Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“ To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Marie Zieglerová
* * *
…o zvìdavé hvìzdièce
Jestlipak, Vendulinko, víš, co se stane, kdy¾ tì veèer maminka ulo¾í do postýlky, ty zavøeš oèièka a usneš? Já ti o tom povím pohádku, chceš?
Veèer pøichází pomalu, proto¾e Sluníèko je za celý den unavené a šourá se do peøinek co noha nohu mine. Taky u¾ tak moc nehøeje a nezáøí a beránky na obloze barví do rù¾ovoèervena. Za ním se zaèíná zavírat sametová modroèerná opona a na ní se jedno po druhém rozzáøí tøepetavá svìtýlka. To se probouzejí hvìzdièky, aby rozveselily noèní oblohu. Celý dlouhý den spokojenì døímají v bìlostných postýlkách u maminky Mléèné dráhy a sotva se za Sluníèkem zavøou vrátka od èervánkové chaloupky, jsou èilé jako veverušky. Je mezi nimi jedna velice zvìdavá hvìzdièka, která neèeká, a¾ paní Noc otevøe støíbrnou bránu a pustí je ven.
Neèeká ani na tatínka Mìsíèka a spìchá, aby se jako první ukázala na veèerní obloze. Tak ráda by si popovídala se Sluníèkem a zeptala se ho, co všechno vidìlo na svojí pouti, proto¾e kdy¾ se ona se svými sestrami objeví na obloze, je u¾ všude kolem èernoèerná tma, i kdy¾ všechny svítí, co jim síly staèí. A tak ka¾dý den spìchá, rychle si rozèeše svoje záøivé vlásky, ošplouchne se studenými kapkami rosy a hupky ven. Zatím co se její sestøièky ještì protahují v postýlkách a povídají si, co se jim zdálo, je naše hvìzdièka u¾ na cestì.
V¾dycky se jí podaøí hupnout mezi èervánky, ale to u¾ Sluníèko za sebou zavírá vrátka.
Jednoho veèera se hvìzdièka osmìlila a svým støíbrným zvonivým hláskem na Sluníèko zavolala:
„Haló, milé Sluníèko, poèkej na mì aspoò chvilièku, a» si s tebou mohu popovídat.“
Sluníèko její hlásek uslyšelo, na chvilièku se zastavilo, na hvìzdièku se usmálo, pohladilo ji jedním ze svých paprskù a øeklo:
„Moje malá roztomilá hvìzdièko, ka¾dý máme svùj øád. Já nemohu svítit v noci, proto¾e Zemì a všichni denní tvorové na ní si musí odpoèinout. Proto se nemohu zdr¾et a popovídat si s tebou. Ty zase musíš svítit v noci, aby noèní tvorové vidìli na cestu a neklopýtali pøes kamení a koøeny stromù. Kdy¾ chceš aspoò nìco zahlédnout za denního svìtla, spìchej, tak jako nyní, veèer brzy na oblohu a ráno jdi do postýlky jako poslední. Urèitì uvidíš dost, aby tvoje zvìdavost byla uspokojena.“
Hvìzdièka Sluníèku pìknì podìkovala a dìlala a stále dìlá, co jí poradilo. Tak veèer vidí, jak maminky volají svoje dìti domù k veèeøi, jak se vracejí lidé za zahrádek, kde se starali o stromy a kvìtiny, jak se ke spánku ukládají slepièky s kuøátky i lesní ptáèkové a zvíøátka. A proto¾e ji lidé odnepamìti vidí na obloze ka¾dý veèer, pojmenovali ji Veèernice.
Celou noc jsou hvìzdièky na obloze, ale kdy¾ zaèíná na východì blednout a ony se vracejí do postýlek, naše hvìzdièka zùstává, aby se pozdravila s odpoèinutým Sluníèkem a vidìla, co se v èasném jitru dìje dole na Zemi. Moc se jí líbí vyšòoøený kohoutek, který na plotì vítá ráno veselým kykyrykýýý, nìkdy zahlédne i myšku, jak se koupá v ranní rose, slyší štìbetání sýkorek a vrabeèkù i krásné vyzpìvování èerného kosa na nejvyšší vìtvi staré lípy. Ještì chvilièku poèká, a¾ Sluníèko otevøe èervánková vrátka a pohladí ji zlatým paprskem, zamává mu a schová se za prvním mráèkem, který ji odnese domù.
Mnoho lidí vstává se Sluníèkem, aby šli za svojí prací, a kdy¾ zvednou hlavu k obloze, vidí tam i naši opozdilou hvìzdièku. A proto¾e je vítá v èasném jitru, dali jí jméno Jitøenka.
I ty ji, Vendulko, uvidíš, kdy¾ budeš brzy vstávat. Mo¾ná, ¾e ti z oblohy zamává.
Text: Marie Zieglerová
Kolá¾e s kresbami: Vendy Sklenaøíková