Pohádka „z babièèiny krabièky“ Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“ To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Mara
* * *
… o koèièím dobrodru¾ství
Byla jednou jedna koèièí maminka, která si udìlala pìkný mìkounký pelíšek ve voòavém senì nahoøe ve stodole. Velice se jí tam líbilo, seno vonìlo mateøídouškou a jahodovým listím a dole na mlatu bìhalo plno myšek, které tam shánìly zatoulaná obilná zrnka. Tady byla koèièí maminka Micka velice spokojená a ještì spokojenìjší byla, kdy¾ jednoho rána byl pelíšek plný malinkatých chlupatých ko»átek. Oèièka mìla pevnì zavøená a tiskla se k sobì jako fazolky v lusku. Obèas se nìkteré protáhlo, olízlo si èumáèek, spokojenì zavrnìlo a spalo dál.
Ale èas rychle bì¾el a ko»átka rychle rostla, za týden dva u¾ se rozbìhla jako klubíèka z košíèku, dovádìla v šustivém senì a schovávala se mamince.
Ka¾dé ko»átko bylo jiné a jedno bylo hezèí ne¾ druhé. Zrzeèek s bílou skvrnkou na èelíèku a bílými baèkùrkami byl nejsilnìjší a nejodvá¾nìjší, toulal se nejdál od pelíšku. Moureèka mìla ko¾íšek celý šedobíle mourovaný a krásná zelenkavá oèka. Flíèek mìl zase na bocích a no¾kách bílé skvrnky a nejvíc se kamarádil s Bìlinkou, kterou její ko¾íšek, bìlostný jako právì napadaný sníh, v¾dycky prozradil pøi jejich hrách.
“Mòau mòau, kde se touláte, moje dìti? Honem se vra»te, dneska nás èeká velké dobrodru¾ství!“…volala jednoho rána maminka Micka. Kolem ní to zašustilo a jedno ko»átko po druhém vyskoèilo ze sena, ko¾íšek ještì plný lupínkù a semínek. To bylo tìšení a vyptávání
„Kam pùjdeme? a co tam budeme dìlat? a u¾ budeme chytat myšky? a jak se dostaneme tam dolù, kdy¾ je to tak vysoko? a jak vypadá sluníèko? a co jsou to mraky?…“
„Tiše, tiše, drahouškové, musíte si zapamatovat, ¾e chodíme na koèièích tlapkách, to znamená tak, ¾e nás nesmí být vùbec slyšet,“ napomínala svoje dìti maminka, „to by nám ka¾dá myška honem rychle utekla a nám by pak jenom kruèelo v bøíšku hlady.“
„Jééé, a co to je hlad?“ divila se ko»ata. Jak by ho mohla taky znát, kdy¾ se o nì maminka peèlivì starala a v bøíšku jim ještì nikdy ani nezakruèelo?! Jen maminka vìdìla, co všechno se musí její dìti nauèit, aby je hlad netrápil a jakou musí mít trpìlivost pøi èíhání na koøist. A taky jak musí být opatrní v tom velikém svìtì, se kterým je dnes chtìla seznámit. Ukázala jim díru ve støeše, kterou do stodoly svítilo nìkolik sluneèních paprskù, a pak se všichni vydali na cestu pìknì v øádce za sebou. Vyskoèit na zaprášený trám jim nedalo ¾ádnou práci, ale síly jim nestaèily, kdy¾ mìli vyskoèit k tomu sluneènímu okýnku do svìta. A tady je maminka pìknì jedno po druhém vzala opatrnì do tlamièky, odrazila se od trámu a hup, zmizela ve sluneèní záøi.
Støecha stodoly byla od sluníèka vyhøátá a lákala k odpoèinku, ale Micka popohánìla svoje dìti dál, a¾ k jejímu okraji, kam sahaly vìtve silného habru a kde se mohli v jejich stínu
schovat. Sotva tam všichni dorazili, pøeletìl nad nimi stín kánìte z blízkého lesa a z jeho zklamaného køiku se ko»atùm naje¾ily ko¾íšky. Ani jim maminka nemusela øíkat, proè mají být opatrní a rychlí. Staèilo jen málo a na nìkterém z nich by si u¾ pochutnávalo mladé kánì, které èekalo v hnízdì.
Pod hustým listím habru si ko»átka odpoèinula a pak se po vìtvích vydala za maminkou dolù do vysoké trávy. To bylo nìco jiného ne¾ voòavé a šustivé seno. Všude samý brouèek a mravenec, sem tam vyplašený kos, co jim frnknul pøed nosem i s ¾í¾alou v zobáèku. Páni, to se ale poøádnì polekali! Ještì nevìdìli, ¾e víc strachu mìl kos z nich a byl rád, ¾e odletìl døív, ne¾ jej Micka chytila.
A pak se ozvalo hluboké huf huf huf a zemì zadunìla pod tlapami velikánského psa, který se øítil ze stránì pøímo k nim. Byl to ve zvíøecím svìtì obávaný vlkodav Cedrik chránící stráò, zahradu i dùm pøed všemi vetøelci. Ko»ata se rozprchla do všech stran a hledala nìjaký úkryt. Aby je pøed psem zachránila, postavila se mu do cesty maminka Micka. Syèela jako klubko zmijí a sekala po jeho èenichu tak prudce, ¾e mu jej celý rozdrásala.
Neboj se, Vendulko, všechno dobøe dopadlo. Cedrika poškrábaný èenich tak bolel a Micka na nìj tak nebojácnì útoèila, ¾e se dal radìji na ústup. Pak maminka svolala svým mòau mòau ko»átka a všichni se vrátili zpátky do pelíšku, aby se z toho dobrodru¾ství poøádnì vyspali.
Jak to s nimi všemi dopadlo, to nevím, ale vzpomeò si, jak jsme se spolu v zimì dívaly kuchyòským oknem na vypaseného rezavého kocoura, který ze støechy Cedrikova kotce mlsnì pozoroval sýkorky v krmítku. Tøeba to byl ten náš Zrzeèek z pohádky. Kdo ví?