Pokrèila jsem rameny: „Výhodná cena. Nekup to.“
Maminka nakoukla do pøedsínì a vypoèítávala: „Kufr s podzimním obleèením, kufr se zimním obleèením, krabice bot a tøi velké tašky vìcí do kuchynì.“
A pak byla zvìdavá: „To si na to objednáš stìhovák?“
U¾ jsem z tìch øeèí byla netrpìlivá.
„Proè hned stìhovací vùz? V tiskárnì mám pøece kamarády. Slíbili, ¾e a¾ budou mít cestu do Prahy, tak mi ty sakypaky odvezou.“
Èas letìl a blí¾il se první jarní den.
„Zítra buï pøipravená v osm ráno,“ zatelefonovala koneènì z tiskárny sekretáøka Lenièka. „Honza veze tøi palety knih do Prahy.“
Kdy¾ zazvonil a já otevøela, sna¾il se, abych si nevšimla, jak se zarazil.
„Nemusíme to stìhovat najednou,“ ukázala jsem na zarovnanou pøedsíò. „Pøece nejedete do Prahy naposled. A koneckoncù, já s tím stìhováním vlastnì ani nespìchám. Podzimní a zimní obleèení u¾ nastrkám doma do skøínì a pro náhradní nádobí budu stejnì tì¾ko hledat místo.“
Honza si všiml zdìšeného pohledu maminky.
Tìšila se, chudìrka, ¾e bude zas bydlet ve slušné domácnosti a ne ve skladišti.
„A to ne,“ øekl Honza a zaèal vynášet zavazadla z bytu. „Nìjak to do auta nacpeme. Víš, ¾e se øíká, co mù¾eš udìlat hned, neodkládej na zítra.“
„A co nemù¾eš udìlat hned, odlo¾ na pozítøí, a» máš zítra volno,“ øekla jsem další mo¾nost.
„Ty legrácky tì pøejdou,“ zamraèil se Honza
„Musíme pøerovnat celé auto. Pak se tam vejdou kní¾ky i zavazadla.“
Za chvíli pøed domem na chodníku vyrostla hradba knih. Chodci se zastavovali, knihy prohlí¾eli a chtìli nakupovat.
Ale na knihy netrpìlivì èekali v nakladatelství v Praze.
Honza se podíval na hodinky a vyjevil se: „Máme hodinu zpo¾dìní.“
Honem se posadil za volant a my koneènì vyrazili smìr hlavní mìsto.
S maminkou jsme se ani nelouèily. Vìdìla, ¾e v Praze jen vylo¾ím zavazadla a veèer se s Honzou zase vrátím, abych se o ni postarala, dokud nebude úplnì fit.
Jeli jsme jako dráha, ale èas byl neúprosný a v Honzových silách nebylo mo¾né zpo¾dìní dohonit.
Nemohla jsem se srovnat s tím, ¾e domluvenou schùzku kvùli mì nestihne vèas.
„Nezdr¾uj se s donáškou a¾ do bytu a naskládej mi zavazadla jenom k výtahu,“ odemkla jsem rychle dùm.
Vyrovnal kufry, tašky a krabice na chodbu, a proto¾e vìdìl, ¾e se za pár hodin zase uvidíme, v rychlosti øekl jen: „Èau,“ a bì¾el k autu.
Málem jsem si ani nevšimla, ¾e nás minul pan Konopásek z tøetího poschodí.
Veèer, kdy¾ u¾ jsem zas mamince vaøila v Olomouci veèeøi, zazvonil telefon.
„Kdepak tì vyrušuju?“ byl zvìdavý mùj pra¾ský soused Karel.
„Kde jinde ne¾ v moravské metropoli,“ bylo mi divné, ¾e se ptá.
„Ty nejsi v Praze?“ vyzvídal.
„Dnes jsem tam byla jen na otoèku,“ pøiznala jsem se. „Svezl mì Honza z tiskárny. Vezla jsem si domù haldu zavazadel.“
„Tak to u¾ jsem doma!“ zakuckal se smíchy.
Nebyla jsem z toho moudrá.
„Potkal mì Konopásek,“ vysvìtloval Karel a pak mi pøetlumoèil, co se dozvìdìl.
„Tak jsme si øíkali, co je s tou spisovatelkou, ¾e ji tu u¾ dlouho nepotkáváme,“ informoval ho. „Ale teï u¾ víme, jak to je,“ ztišil hlas. „Sbalila chlapa nejmíò o dvacet let mladšího.“ Pak udìlal dramatickou pauzu a zas pokraèoval: „Ale u¾ ji vypakoval. Naskládal jí kufry k výtahu, otoèil se na patì, øekl – èau – a je po lásce.“
Dlouho mì nic tak nepobavilo.
Také pøátelé, kterým jsem historku vyprávìla, se mohli potrhat smíchy. Jen moje maminka se strachovala: „Dìvèe, to ti nevadí, ¾e máš ohro¾enou povìst?“
Na mou duši mi to nevadilo.
Zvláš», kdy¾ tomu dala korunu kamarádka Vìrka:
„Pamatuj, ¾e kolik má ¾ena milencù, tolikrát je èlovìkem.“
Jestli má stejný názor i pan Konopásek ze tøetího poschodí, pak je urèitì pøesvìdèený, ¾e jsem jeden ¾ivot zbùhdarma nepromarnila.
Pak ¾e se nedá sedìt jednou zadnicí na dvou posvíceních. Já lítám mezi Prahou a Olomoucí jako utr¾ený plakát. V Praze jsem pøed øádkou let zakotvila a do Olomouce jezdím ka¾dou volnou chvíli za maminkou. Pomalu u¾ jí táhne na devadesátku. Ale pøála bych vám její elán a vitalitu. Pamì» má lepší ne¾ já a energii mù¾e rozdávat. Jen minulý podzim se to trochu zvrtlo. Neš»astnì upadla a také srdíèko jí zaèalo pokulhávat. Sbalila jsem podzimní garderobu a odjela na èas k ní. Ale ani v Olomouci jsem nezmìnila svùj ¾ivotní styl. Øíká se, ¾e ryba nemù¾e ¾ít bez vody a èlovìk bez èlovìka a u mne to platí dvojnásob.